Katren

 Ještě naposledy se otočila a pohlédla do očí Harrymu, který jí následoval pohledem celou cestu ke dveřím. Radši je rychle zavřela a rozešla se do Vstupní síně. Jak nesnášela, když měl pravdu, už od začátku jí říkal, že to s Terrym nemá cenu.

 Hned na prvním schodu hlavního schodiště si všimla, jak postává u vchodu do Velké síně a baví s nějakým spolužákem z koleje. Pomalu, stále se rozmýšlejíc, co mu řekne, sešla schody a přistoupila k nim.

 „Ahoj.“

 „Lucy,“ otočil se k ní překvapeně Terry. „Tohle je Michael.“

 „Těší mě,“ usmála se na něj a obrátila se zpět na Terryho. „Mohli bychom si promluvit?“

 „Jasně, teda-“ zarazil se.

 „Dořešíme to večer,“ ubezpečil ho ihned Michael a odešel si sednout ke skupince havraspárských, kteří stále seděli v síni.

 „O čem jsi chtěla mluvit?“ zeptal se, zatímco ji vzal za ruku a společně se rozešli dál od ostatních.

 „Přemýšlela jsem o naší včerejší schůzce,“ začala, zatímco sledovala jejich ruce.

 „Já taky, ještě s žádnou holkou jsem o famfrpálu nemluvil tak jako s tebou, bylo to něco neuvěřitelného.“

 „Opravdu s žádnou?“

 „Opravdu. Čím to je, že o něm tolik víš? Hrála jsi, než jsi sem nastoupila?“

 „Nehrála, ale s tátou jsme nevynechali skoro žádný zápas, a pak jsem se seznámila s Harrym, který hrál jako chytač.“

 „Potter?“

 „Jo.“

 „Někdo říká, že spolu chodíte,“ zabručel, ale pak se na ní vesele podíval. „Moc pravdy na tom ale nebude, když tu teď jsi se mnou.“

 „S Harrym jsme jen kamarádi,“ přikývla, ale zastavila se, aby se Terrymu mohla podívat do očí. „Opravdu hodně jsem o včerejšku přemýšlela, skvěle jsem si s tebou popovídala, ale…“

 „Ale co?“ zeptal se. Už se neusmíval, jako když na sebe upozornila před Velkou síní.

 „Jsi hrozně milý kluk, Terry, ale sám víš, že momentálně není zrovna nejšťastnější doba a já se k nikomu nechci moc vázat.“

 „Chápu,“ přikývl a pustil její ruku.

 „Mrzí mě, jestli jsem udělala něco, kvůli-“

 „V pohodě, Lucy, nemusíš se omlouvat,“ přerušil ji a usmál se. „Vždyť jsme spolu ani nezačali chodit.“

 „Takže se nezlobíš?“

 „Ani trochu.“

 „To se mi ulevilo, trochu jsem se bála, jak na to zareaguješ.“

 „Abych pravdu řekl, čekal jsem to, když jsme se včera loučili, byla jsi trochu konzervativní.“

 Na dvě tři vteřiny na něj zůstala koukat jako opařená. Ona a konzervativní? Vydechla, když se trochu vzpamatovala a bezděky pohlédly na hodinky.

 „Páni, dvě hodiny,“ oznámila a přemýšlela, jak se vymluví. Tušila, že kdyby tu zůstala, nemuselo by to nakonec skončit ani trochu dobře. „Slíbila jsem kamarádce, že s ní zajdu do knihovny, takže bych asi měla jít.“

 „Dobře,“ přikývl Terry. „Mohli bychom si o víkendu zopakovat včerejšek?“

 „Bohužel, mám o víkendu práci, ale určitě se někdy sejdeme, zatím,“ rozloučila se spěšně a už odcházela pryč.

 Šla rovnou do nebelvírské věže a doufala, že tam už budou Harry s Hermionou. Skoro už za sebou zavřela portrét, když uslyšela jí povědomý smích. Vyšla zpět na chodbu a zcela ignorovala podrážděné mumlání Buclaté dámy. Nenápadně se vyklonila a vykulila oči. O patro níž stála u zdi Hermiona, kterou podle smíchu poznala, ale sakra blízko ní stál Harry, který stále skláněl hlavu níž a níž. Když si uvědomila, že je šmíruje, potichu se vypařila zpátky k portrétu a tentokrát už opravdu vešla do společenské místnosti, kde se posadila do rohu místnosti, kde nikdo další nebyl, a čekala, až ti dva přijdou. Netrpělivě pohlédla na hodinky a protočila oči v sloup.

 Když konečně prošli otvorem do věže, upozornila na sebe a čekala, až si k ní přisednou. Kdyby si nebyla jistá tím, co viděla, nejspíš by si ani netipla, že si ti dva před chvilkou navzájem mále ukousli hlavy.

 „Jak to dopadlo s Terrym?“ zeptala se Hermiona, jen co se posadila.

 „Vysvětlila jsem mu, že se teď k nikomu nechci moc vázat.“

 „Co on na to?

 „Prý to tušil, protože jsem včera při loučení byla konzervativní,“ odpověděla.

 „Co jsi udělala prosím tebe?“ zeptal se Harry se smíchem.

 „Nic, vůbec nic jsem neudělala. Normálně jsem se s ním rozloučila a odešla, nevím, co čekal po tom, kdy mi dvě hodiny vymýval mozek řečmi o famfrpálu!“ rozčilovala se.

 „Dneska jste se k němu dostali?“ vyzvídal pobaveně.

 „Málem jo, když mi řekl, že ještě nikdy s holkou o famfrpálu tak nemluvil,“ obrátila oči v sloup Lucy, což způsobilo, že se začaly cukat koutky i Hermioně.

 „No a co vy dva?“ zeptala se najednou. „Jak to probíhalo, když jsem odešla?“ upřesnila, když na ní nechápavě pohlédli.

 „Normálně jsme pokračovali v souboji, dokud jsem to trochu nepřehnal a nesrazil Hermionu jedním kouzlem na zem.“

 „Ale ubránila jsem se,“ doplnila Harryho rychle. „Jenom jsem neustála ten náraz do štítu a přepadla na záda.“

 „Předpokládám, že tím jste skončili a nepokračovali v dalším souboji.“

 „Samozřejmě, máš mě za tyrana?“ zeptal se Harry, ale nečekal na její odpověď, snad ani nechtěl slyšet, co by mu na to řekla. „Když se trochu vzpamatovala, tak jsme odstranili polštářové kouzlo, přesunuli lavice a šli sem.“

 „Jak dlouho tu jsi?“ zeptala se Hermiona.

 „Moc dlouho ne, tak kolem deseti minut.“

 „Kolik je vlastně hodin?“ optal se Harry.

 „Čtvrt na tři,“ odpověděla mu Lucy.

 „Už? Musím jít, mám něco domluveného s Ronem a ostatními,“ oznámil jim a zvedl se k odchodu. „Uvidíme se večer.“

 Lucy přikývla a počkala, dokud nezmizí za obrazem. „Tak to vybal,“ pohlédla na Hermionu, která se nechápavě zamračila.

 „Co?“

 „Nedělej, že nevíš. Byla bych málem ten portrét zavřela, jenže jsem v poslední chvilce uslyšela, jak se směješ, tak jsem se podívala, kde jsi, abych na tebe počkala, jenže tys společnost nepotřebovala.“

 „Takže tys viděla, jak se s Harrym…“ zasekla se a pohledem přelétla celou místnost, nevypadalo to, že by si jich někdo všímal. „Líbáme?“ zašeptala nakonec, aby to náhodou nikdo nezaslechl.

 „Jo, jak dlouho už to trvá?“

 „Ode dneška.“

 „Opravdu? A co ta včerejší procházka?“

 „Políbila jsem ho až dneska, věděla bys jako první, kdyby to bylo dřív.“

 „Tys políbila jeho?“ hvízdla potichu Lucy.

 Tiše přikývla. „Bylo to naprosto nečekaný, neplánovala jsem to,“ začala vyprávět. „Když jsem spadla, byl ve vteřině u mě a staral se, jestli se mi něco nestalo, měla jsi ho vidět, byl tak starostlivý. Vůbec jsem v tu chvíli nevěděla, co dělám a dost jsem ho překvapila.“

 „Není u něj zvykem, aby dal holce prostor udělat první krok,“ řekla a lehce zakroutila hlavou nad Hermioniným vyprávěním.

 „Myslím, že mě chtěl políbit už včera, ale neudělal to,“ zavzpomínala Hermiona. „Ani trochu na mě netlačil,“ snažila se správně vysvětlit své pocity a Lucy přikývla.

 „Je dobře, že byl Terry aspoň k něčemu dobrý. Nebýt jeho, tak vám tam budu akorát dělat křena,“ ušklíbla se.

 „Můžu se na něco zeptat?“

 „Jistě.“

 „Zkoušeli jste to spolu někdy dát dohromady?“

 „Jako já s Harrym? Ne!“ zhrozila se blondýna. „Je pro mě jako starší bratr, který se mě pořád snaží chránit. Jak tě to napadlo?“

 „Povídají se tady různý věci,“ pokrčila rameny Hermiona.

 „Například, že spolu chodíme?“ zeptala a čekala, až hnědovláska přikývne. „Terry se mě taky dneska ptal, jestli spolu něco máme,“ zamračila se a rozhlédla se po místnosti. „Zajímalo by mě, kdo to roznáší.“

 „Rone!“ rozlehl se chodbou alkoholem omámený hlas.

 „Pššš,“ přiložil si zrzek prst k puse a pokusil se zaostřit na obličej jeho kamaráda. „Ron spinká,“ zašeptal a protáhl poslední slabiku.

 „Vzbuď se,“ zašeptal, přičemž malátně přistoupil k sedící postavě opřené o zeď a krapet s ní zacloumal. „Musíme do věže, než nás někdo uvidí,“ domlouval mu, ale nemělo to cenu. Sklonil se, aby mohl kamaráda pořádně chytnout a zvednout ho, ale jak se sklonil, svět kolem něj se najednou roztočil a on spadl vedle Rona.

 „Co děláš?“ zamumlal, když do něj strčil, jak padal.

 „Dělej, vstaň,“ zaúpěl, když se ho snažil zvednout.

 „Mě se tady líbí,“ protestoval, ale to už ho Harry zvedl na nohy a pomalu, aby neupadli, se rozešli na konec chodby, kde bylo schodiště.

 „Co je to za ježibabu?“ zeptal se, když dorazili k portrétu. „Nechápu, jak se do toho rámu může vejít,“ prohlížel si Ron Buclatou dámu.

 Harry radši rychle řekl heslo a společně navzájem se podpírajíce vešli do společenské místnosti.

 „Sladký domove!“ zahulákal Ron a pustil se Harryho, aby mohl roztáhnout paže, nepočítal ovšem s tím, že by mohl ztratit rovnováhu, takže se celou společenskou místností rozlehla dunivá rána, jak spadl na záda.

 „Počkej! Nepadej!“ otočil se Harry a pohlédl na zem, kde se jak široký, tak dlouhý válel Ron a stále natahoval ruce, jak se snažil něčeho zachytit. Harry ho za jednu chytil a vytáhl do křesla, které bylo nejblíže.

 „Co se tady děje?“ objevila se Hermiona s Lucy.

 „Hermiono!“ zvolal Harry a chtěl k ní přijít blíž, jenže zakopl o Ronovy nohy a natáhl se stejně jako jeho kamarád před chvilkou.

 Lucy si přikryla pusu rukou, aby nějak zabránila smíchu se dostat ven, ale celé její tělo se začalo třást.

 „Jsem v pořádku,“ zahuhlal Harry a přetočil se na záda. Konečně se všechno kolem něj přestalo motat.

 „Měli bychom je dostat do postele,“ navrhla Hermiona a Lucy přikývla, i když stále měla co dělat, aby se nesmála. Každá za jednu ruku vytáhly Rona z křesla a vyšli k jejich ložnici. Trvalo pěknou chvíli, než vyšli všechny ty schody, ale už běželi zpět dolů.

 „Běž spát, jeho už zvládnu,“ otočila se na Lucy.

 „Jsi si jistá?“

 „Jo, běž,“ přikývla, a když zmizela na schodišti, přiklekla k Harrymu.

 „Kam jsi odešla?“ zeptal se a natočil hlavu, aby na ni líp viděl.

 „Pomohli jsme Ronovi do postele a teď jsi na řadě ty,“ odpověděla a pomohla mu do sedu.

 „Ron,“ rozesmál se Harry, když si na kamaráda vzpomněl. „Musím ti něco říct, ale nesmíš o tom s nikým mluvit. Hráli jsme s klukama poker, trochu jsme k tomu popíjeli, a jak si Ron stále nalíval další a další, tak to trošičku přehnal a najednou bum a zmizel pod stolem i s kartama,“ smál se Harry. „A víš, co jsme mu řekli? Rone, pod stolem se nehraje,“ vyprávěl Hermioně, zatímco ho zvedala na nohy. Několikrát musela natočit hlavu na druhou stanu, když na ni dýchl, ale cesta do ložnice tentokrát netrvala zdaleka tak dlouho, jako když táhli Rona.

 Potichu otevřela dveře, aby neprobudila kluky, kteří už spali a pomohla Harrymu až k poslední volné posteli, která v pokoji byla. Když se na něj naposled podívala, měl zavřené oči a usmíval se. Kouzlem mu ještě sundala boty a odešla zpět do své ložnice.

 „Jestli, jak říkal Harry, trochu popíjeli už od té doby, kdy odešel, tak se ani nedivím, jak vypadali.“

 „Ale Harry mi přišel docela v pohodě,“ namítla Hermiona.

 „On to snáší dobře a je zvyklý,“ pokrčila rameny Lucy a usmála se nad Hermioniným výrazem. „No co? V sirotčinci má každou chvíli někdo narozeniny.“

 Na takové tvrzení už nešlo nic namítnout. Navíc Lucy nenápadně hodila pohledem za její rameno, takže se otočila a uviděla Harryho ještě rozcuchanějšího než obvykle, jak se rozhlíží po místnosti.

 „Dobré ráno,“ ušklíbla se Lucy, když k nim došel a posadil se do křesla.

 „Ahoj, něco mi říká, že bych měl být v rozpacích.“

 „Kolik si toho pamatuješ?“ zeptala se.

 „Dost, ale trochu mi to splývá dohromady. Vím, že jste sem přišli a viděli nás s Ronem.“

 „Jo, to jsme viděli,“ potvrdila Hermiona a měřila si ho přísným pohledem.

 „Možná bych vás měla nechat o samotě,“ navrhla Lucy, a než odešla, tak na Harryho ještě naposledy mrkla. Věděl, že později bude chtít vědět nějaké detaily.

 „Omlouvám se,“ pohlédl na hnědovlásku.

 „Jsem primuska, podle pravidel bych vás teď měla nahlásit profesorce McGonagallové!“

 „Ale neuděláš to, že ne?“

 „Ne, i když byste si to zasloužili. Nikdy mě nenapadlo, že hned první den budu nějakému klukovi pomáhat do postele.“

 „Já vím a mrzí mě to.“

 Na chvilku se odmlčela a jen ho pozorovala. „Popravdě jsi byl zábavný, když jsi mi spadl k nohám,“ podotkla a usmála se.

 Potěšilo ho, že už se nezlobí, ale zarazil se a pokoušel si na ten moment vzpomenout. „Počkej, pamatuju si, že jste sešli dolů, já se otočil a pak už jsem viděl jenom koberec.“

 „Přesně tak, zakopl jsi o Ronovy nohy, které měl natažené.“

 „Merlin mu pomáhej, málem jsem ho sem ani nedostal.“

 „Jo, říkal jsi něco o tom, že to trochu přehnal.“

 „Co všechno jsem říkal?“

 „Nic moc, jenom jsi mi vyprávěl, jak spadl ze židle, mimochodem, odkud umíš hrát poker?“

 „Ze sirotčince, naučil jsem se to asi ve dvanácti letech. Když tam starší kluci potají hráli, vzali mě k sobě a jednou za čas jsme vždycky hráli o pár galeonů.“

 „To vám na to nepřišli?“

 „Byli jsme opatrní,“ pokrčil rameny.

 Přikývla a pousmála se. „Usnul jsi hned, jak ses dotkl hlavou polštáře. Vypadáš roztomile, když spíš, víš o tom?“

 Usmál se a naklonil hlavu na stranu. „Párkrát jsem to už slyšel,“ přiznal a maličko se předklonil, aby ji mohl políbit, jenže se z některého schodiště ozvali kroky, tak se radši zvedli a společně vyšli na chodbu.

 Ušli pár kroků od nebelvírské společenské místnosti, když Hermionu chytil za ruku a otočil si ji k sobě. Přestože už mu, jak se zdálo, odpustila, pořád cítil potřebu jí minulý večer trochu vynahradit a ani v nejmenším ho nepotěšilo, že jeho taktiku usmiřování někdo přerušil, takže se rty teď pomalu přibližoval k jejím. Mohla by mu v tom zabránit, kdyby chtěla, místo toho ovšem ona překonala tu vzdálenost mezi nimi a nechala ho, aby s tím naložil podle sebe. Položil jí ruce do pasu a nejradši by s ní utekl někam, kde by mohli být sami.

 Zhluboka se nadechl a pohlédl jí do očí, vypadala roztomile popleteně. „Nevím, jak dlouho vydržím kolem tebe chodit a předstírat, že mezi námi nic není.“

 „Právě to zvládáš líp než já,“ zamumlala a natáhla se na špičky, aby znovu dosáhla na jeho rty. Zasténal, když otevřela pusu a on poznal další naprosto nový pocit, který necítil s žádnou jinou holkou.

 „Nevím, v čem ti vyhovět dřív,“ namítl, když se od sebe opět odtrhli. „Udržet náš vztah v tajnosti nebo tě líbat.“

 „Máš pravdu, právě ti to moc neulehčuju,“ přikývla a opřela se rukou o jeho břicho, aby mezi nimi udržela dostatečnou vzdálenost.

 „Takže?“ zeptal se.

 Zvedla druhou ruku na znamení, aby chvilku počkal. Po několika vteřinách zvedla pohled a Harry tak mohl vidět odhodlání v jejích očích.

 „Jdeme, ať se stihneme aspoň trochu najíst.“

 S pobaveným úsměvem přikývl a nechal ruce sklouznout z jejích boků. Nevzdal se jí však úplně, propletl svoje prsty s jejími a jeho úsměv se ještě protáhl, když mu stiskla ruku.

 Bohužel už v druhém patře zaslechl přibližující se hlasy, a tak Hermionu nechal, aby vymanila svou ruku z jeho a odstoupil od ní na přijatelnou vzdálenost.

 Čtvrtek utekl jako voda, a než se Harry nadál, byl pátek večer a jeho tížila myšlenka na to, jak Hermioně vysvětlí víkendové zmizení. Brumbál jim během minulého dne poslal zprávu o tom, že se v Londýně zdrží přes celý víkend, protože se s nimi historik odmítal setkat za bílého dne, kdy by mohli být viděni.

 Když to zjistili, rozebírali s Lucy, jak by se mohli vymluvit, na nic pořádného ovšem nepřišli a Harry to teď musel vymyslet sám.

 „Co se děje, Harry?“

 Společně s Hermionou seděli v jedné učebně v šestém patře, nebylo nikterak pohodlné sedět na tvrdé studené podlaze, ale respektoval její rozhodnutí, protože stejně jako ona tak i on nechtěl, aby se stala terčem dívčí poloviny studentů jen kvůli tomu, že s ním chodí.

 „O víkendu tu nebudu,“ rozhodl se, že začne s pravdou.

 Nechápavě se na něj podívala a čekala, až bude pokračovat, ale nic dalšího už neřekl. „Proč tu nebudeš?“

 „Bude se konat oslava založení sirotčince. Každý rok se uspořádá sešlost, kde všichni hrají různé hry a společně s Lucy tam jsme pozvaní.“

 „Aha, ale proč jsi z toho tak špatný?“

 „Já nevím,“ pokrčil rameny a přitáhl si ji k sobě blíž. „Nebudu tu na tebe moct dávat pozor,“ zašeptal.

 „Naučil jsi mě, jak se o sebe postarat,“ usmála se.

 Povzdechl si. „A bude se mi stýskat, mohl to být náš první společný víkend.“

 „To je pravda, ale jsou to jenom dva dny, máme dalších padesát let.“

 „Je to zvláštní, když to takhle říkáš.“

 „Jak zvláštní?“

 „Nevím, ale líbí se mi to,“ zamyslel se Harry.

 Usmála se a přejela mu prstem po bradě. Chtěla ruku stáhnout zpátky, ale položil svou ruku na její a do dlaně jí vlepil polibek. Zajela mu tou rukou do vlasů a stáhla si jeho obličej ke svému. Brzy ji začal líbat na krk a uvědomil si, jak hebkou kůži má.

 Teprve pár minut po jedenácté se zvedli, Harry sebral svůj hábit, na kterém seděli a vyšli do společenské místnosti. Doufal, že už tam nikdo nebude a přání se mu splnilo. Zastavili se před schodištěm do dívčích ložnic a koukali tomu druhému do očí. Ještě jednou ji políbil, ale nemohl se od ní odtrhnout. Naposledy si ji k sobě přitiskl a vdechl květinovou vůni, než se rozdělili a vyšli každý do svého pokoje.

 „Snad bude v Londýně čas se prospat,“ zívla Lucy, když scházeli k hlavní bráně ze školních pozemků. Věděli, kam se přemístit, a proto ani na chvilku neváhali, když prošli kolem nevrlého školníka za hradby hradu.

 S hlasitým prásk se objevili uprostřed haly domu na Grimmauldově náměstí. Z kuchyně vykoukla hlava paní Weasleyové, aby zjistila, kdo přišel.

 „Vítejte drahouškové,“ usmála se a hned je do kuchyně nahnala. „Už jsem vás čekala, Brumbál mi říkal, že byste měli přijít,“ říkala, zatímco před ně postavila talíře s toasty.

 „Děkujeme, paní Weasleyová,“ pohlédl na ni vděčně Harry.

 „Měla jste službu?“ vyzvídala Lucy.

 „Ano,“ přikývla. „Fred s Georgem většinou přespávají v bytě, který mají nad tím jejich obchodem, Bill byl přes noc u Gringotových, Charlie musel odjet do Rumunska něco zařídit a Artur dnes měl noční službu na ministerstvu, tak jsem si řekla, že doma nebudu sedět sama a vzala jsem službu tady.“

 „Dobře jste udělala,“ přikývl. „Není bezpečné někde zůstávat sama, obzvlášť když jste v řádu.“

 „Však to já vím, ale vyprávějte!“ pobídla je. „Jak se vám líbí v Bradavicích?“

 „Je tam krásně,“ usmála se Lucy.

 „Ginny se o vás jednou zmínila v dopise, vyznělo z toho, že jste mezi ostatní rychle zapadli.“

 „Zapadnout nebyl žádný problém, všichni z koleje jsou fajn a vlastně i z ostatních krom Zmijozelu,“ ujistil jí Harry.

 „Samozřejmě, to se očekávalo. A jak se Ronovi s Ginny daří? Nestalo se nic? Jak je znám, tak by mi stejně nic nenapsali.“

 „Od toho vlaku se nic nestalo,“ ubezpečil ji a postřehl, jak se uvolnila.

 „Nebude vám vadit, když si půjdeme ještě na chvilku lehnout?“ zeptala se Lucy, když už v tichosti dojedli.

  „Jistě že ne, drahoušku,“ usmála se na ně laskavě a oba s rozloučením odešli z kuchyně, teprve v prvním patře se rozdělili, když každý z nich vešel do jiného pokoje.

 První, co udělal, bylo, že si vyndal obě hůlky, a zatímco svou si položil na noční stolek, tu řádovou si strčil pod polštář. Nijak to nevnímal, ale v okamžiku, kdy se znovu objevil na ústředí Fénixova řádu, bylo to jako přijít z maškarní a sundat si masku. Tohle byl on, člen řádu, kdežto student připravující se na závěrečné zkoušky a užívající si života byla pouhá maska.