Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svítá, tak to nevzdávej II

4. 4. 2010

 Právě si povídala s Hermionou, když se hovor kolem nich ztišil a všechna děvčata začala šeptat a hihňat se. Zatímco Hermiona se nechápavě rozhlédla, co se děje, Lucy rovnou zaostřila ke vchodu do síně a uviděla Harryho, který dovnitř vstoupil s nějakou brunetou a společně šli k nebelvírskému stolu.

 „Kdo to je?“ zeptala se.

 „Romilda Vaneová,“ informovala ji ihned Hermiona, když si i ona všimla, kvůli komu je takový rozruch. Lucy otočila zpět na ty dva a všimla si, jak se ona Romilda snaží Harryho stáhnout k ní ke stolu. Ten však rychle vyprostil svoji ruku z její a omluvně se usmál, přičemž ukázal k nim a okamžitě se od ní vzdálil.

 „Dobré ráno,“ posadil se naproti Hermioně.

 „Dobré,“ odpověděla mu Lucy. „Co to bylo?“ zeptala se a pohodila hlavou směrem k Romildě.

 „Pověsila se na mě už ve společenské místnosti,“ protočil oči v sloup Harry. „Celou cestu jsem se jí nemohl zbavit, mám štěstí, že tu jste, právě teď jsem mohl snídat vedle ní.“

 „Nemyslela bych si, že ti to bude vadit,“ vzhlédla k němu konečně Hermiona.

 „Jo, nevypadal jsi, že by ti nějak vadila,“ přidala se Lucy. „Co jsi jí říkal tak vtipnýho?“

 „Právě že nic,“ zamračil se Harry. „Smála se pořád a všemu, přišlo mi, že ani neposlouchá, co říkám.“

 „Šla vedle tebe, musela tě slyšet.“

 „Jedním uchem dovnitř a druhým zas ven,“ přikývl. „Pořád se rozhlížela kolem, a když jsme kolem někoho procházeli, tak se ke mně vždycky přitiskla, ani nevíš, kolikrát jsem měl chuť ji uřknout.“

 Lucy se ušklíbla a ještě jednou se za Romildou ohlédla, ale do zorného pole jí vstoupilo několik studentů.

 „Hele, slyšeli jste už o tom, že nám odpadá dvouhodinovka lektvarů?“ přisedl si k nim Neville.

 „To jsou první dvě hodiny?“ zeptal se Harry.

 „Jo, mohl jsem klidně ještě spát,“ postěžoval si a zakousl se do obloženého chleba, který byl na tácu před ním.

 „Co podnikneme?“ zajímala se Lucy a přelétla pohledem z Harryho na Hermionu, kdo z nich přijde s nějakým nápadem.

 „Nevím, ale já si nejspíš zajdu do knihovny.“

 „Co tam?“ chytl se toho hned Harry. „Úkoly ze včera žádné nemáme.“

 „Nechci tam jít kvůli škole, celé prázdniny jsem se chtěla do knihovny dostat.“

 „Ale proč?“

 „Víš, Harry,“ vložila se do toho Lucy, když viděla, jak Hermiona snaží z odpovědi vykroutit, „Hermiona si v knihovně chce nejspíš přečíst nějakou knihu.“

 Důraz, který byl na dvou slovech jasně slyšitelný, způsobil, že Harry jen protočil oči v sloup a zakousl se do toastu.

 „Uvidíme se na hodině,“ rozloučila se s nimi hnědovláska a se sendvičem v ruce odešla ze síně.

 „Co budeme teda dělat?“

 „Já nevím,“ pokrčil rameny Harry a vyhýbal se dívčině pohledu.

 „Pro tvoji informaci,“ začala Lucy a ztišila hlas, aby ji nikdo neslyšel, „vím přesně, proč šla do knihovny.“

 „Opravdu? Ale když to víš ty, tak proč to nechtěla říct mě?“

  „Já nevím, Harry, seš prostě kluk, kterýho zná jenom dva dny.“

 „No fajn, proč tam teda šla?“

 „Snaží se najít nějaké informace o řádu.“

 „Opravdu? Proč se nezeptá Brumbála?“

 „Myslím, že zrovna takovou věc by s ní nerozebíral, aspoň dokud stále studuje na jeho škole, ale to pořád nevíš to hlavní,“ sdělovala mu dál informace, zatímco on se chopil poháru, aby se napil. „Doufá, že se jí podaří zjistit, kdo ji zachránil.“

 Harry se okamžitě zakuckal a veškerou šťávu vyprskl zpět. „Má… má nějakou stopu nebo snad něco tuší?“

 „Nezmínila se,“ zavrtěla hlavou. „Každopádně nevím, co může o řádu najít ve školní knihovně, takže bychom si měli dávat pozor.“

 „Jo to bychom měli,“ přikývl a zamyšleně se rozhlédl po síni. Všiml si, že tam jsou mezi posledními, ale dubové dveře se znovu otevřely a vešli jimi Dean, Seamus a rudovlasý kluk. Ihned poznal, že se jedná o bratra Ginny.

 „Čau, lidi,“ přisedli si k nim.

 „Ahoj,“ opětovala pozdrav Lucy. „Ty musíš být Ron, že ano,“ usmála se na něj.

 „Jo to jsem,“ přikývl a se zájmem si oba prohlédl. „Vy jste ti, co o vás ve vlaku každý mluvil?“

 „Už to tak bude,“ pousmál se Harry a natáhl k němu ruku. „Harry Potter.“

 „Těší mě,“ přijal to Ron a otočil se na Lucy, která se k němu už taky natahovala.

 „Já jsem Lucy Sandersová.“

 „Jo, kluci už něco říkali.“

 Harry se ušklíbl, nemohl si nevšimnout, co s dívkou tahle informace udělala, nesnášela, když někdo z okolí rozebíral její osobu.

 „Takže už je ti líp?“ zeptal se, aby změnil téma.

 „Už je mi fajn,“odpověděl a Harry přikývl.

 „Půjdu za Hermionou a pomůžu jí,“ oznámila Lucy a významně se na Harryho podívala.

 „Dobře, uvidíme se na formulích,“ přikývl Harry a otočil se zpátky ke klukům.

 

 Jak Harry brzo zjistil, Ron byl kapitánem famfrpálového družstva, ale bohužel v týmu žádné volné místo nebylo, což byla opravdu škoda. Na druhou stranu to však bylo plus, nikdy nevěděl, kdy bude muset odejít a nechtěl nechávat celý tým ve štychu.

  Jednou když seděl ve společenské místnosti u ohně a četl si nějakou knížku, tak se jeho mysl rozutekla do všech možných směrů. Nechtěl celé večery vysedávat ve věži jako nějaká princezna, jenže nevěděl, co dělat. Na porady řádu nemohl, bojovat proti Smrtijedům taky ne, protože tu byl úplně mimo dění a neměl žádné informace a dokonce nemohl ani hrát famfrpál.

 Povzdechl si a pohlédl na všechny v místnosti, Lucy zase zmizela s Hermionou do knihovny, Seamus s Deanem hráli tchoříčky, na což náladu neměl, Neville se krčil u stolu a psal esej do lektvarů, Ginny s Ronem byli venku na hřišti a on se nudil.

 Těžce se zvedl a s knihou v ruce vyšel na chodbu. Bez otálení sešel po schodišti do druhého patra, prošel kolem učebny kouzelných formulí a vešel do knihovny. Tiše pozdravil madame Pinceovou a šel hledat holky. Netrvalo dlouho a obě uviděl sedět u jednoho ze stolků, každá byla začtená do své knihy a jeho si nevšímaly.

 „Můžu si přisednout?“ zeptal se, když došel až k nim.

 „Jo, klidně,“ odpověděla Hermiona a ani nezvedla oči od textu.

 „Co tady děláš?“ zeptala se Lucy a Harry se na ni dotčeně podíval.

 „Přišel jsem vrátit knihu.“

 „To už jsi ji přečetl?“ zaujalo Hermionu.

 „Popravdě ne,“ přiznal zdráhavě a napadlo ho, že se nemusel hned chlubit s jejím vrácením. „Přečetl jsem asi půlku, ale dál už nemůžu, musel bych ji spálit.“

 „Je to klasika,“ upozornila ho.

 „To teda rozhodně není,“ zamračil se Harry.

 Lucy se zájmem zvedla oči a poslouchala, jak se ti dva dohadují, ze zkušenosti věděla, že Harry si bude stát za svým názorem a jiný nepřijme. Jenže jak stačila za jeden měsíc poznat, že co se knih týče, tak ani Hermiona se nenechá jen tak zviklat ve svém tvrzení, vlastně tomu tak nebylo jen u knih, takže teď se zájmem těkala očima z jednoho na druhého a čekala, jak to dopadne.

 „Fajn,“ vydechla nakonec Hermiona. „Mysli si, co chceš, ale je to nejlepší autor té doby a je desetkrát lepší než plno mladších.“

 „To si myslíš ty,“ pokrčil rameny a rozvalil se na svém křesílku.

 „Nejen já,“ opravila ho. „Vsadila bych se, že se mnou bude souhlasit mnohem víc lidí, než s tebou.“

 „Opravdu?“ zbystřil hned. „O co se teda vsadíš?“

 „Co?“

 „Říkala jsi, že by ses klidně vsadila, s kým z nás bude souhlasit víc lidí.“

 „Nebudu se s tebou sázet.“

 „Takže tomu co tvrdíš, sama nevěříš,“ usmál se vítězně Harry.

 „To není pravda,“ opáčila hned.

 „V tom případě se vsadíme.“

 „Tu knihu nikdo nečetl a pochybuju, že bys někoho přinutil si to přečíst, když jsi ji sám nedočetl.“

 „Říkáš to jen proto, že nechceš prohrát,“ ušklíbl se.

 „A dost,“ utnula je konečně blondýnka, když Hermiona znovu otevírala pusu. „Dej mi tu knihu,“ natáhla ruku k Harrymu, aby si knížku vzala. „Až si to přečtu, tak řeknu, kdo z vás má pravdu a do té doby už o tom nechci slyšet ani slovo.“

 Harry se znovu ušklíbl a pobaveně se na Hermionu podíval, během hádky ji jemně zčervenaly tváře a v očích jí stále plápolaly bojovné plamínky.

 „Ehm, ehm,“ odkašlala si knihovnice, která se znenadání objevila za nimi. „Musím vás upozornit, že je za chvíli večerka a velice nerada bych musela hlásit profesorce McGonagallové, že tři její studenti byli mimo kolej.“

 „Už jdeme, madame Pinceová,“ ujistila ji Hermiona a překontrolovala čas na hodinkách.

 Zatímco odcházeli, knihovnice se za nimi ještě nějakou chvíli dívala, nakonec se ujistila, jestli jsou všechny knihy uklizené a taky odešla.

 „Co máte zítra v plánu?“ zeptala se hnědovláska, když byli tak v polovině schodiště. „Ptám se, protože se zítra jde do Prasinek a myslela jsem, jestli tam třeba nebudete chtít provést.“

 „No, když jsme tu byli o prázdninách, tak jsme se tam už byli podívat,“ přiznal Harry. „Ale den v Prasinkách… To zní skvěle,“ usmál se na ni.

 „Takže půjdete?“ ujišťovala se už taky s úsměvem.

 „No jasně,“ přikývla Lucy a společně prošli obrazem Buclaté dámy.

 

 „To snad ne,“ rozesmála se Hermiona, když uviděla dívčin obličej. „Takhle se nikdo nemůže tvářit.“

 „Věř jí,“ smál se i Harry a několik lidí v lokále se po nich ohlédlo. „Dáte si ještě ležák?“ zeptal se, když se pořádně nadechl a dopil zbytek pití, které měl ve skleničce.

 „Já nevím,“ zaváhala Hermiona. „Nechala jsem dost peněz v tom obchodě s pomůckami do školy.“

 „To je ten nejmenší problém,“ ujistil ji Harry a šel k baru objednat další tři máslové ležáky a holky se mezitím znovu něčemu rozesmáli.

 „Takže tři máslové ležáky, hned vám je donesu,“ kývla na něj Rosmeta.

 „Dobře,“ přikývl Harry a otočil se, aby se vrátil k Lucy a Hermioně, jenže si okamžitě všiml vysokého blonďáka s několika dalšími zmijjozelskými, kteří stáli u jejich stolu. Všiml si, že Hermiona se tváří poněkud zaraženě a byl si docela jistý, že kdyby mohla, tak by se nejradši přemístila někam pryč, kdežto Lucy se mračila a mohl vidět, jak pod stolem sahá do bundy, kde měla hůlku.

 „Je tu nějaký problém?“ protlačil se mezi obsazenými stoly zpět k tomu svému a pohlédl do ocelové šedých očí.

 „Sedíte u našeho stolu,“ oznámila mu černovlasá holka, která stála za blonďákem.

 „Promiň, ale nevšiml jsem si, že byste ho měli podepsaný a sedíme tu dost dlouho na to, aby nás někdo upozornil na reserve.“

 „Bejt tebou, tak odsud zmizím,“ zabručel jeden z těch tlustších kluků.

 „Nebo co?“ ušklíbl se Harry a pohlédl do jeho prasečích očí. „Ublížíš mi?“ zeptal se a hraně vykulil oči v hrozném strachu.

 „Ublíží a to tak, že už nevstaneš,“ přikývl hromotluk hned vedle toho prvního.

 „Můžeme to zkusit,“ pokrčil rameny a úsměv se mu ještě roztáhl, když oba začali sahat po hůlce.

 „V mojí hospodě nikdo bojovat nebude!“ přiskočila k nim hospodská a položila tác s ležáky na stůl.

 „Ne, to opravdu nebude,“ přikývla Lucy. „My půjdeme,“ oznámila a obezřetně sledovala každý pohyb kohokoli ze skupiny proti ní. „Zaplatíš to, Harry?“

 „Jo,“ přikývl a sáhl do kapsy, aby vytáhl pár galeonů, které dal Rosmetě. Když vycházeli z hospody do překvapivě teplého podzimního odpoledne, tak ještě naposledy probodl Malfoye pohledem a společně s holkami si stoupl na náměstíčko uprostřed vesnice.

 „Neměli byste ho tak provokovat, už vytahovali hůlky, a kdyby nepřišla Rosmeta… Ani nechci pomyslet, co by se mohlo stát.“

 „Nestalo by se nic,“ zakroutil hlavou Harry. „Porazil bych je i se zavřenýma očima.“

 „Možná, ale ty je neznáš.“

 „Nejsou tak nebezpeční, jak vypadají,“ ubezpečil Hermionu a všiml si, jak se klepe. „Chceš mikinu?“

 „Ne, díky,“ zavrtěla hlavou. „To jenom… něco mi to připomnělo,“ zamumlala nakonec a Lucy si ihned uvědomila, na co si dívka vedle ní vzpomněla.

 „Dej to sem,“ zašeptala k Harrymu a mikinu, kterou měl hozenou přes rameno, mu sebrala. Protože byla na zip, tak jí Hermioně jen hodila přes ramena.

 „Vážně ti to nevadí?“

 „V žádným případě, nenabízel bych ti to jinak.“

 „Ale kdyby ti byla zima, tak řekni a já ti ji vrátím.“

 „Jemu je pořád vedro,“ mávla rukou Lucy a společně se vydali cestou k hradu.

 Všichni tři zamyšleně pozorovali krajinu před sebou, necítili žádnou potřebu vyplnit to ticho, které vzniklo, ale nakonec pár metrů před bránou promluvil Harry.

 „Proč se jich všichni tak bojíte?“

 „Mnoho studentů ze Zmijozelu pochází ze smrtijedských rodin,“ pokrčila rameny Hermiona. „Pro mudlovskou čarodějku není zrovna nejlepší se s někým z nich dostat do křížku.“

 „Jsi z mudlovské rodiny?“ opakoval překvapeně Harry.

 „Jo, ještě než jsem do Bradavic nastoupila, přečetla jsem mnoho knih o kouzelnickém světě a dozvěděla se, že ne všichni kouzelníci jsou na tom stejně. Tehdy jsem si řekla, že přestože jsem z mudlovské rodiny, vyrovnám se jakémukoli kouzelníkovi nebo čarodějce s čistou krví.“

 „A to jsi dokázala,“ přikývl Harry. „Co, že se jim vyrovnáš, ty jsi lepší než oni.

 „Jsem?“

 „No samozřejmě!“ přisvědčila Lucy a společně sledovali, jak se Hermionina tvář rozjasňuje potěšením.

 „Jenom to musíš umět využít,“ upozornil Harry a nechal obě holky jako první vejít na pozemky hradu.

 „Jak umět využít?“

 „Nedělat co oni chtějí a umět se bránit,“ shrnul to a významně se na ni podíval.

 „Já nevím, obraná kouzla znám, ale nikdy jsem je nepoužívala,“ znejistila opět Hermiona. „Ve druháku jsme sice měli souboje, ale dřív než k soubojům nastoupil první pár, tak se profesor při ukázce zranil.“

 „Tak to byla smůla,“ ušklíbl se Harry.

 „Já bych řekla, že o praktickou zkoušku si starosti dělat nemusíš,“ usmála se Lucy a pohlédla na chlapce vedle Hermiony. „Hezky si tě vezmeme do parády a Harry se mnou bude jistě souhlasit, když řeknu, že si kouzla nejdřív vyzkoušíš na nehybný cíl a pak teprve začneme se souboji.“

 „To opravdu souhlasím, nechceme tě přeci ztrapňovat tím, že bych tě do vteřiny odzbrojil.“

 „Slyšíš, jak si věří?“ rozesmála se Lucy.

 „To teda,“ přitakala Hermiona. „Jen počkej, uvidíme, kdo koho odzbrojí,“ prohlásila a jako první prošla dubovou branou do hradu.

 „Už se těším, zavolal za ní Harry a vyběhl poslední tři schody, aby ji dohonil.

 

 „Neříkala jsi nic o tom, že bych ta figurína měl být já,“ mračil se, když dívky používaly na podlahu kolem něj polštářové kouzlo.

 „Neboj, budou to jenom jednoduchá kouzla a dopad bude krásně do měkka. Nic se ti nestane,“ ujistila ho Lucy, když procházela kolem něj. Byla by bývala šla až k Hermioně, ale Harry ji chytil za ruku a otočil zpátky k sobě.

 „Pohlídej mi ji,“ řekl a strčil jí do ruky hůlku.

 „Proč?“

 „Nerad bych na ni ty kouzla odrazil zpátky. Vždyť víš, síla zvyku,“ vysvětlil a pokrčil rameny.

 „Fajn,“ přikývla a hůlku schovala do hábitu. „Můžeme,“ oznámila, jen co se rozešla za Hermionou.

 „Dobře,“ přikývla a pohlédla na Harryho asi sedm metrů od ní, kývl na ni a čekal, až něco udělá. „Expelliarmus!“

 Pozorně sledoval její ruku s hůlkou, z jejího hrotu postupně vylézal paprsek a zničehonic cítil tlak na prsou, který ho tlačil dozadu. Zhluboka se nadechl, měl pocit, jako by jeho plíce zůstaly na místě, kde stál, ale zvedl se do sedu, když ucítil, jak ho holky každá za jednu ruku zvedají.

 „Jsi v pořádku?“ strachovala se Hermiona, která měla obličej celý stažený starostí.

 „Jo nic mi není,“ přikývl.

 „To kouzlo mělo pořádnou páru co?“ ozvala se uznale Lucy a Harry opět přikývl.

 „Jo to mělo, takže myslím, že už ho znovu zkoušet nemusíme.“

 Postupně vyzkoušeli asi šest dalších kouzel, dokud Harry s Lucy neuznali, že by to za jeden den už mohlo stačit.

 „Vůbec to nebylo špatné, nechápu, že si to necháš líbit,“ říkala Hermioně Lucy, když vrátili učebnu do původního stavu a ještě se na chvíli posadili na lavice před katedrou.

 „Dřív tu nebyl nikdo, kdo by mi dal nějaký impulz jako vy, všichni se jim snaží nějak vyhnout, samozřejmě se to vždycky nepovede.“

 „Nechápu, jak to mohou profesoři přehlížet.“

 „Nepřehlíží, jen to řeší po svém, někdo jim rozdává horší známky, jiný dává víc úkolů a někdo strhává body. Dřív se tomu snažili zabránit, jenže pak najednou přestali, nedivila bych, kdyby jim někteří rodiče vyhrožovali.“

 „Brumbál by přece nedovolil, aby se někomu z jeho profesorů něco stalo,“ namítla Lucy.

 „Brumbál,“ povzdechla si Hermiona. „Ve škole tráví rok od roku míň a míň času, určitě víš, že vede Fénixův řád, takže je to pochopitelné.“

 „Jo, četla jsem o tom,“ přikývla Lucy a odmlčela se, mohla jenom doufat, že téma ohledně řádu její kamarádka neotevře.

 „Není mu nic?“ zeptala se Hermiona kývla na Harryho, který seděl na jednom z velkých oken a koukal na školní pozemky pod nimi.

 „Ne,“ zavrtěla hlavou Lucy a otočila se zpět. „Dělá to často. Jednou, když jsme byli ještě v sirotčinci, mi řekl, že dokud bude každé ráno vycházet slunce, stále je naděje na to, že všechno bude jednou dobré.“

 „Museli jste si toho hodně prožít.“

 „Proč myslíš?“

 „Víš, v jednu chvíli mi přijdete jako obyčejní sedmnáctiletí kouzelníci, ale pak přijde chvíle, kdy vám, a obzvlášť Harrymu, úplně ztvrdnou rysy a vypadáte o tolik starší.“

 „Oba… oba jsme přišli o rodiče,“ sklonila hlavu Lucy, byla celkem překvapená náhlým zvratem v konverzaci. „Harry byl ještě malý, takže si toho moc nepamatuje, ale když jsem přišla do sirotčince, byla jsem úplně mimo, nevím, jak se dozvěděl, co se mi stalo, ale jsem si jistá, že celou tu nehodu prožíval znovu společně s tou mojí. Myslím, že kdyby tam nebyl a nepomohl mi, tak bych se z toho asi nedostala.“

 „Promiň, že jsem s tím začala,“ zamumlala Hermiona a neurčitě se zadívala do země před sebou.

 „To nic, už je to dávno. Navíc,“ zvedla pohled Lucy a lehce se na Hermionu usmála, „jsme kamarádky a ty si říkají vše ne?“ Skoro vše, opravila se v duchu ihned, protože si vzpomněla na to malé tajemství o jejich letním setkání.

 „Jistě,“ přisvědčila Hermiona s úsměvem a v tu chvíli k nim přistoupil Harry a společně vyšli na kolej, kde se posadili ke krbu, kde už seděli Ron s Ginny.

 

 Dalším dnem byla neděle a už od rána bylo nádherné počasí. Každého studenta, který obýval nebelvírskou věž probudily ranní paprsky slunce. Harry však brzo zjistil, že studenti na hradě jeho nadšení z tak krásného počasí nesdílejí. Madame Hoochová, která vyučovala létání na košťatech a pískala famfrpálové utkání, toho rána totiž vyvěsila pohárové rozlosování a Nebelvír sezonu zahajoval zápasem se Zmijozelem. Když šel společně s Ronem na snídani, několikrát si všiml zamračeného výrazu jeho kamaráda.

 „Co se děje?“ nevydržel to a zeptal se, když to udělal znovu.

 „Přemýšlím o tom zápasu, už dva roky je nikdo neporazil. Kdyby tady tak byl Wood, ten by něco určitě vymyslel,“ povzdechl si nakonec Ron.

 „Kdo je Wood?“

 „Jako poslední kapitán nás dovedl k vítězství ve Famfrpálovém poháru.“

 „Řekl bych, že ty budeš další, přece jenom jste na hřišti skoro každý den.“

 „Můžeme trénovat klidně i čtyřiadvacet hodin denně a nebude nám to nic platný, když proti nám nastoupí tým s podstatně lepšími košťaty,“ zavrtěl hlavou Ron.

 „Já myslel, že s Ginny máte Nimbusy.“

 „Tři roky starý model,“ přikývl zrzek. „Většina týmu je na tom podobně, ale Malfoyovi a Nottovi rodiče sponzorují zmijozelský tým tím, že jim každý rok koupí nová košťata.“

 „Na tom zas tak moc nezáleží,“ namítl Harry, ale když uviděl Ronův obličej, tak se druhou část věty radši rychle spolknul.

 „Nezáleží?“ opakoval po něm. „Na tom, že je vůbec nestíháme doletět, nezáleží? Není pro mě nic horšího, než se koukat na celý svůj tým, jak se snaží doletět jednoho hráče.“

 „Nechtěl jsem říct, že na koštěti vůbec nezáleží, jen to není rozhodující,“ snažil se Rona uklidnit. „Když říkáš, že mají každý rok nová košťata, tak je budou mít nejspíš i letos a-“

 „Určitě je mají i letos, párkrát šli na hřiště po nás a nezapomněli se pochlubit.“

 „To je dobře,“ přikývl Harry. „Četl jsem, že letošní model je sice nadprůměrně rychlý, ale při větší rychlosti má horší ovládaní a hůř se s ním manévruje, čehož by se dalo využít. V tom časopise srovnávali letošní a loňské koště, které bylo skoro dokonalé, takže je pro vás výhoda, že si je nenechali.“

 „Máš ten časopis někde?“ zajímal se ihned Ron a z obličeje mu ubylo několik vrásek.

 „Jo, pokusím se ho najít, připomeň mi to večer, řekl bych, že ho budu mít v nočním stolku. Četl jsem to někdy ke konci prázdnin,“ vzpomínal Harry.

 „To si piš, že si vzpomenu,“ přikývl Ron, ale to už vcházeli do Velké síně. Hned se na ně otočilo několik studentů, tentokrát se však koukali spíš na Rona. Harry mohl slyšet pár posměšků od zmijozelského stolu, ale tím se nezabýval, však se uvidí, kdo se bude smát po zápase. Naopak skupinka mrzimorských, které Harry od vidění poznával, je zastavila a dala se s Ronem do řeči.

 „Jdu si sednout, mám hroznej hlad,“ řekl zrzkovi a pokračoval sám ke stolu, kde už seděly všechny tři holky.

 „Ahoj,“ pozdravil je a sedl si naproti Deanovi, který seděl vedle Ginny a majetnicky jí objímal kolem pasu.

 „Viděl Ron to rozlosování?“ zeptal, jen co si Harry dosedl.

 „Jo, celou cestu až sem z toho byl špatněj.“

 „Nedivím se, poslední vzájemný zápas byl katastrofa.“

 „Jak to?“

 „Prohráli jsme tři sta dvacet ku deseti,“ odpověděla Ginny. „Bylo to neuvěřitelné, nebyli jsme sehraní, protože to byla sezona s úplně nově sestaveným týmem, to prostě nešlo.“

 „Celkově to loni bylo hrozný,“ mračil se Dean. „Porazili jsme jenom Mrzimor, ale stejně jsme neměli dost bodů na to, abychom se nepropadli na poslední místo.“

 „No jo, ale to už je minulost, letos to bude určitě lepší,“ povzbudil je Harry a pustil se do jídla, které si zatím nandal.

 „Kéž by,“ povzdechla si Ginny a usmála se na Deana, když si ji těsněji přitáhl k sobě. Harry si toho gesta ihned všiml, a napadlo ho, že on si nikdy holku nepustil k tělu tak blízko, žádnou kromě Lucy. Letmo přelétl po všech kolem, všiml si, že se baví s Hermionou a ze slov, která pochytil, usoudil, že mluví o kouzlech, jenž včera procvičovali. Musel přiznat, že se ještě nikde necítil tak dobře, jako právě v Bradavicích.

 Ještě dlouho seděli všichni společně ve Velké síni a probírali, co by se do oběda dalo dělat. Jelikož bylo na konec října ještě relativně teplo, nikomu se nechtělo zůstávat uvnitř hradu. Nakonec celá nebelvírská skupinka vyrazila na školní pozemky k vysokým stromům, pod které se posadili a Harry s Lucy nadšeně poslouchali, co všechno tu Ron, Seamus, Dean a Ginny za ta léta prožili.

 

 „Pořád nemůžu uvěřit, že se to Fredovi a Georgovi povedlo,“ smála se Lucy, když s Harrym šli do společenské místnosti, zatímco Ron s Ginny byli na tréninku, Seamus s Deanem ještě obědvali a Hermiona jako primuska připravovala měsíční prefektskou schůzi.

 „Je to neuvěřitelný,“ přikývl s úsměvem Harry. „Někdy bychom se měli zajít podívat do jejich obchodu, sice už jsme měli tu čest vidět některé jejich výrobky, ale ty byly určeny pro řád.“

 „Stejně je to úžasné, můžeme jen děkovat bohu, že se Molly nepodařilo jim to zatrhnout, přišli bychom o obrovskou výhodu proti Smrtijedům.“

 „Přesně,“ souhlasil Harry. „Když už mluvíme o těch zlých, zaslechl jsem, jak s Hermionou probíráte kouzla.“

 „Je z toho úplně nadšená,“ rozesmála se znovu. „Nejradši by teď kouzlila pořád, včera před spaním jsem ji ještě ukazovala Protego, měla jsem pak problém jí vůbec odtrhnout od hůlky,“ řekla, načež se rozesmál pro změnu Harry. „No vážně,“ neubránila se úsměvu Lucy.

 „Někdy zítra nebo pozítří bysme mohli zkusit souboj,“ navrhl po chvilce ticha, kdy o tom přemýšlel. „Učí se rychle.“

 „Taky už jsem o tom přemýšlela,“ přikývla. „Až se konečně přestane bát Malfoye a ostatní si toho všimnou, tak pro ně bude vzor a ta nadvláda Zmijozelu zmizí.“

 „A o to nám jde,“ usmál se Harry a podržel jí otevřený portrét.

 „Přesně tak…“

 

 „Nechceš se jít projít?

 „Proč ne,“ pokrčila Hermiona rameny. „Jenom se nahoru půjdu převlíknout z uniformy.“

 „Fajn, ale obleč si něco teplýho, je tam docela kosa,“ upozornil ji ještě Harry. Když slyšel bouchnout dveře, rozhlédl po místnosti, nebyl tam nikdo, ke komu by si chtěl přisednout a tak si sedl do křesla, kde seděla Hermiona a pohlédl na knihu, kterou četla, než přišel. Musela si ji přivést z domova, protože byla od mudlovského spisovatele. Ze zvědavosti ji otevřel v místě, kde byla záložka, a přečetl si pár řádků, než uslyšel, jak dívka sbíhá zpět.

 „Můžeme?“ zeptala se.

 „Jistě.“

 „Takže Lucy tam konec šla?“ zeptala, když v naprostém tichu se sešli do druhého patra.

 „Jo, i když jsem jí říkal, ať tam nechodí. Mě ale neposlouchá,“ povzdechl si.

 „Proč by tam neměla chodit?“

 „Až se to rozkřikne, tak ji bude zvát každý kluk.“

 „Na tom není nic špatného ne? Nebo ti to snad vadí?“

 „Ne, není důvod, proč by mělo,“ zavrtěl hlavou a otevřel dubovou bránu hradu, aby mohli vyjít ven.

 „Kam vlastně jdeme?“ změnila téma Hermiona.

 „Ani nevím, potřeboval jsem jenom na vzduch a doufal jsem, že si budu moct povídat s někým jiným, než sám se sebou,“ přiznal.

 „Dobře, takže bychom mohli jít třeba… já nevím. K hřišti?“

 „Tam ne.“

 „Fajn, famfrpálové hřiště ne.“

 „Ron a ostatní tam teď trénují, nechci, aby nás trefil nějaký zbloudilý potlouk,“ vysvětlil a strčil si ruce do kapes, aby je ubránil před zimou. „Máš nějaké oblíbené místo mimo hrad?“

 „Jo, ke konci roku se tam chodím učit.“

 „Tak tam,“ usmál se Harry a nechal se Herminou vést. Nejdřív mu přišlo, jako by šli k sovinci, ale asi v polovině cesty odbočili na úzkou lesní cestičku, která pomalu začínala zarůstat stromy.

 „Páni,“ vydechl, když se ocitli na malé mýtince. „Ale není tohle porušení řádu? Chci říct, že vstup do lesa je přece zakázaný.“

 „To sice je, ale tady ještě nejsme v lese. Hagrid tady párkrát postavil ohradu, když jsme se učili a vysvětloval nám, že les začíná až o několik metrů dál.“

 „Jak dlouho už sem chodíš?“ zeptal se, když přikývl a podle Hermionina příkladu si sedl na kládu naproti ní. Přemýšlel, že to nejspíš budou zbytky z ohrady, o které mluvila.

 „Už od třeťáku, probírali jsme tehdy hipogryfy.“

 „Ten ale není v osnovách pro třetí ročník.“

 „Jo, to je pravda, ale Hagrid se tehdy chtěl trochu předvést, byla to jeho první hodina jako učitele,“ vysvětlila.

 „To je škoda, chtěl bych někdy vidět opravdového hipogryfa.“

 „Jak vy jste se učili o kouzelných zvířatech?“

 „Jenom z knížek, sirotčinec si nemohl dovolit zajistit je k výuce. Na druhou stranu je pravda, že jsem kouzelných tvorů viděl víc, než bys mohla očekávat po tom, co jsem ti právě řekl.“

 „Tak tohle mi musíš vysvětlit,“ zamračila.

 Harry se usmál a zapřemýšlel. „O prázdninách sirotčinec většinou jezdí na dva týdny někam na dovolenou, bývají to zajímavá místa a s Lucy jsme párkrát… No prostě jsme se nenápadně vypařili a chodili tam, kam jsme neměli. Třeba jednou jsme utekli někdy kolem půlnoci do lesa a viděli jsme pegase, samozřejmě jenom z dálky.“

 „To muselo být něco neuvěřitelného,“ vydechla Hermiona.

 „Taky že bylo, ale hlavně to bylo štěstí.“

 Zmateně pohlédl za Hermionu, když uslyšel prasknout větvičku, protože teoreticky by nikdo z lesa vycházet neměl. Zájem v jeho očích pohasl, když uviděl, kdo je poctil svou návštěvou.

 „Co je?“ zeptala se Hermiona, která si velmi dobře všímala změn v jeho obličeji. Když se ovšem otočila, neviděla nic než jen stromy.

 „Nic, jen jsem nevěděl, že tu jsou testrálové,“ pokrčil rameny.

 „Ty je vidíš?“ zeptala se vzrušeně. „Kolik jich je?“ změnila svojí otázku, když si uvědomila, co musí člověk prožít, aby tyhle tvory viděl.

 „Jenom jeden, řekl bych, že tě zná.“

 „Proč myslíš?“

 „Kouká na tebe jako na někoho známého.“

 „A na tebe kouká jak?“

 „Ani se na mě nepodíval,“ ušklíbl se.

 „V tom případě bys ho ale měl znát ty. Zná tě, a proto se o tebe nezajímá, zatímco já jsem někdo nový.“

 „Dobrá teorie, ale věř mi, jestli sem chodíš už od třeťáku, tak jste se tu už museli potkat, jen jsi o něm nevěděla.“

 „Nejspíš to tak bude,“ uznala nakonec Hermiona a znovu se otočila ke stromům. „Kde přesně je?“

 „Vidíš ten pařez porostlý mechem?“

 „Harry, tady skoro každý pařez je tu porostlý mechem,“ povzdechla si.

 „Hm… Tak si ho pojď pohladit.“

 „Já nevím,“ zaváhala a nejistě se na Harryho otočila.

 „Neboj,“ usmál se lehce a za ruku ji vytáhl na nohy.

 „Je to divný,“ ozvala se po chvilce ticha.

 „Co je divný?“ nechápal.

 „Jít si pohladit něco, co nevidím.“

 „Aha,“ přikývl Harry. „Zpomal, jsme skoro u něj.“

 „Jak je daleko?“

 „Tak tři metry.“

 „Nechce mě kousnout?“

 „Ne.“

 „Stručná jasná odpověď.“

 „Nebuď nervózní, je to jenom zvíře,“ řekl a zatahal ji za ruku, aby se zastavila. „Stojíme přímo před ním,“ začal šeptat. Pomalu zvedl Hermioninu ruku, všiml si, jak jejich ruce pozorovala a jak se jí překvapeně rozšířily oči, když se testrála dotkla.

 „Připomíná mi to dračí kůži,“ poznamenala šeptem a testrála nakonec jemně poplácala. „líbí se mu to?“

 „Vypadá spokojeně,“ přikývl Harry a o krok od Hermiony odstoupil, bylo by hezké, kdyby teď měl foťák a mohl její výraz zachytit.

 „Ty si ho nepohladíš?“ zeptala se zmateně, když si všimla, že už není vedle ní.

 Jen zakroutil hlavou, byl zmatený a hlavou mu vířilo hned několik myšlenek. Testrál odtrhl svůj upřený pohled od Hermiony a bílé oči zpříma pohlédly do těch Harryho. Co se mi snažíš říct? Napadlo Harryho, ale to už zvíře pohodilo hlavou a přerušilo tak oční kontakt.

 „Co se děje?“ zeptala se Hermiona, která nemohla vidět, co testrál před ní dělá.

 „Myslím, že už chce jít.“

 „Dobře,“ přikývla. „Tak někdy zase na shledanou,“ zašeptala ještě a popošla k Harrymu. „Nebude ti vadit, když už se vrátíme do hradu? Jsem z té zimy nějaký ztuhlá.“

 „Samozřejmě, že ne,“ řekl a pomalu se rozešli zpět k hradu. „Je ti zima?“

 „Jen na ruce,“ zavrtěla hlavou. „Vlastně jenom na tu, kterou jsem ho hladila, druhou jsem měla celou dobu v kapse.“

 „Ukaž, já mám obě zahřátý,“ ušklíbl se a vytáhl jí ruku z kapsy, aby propletl jejich prsty. „Samozřejmě by na zahřátí byl lepší hezky horký ležák, z něj se ti teplo dostane až do prstů u nohou, ale ke Třem košťatům bys se mnou teď asi nešla.“

 „Jistě že nešla, nemůže jen tak opustit pozemky,“ přikývla a přísně na něj pohlédla, uviděla však jen pobavený pohled. „Proč jsi od něj ustoupil?“ zeptala se, když zvedla pohled od jejich rukou.

 „Vypadala jsi jako malá holčička, kterou rodiče vzali k poníkovi, byla to tvoje chvíle.“

 „Tak jsem opravdu vypadala?“ zeptala se a z jejího hlasu bylo slyšet pobavení.

 „Ano,“ přikývl.

 „Zvláštní, chci říct, cítila jsem se naprosto nejistě, ale přitom jsem měla takovou radost, když jsem se dotkla jeho kůže a to i přes to, že jsem koně nikdy moc nemusela.“

 Na chvilku se odmlčela, jako by vzpomínala a nakonec se otočila na Harryho. „Dotýkala jsem se krku, to jsem poznala už jenom díky té hřívě – mimochodem je neuvěřitelné, jak jemnou jí měl – ale popiš mi trochu, jak vypadal.“

 „Musela jsi vidět v učebnici nebo snad ne?“

 „Obrázek jsem viděla, ale řekni mi třeba, jak byl velký nebo já nevím.“

 „Dobře, nech mě chvilku přemýšlet.“

  „Pokud se ještě dneska dočkám, tak klidně.“

 „Vtipné,“ ušklíbl se. „Abych pravdu řekl, byl o dost větší než ty, kdyby narovnal hlavu, měl by tak kolem dvou metrů. Měl docela narvané břicho, takže musel nedávnou žrát a… Já nevím, co ještě chceš vědět, jak vypadá, musíš znát z učebnice.“

 „Stál ke mně bokem?“

 „Ne, stál čelem k tobě, akorát jednou se otočil na mě.“

 „To jsem cítila a pak se začal vrtět.“

 „Přesně tak.“

 „Neudělal jsi mu snad nic, že ne.“

 „Co bych mu měl udělat? Navíc, viděla bys, kdybych vytahoval hůlku.“

 „Jenom je divný, že se podíval na tebe a chtěl odejít,“ pokrčila rameny právě, když se ocitli na dohled od hradu.

 „Nejspíš tě chtěl mít jenom pro sebe a já mu tam překážel.“

 Usmála se nad tím a zastavila se za jedním ze sloupů, než prošli na kamenné nádvoří. „Děkuju za ohřátí ruky,“ řekla a snažila se vyvléknout svojí ruku z jeho.

 Dřív než se jí to povedlo, pochopil, o co se snaží a stisk uvolnil. „Já děkuju, že jsi mi ukázala tu mýtinu, byl to skvělý zážitek.“

 „Řekla bych, že pro mě větší.“

 „To si jenom myslíš, já se bavil tvým výrazem,“ pousmál se Harry. Stáli proti sobě a ani jeden z nich už nic neříkal, oba vzpomínali na odpoledne na mýtince. Jak tak stál a koukal se jí do očí, všiml si, že se trochu klepe. „Jdeme dovnitř,“ kývl ke vchodu a vyšli.

 Byl čas večeře, takže místo toho, aby zamířili do společenské místnosti, vešli do Velké síně, kde zatím sedělo jen pár studentů. Hned si všimli, že jeden z nich je Lucy a sedli si k ní.

 „Ahoj, kde jste byli?“ zeptala se ihned a přejela pohledem z jednoho na druhého.

 „Byli jsme se projít,“ odpověděla Harry.

 „Ukazovala jsem Harrymu jednu mýtinu, která není součástí lesa, a víš, kdo se tam objevil? To určitě neuhodneš.“

 „Nevím, nikdo mě nenapadá,“ řekla Lucy a pohlédla na Harryho, aby ji naznačil, co má čekat.

 „Mluvili jsme a najednou k nám přišel testrál,“ vyprávěla Hermiona. „Nikdy předtím jsem u něj nebyla tak blízko a navíc jsem se ho mohla dotknout,“ říkala, zatímco si svlékala bundu.

 „Počkej,“ zarazila jí druhá dívka. „Ty je vidíš?“

 „Ehm, to naštěstí ne, ale Harry mě k němu dovedl.“

 „Aha, tak pokračuj,“ pobídla Hermionu nakonec.

 Harry se zatím v klidu svlékl a začal si nandávat večeři. Neměl nijak velký hlad, ale když už to leželo před ním. Celou večeři poslouchal Hermionin rozjařený hlas, bylo zvláštní, jaké věci ji dokážou potěšit a on je bral jako něco naprosto přirozeného a automatického.

 

 „Dobrý den, třído,“ přivítala je další den profesorka McGonagallová.

 „Dobrý den, paní profesorko,“ odpověděli jí a posadili se. Zvykl si, že v téhle hodině sedí s jedním klukem z Mrzimoru, protože Lucy seděla s Hermionou a Ron s Nevillem, vůči němuž mu přišlo nespravedlivé, aby si odsedl. Harry s tím souhlasil, Neville byl fajn kluk a navíc Harrymu soused na přeměňování vyhovoval. První hodinu spolu prohodili pár slov, zjistil, že se jmenuje Paul Myers. Postupem času zjistil, že Paul je celkem tichý, ale Harrymu to moc nevadilo, byl rád, že mu během pěti minut nevybouchne hlava z toho, že by na něj Paul vychrlil ohromné množství informací.

 „Slečno Sandersová, pane Pottere, mluvila jsem s ředitelem a chce s vámi oběma mluvit. Předpokládám, že se do konce hodinu nevrátíte, takže si složte věci a jdete za ním do pracovny, měl by tam čekat Skorobezhlavý Nick, který vám řekne heslo.“

 „Jistě, paní profesorko,“ zamumlali oba.

 „Ostatní si prosím vytáhnou hůlky a začnou procvičovat kouzlo, které jste měli za úkol se naučit.“

 „Co jste udělali?“ zeptal se potichu Paul, aby ho nikdo neslyšel.

 „Nevím o ničem, čím bych porušil školní řád,“ pokrčil rameny Harry.

 „Pane Pottere,“ napomenula ho přes celou třídu profesorka.

 „Tak čau,“ rozloučil se ještě nenápadně Harry a společně s Lucy vyšli ze třídy.

 Od učebny přeměňování byla Brumbálova pracovna docela blízko a tak už za deset minut kráčeli chodbou a naproti nim plul duch jejich koleje.

 „Dobrý den, Nicku,“ pozdravili.

 „Dobrý den, posílá vás profesorka McGonagallová, že,“ sklonil se k nim, až se mu hlava nebezpečně zakymácela. „Heslo je Medovina,“ pošeptal, aniž by čekal na jejich odpověď a s přáním krásného dne odplul pryč.

 „Duchové jsou zvláštní,“ poznamenala Lucy, když se s nimi schodiště pomalu začalo vyjíždět a oni se dívali, jak Nick proplouvá zdí na konci chodby.

 Harry to nijak nekomentoval a dvakrát rychle za sebou zaklepal na dveře pracovny. Když se nic nedělo, zkusil otevřít, ale dveře byly zamčené.

 „To je divný,“ zamračil se a chtěl znovu zaklepat, ale dveře se otevřely.

 „Dobrý den,“ přivítal je Brumbál, který seděl za svým stolem. „Omlouvám se, ale něco jsme tu řešili.“

 „Dobrý den, pane profesore,“ pozdravili a sedli do volných křesílek.

 „Mohu se zeptat, s kým a co jste řešil, pane?“ rozhlédl se kolem sebe Harry.

 „Společně s ostatními řediteli a ředitelkami jsme mluvili o vás. Jeden z nich vás totiž viděl, jak jste slečnu Grangerovou učili kouzlit v jedné z učeben. Velice nevídané, aby někdo učil právě ji.“

 „Ano, nevidí se to každý den, ale doopravdy jsme jí neučili,“ začala vysvětlovat Lucy. „Říkala nám, že v hodinách se praktická zkouška zrovna moc nevyskytuje, a tak jsme s ní ta kouzla jen procvičovali.“

 „Jsem rád, že jste si pod ochranná křídla vzali zrovna ji, ale nezapomeňte, že není jediná, kdo na tomto hradě potřebuje pomoc.“

 „Upřímně, pane profesore,“ poposedl si na křesle Harry. „Když jste mluvil o tom, že zde jsou mudlovští studenti utlačování, nemyslel jsem si, že je to až takové a popravdě je utlačován každý student, který není ve Zmijozelu.“

 „Doufáme, že Hermiona všem dodá kuráž a začnou se jim trochu bránit,“ objasňovala trochu Lucy.

 „Musím říct, že jste si nikoho nemohli vybrat lépe, slečna Grangerová je inspirující mladá dáma,“ přikývl Brumbál. „Objevila se nějaká další krutá kouzla, která by byla daleko za hranicí únosnosti?“

 „O ničem se nemluvilo,“ zakroutil hlavou Harry.

 „Výborně, takže můžeme přejít k další věci, o které jsem s vámi chtěl mluvit. Bohužel vám budu muset dát další úkol krom toho, abyste mi zde dohlíželi na studenty v případě mé nepřítomnosti.“

 „Co máme udělat, pane profesore?“ zeptala se Lucy.

 „Mám na tento víkend dohodnutou schůzku v Londýně, byl bych velice rád, kdybyste mě doprovodili.“

 „Je to něco nebezpečného, pane?“

 „Nemělo by, ale v dnešní době nikdo neví. Mám v plánu se sejít s jedním historikem, zajímá se především o dobu Templářských rytířů, slyšeli jste o nich už?“

 „Tak trochu,“ přikývl Harry.

 „Měli zastánce i zde v Anglii, na rozdíl od Francie tu jejich zatýkání neprobíhalo tak agresivně. Říká se, že než byl ve Francii v pátek třináctého října roku třináct set sedm zatknut velmistr Jacque de Molay společně s pěti tisíci svými rytíři, poslal jednoho z rytířů, aby zdejšímu příteli doručil prsten, jenže našel na tajné rytířské výpravě.“

 „Abych pravdu řekla, moc nerozumím tomu, proč si zrovna teď chcete rozšiřovat sbírku cenných věcí,“ zamračila se Lucy a pohlédla z Brumbála na Harryho, aby zjistila, jak se na to tváří on.

 „Podle Voldemorta se nejedná o obyčejný prsten, on věří, že by mu mohl dát neomezenou moc.“

 „Co ho k tomu vede?“ zajímal se Harry.

 „To bohužel také netuším, ale každopádně se musíme pokusit zjistit všechno, abychom tomu mohli zabránit. Aby měl Voldemort další výhodu je to, co teď opravdu nejmíň potřebujeme. A abych nezapomněl, nastudujte si o tom něco, abyste byli připraveni opravdu na cokoli. Templáři jsou velice propojeni s kouzelným světem, takže by neměl být problém najít nějaké knihy ve školní knihovně.“

 „Spolehněte se, pane profesore.“

 Když se s ředitelem rozloučili a chrlič se za nimi zavřel, zbývalo jen několik minut do konce hodiny. Bylo potěšující, že přeměňováni, z kterého se ulili, bylo poslední hodinou, ale místo toho, aby šli rovnou do Velké síně na oběd, šli ještě do knihovny, jak jim doporučil Brumbál. Madame Pinceová se na ně podezřívavě dívala celou dobu, co tam byli.

 „Neměli byste teď být na hodině?“ zeptala se, když pomalu odcházeli s několika knihami.

 „Byli jsme u profesora Brumbála, profesorka McGonagallová nás pustila z přeměňování,“ vysvětlila Lucy a společně s Harrym odešla dřív, než se knihovnice stihla zeptat na něco dalšího.

 „Je středa, takže bychom to do víkendu měli zvládnout. Co říkáš na to, kdybych já četl ty tři užší a ty tu jednu tlustší?“

 „Třeba, vždyť je to jedno, stejně to nebudeš číst celý.“

 „Pravda, ale měli bychom to schovat, aby to neviděli ostatní.“

 „Zbytečný otázky, pravda,“ přikývla Lucy a tlustou knihu narvala do svojí školní tašky. Harry podle jejího příkladu nastrkal zbylé knihy k sobě a společně vešli do velké síně, kde už posedávala většina studentů.

 „Co Brumbál chtěl?“ ptali se hned ostatní, když si k nim přisedli.

 „Nic důležitýho,“ pokrčil rameny Harry. „Jak s vámi vycházíme, ptal se i na ostatní koleje a že nemáme rádi Zmijozel ho vůbec nepřekvapilo,“ vymýšlel si.

 „A to vám zabralo celou hodinu?“ nevěřil Ron.

 „Nakonec jo,“ přikývla Lucy. „Mluvili jsme spolu už o prázdninách, když jsme tu byli. Řeknu vám, on si hrozně rád povídá, je jediný štěstí, že má kolem sebe tolik obrazů, bez nich by byl ztracený.“

 Každý, kdo ji slyšel, se rozesmál, nebo aspoň pousmál.

 „Ale je to dobře, ne? Když se zajímá o studenty,“ nadhodila Hermiona a každý souhlasně přikývl, nikdo o zrovna o tomhle nepochyboval, i když Harry nechápal, jak je to možné, když jsou každý den pod šikanou Zmijozelských.

 „Jaký to vlastně včera bylo s Terym?“ zeptal se, když se všichni znovu začali starat o vlastní věci.

 „Je milej.“

 „Přesně tohle jsem si myslel,“ usmál se vítězně Harry.

 „Co sis myslel?“

 „Kdy máte další schůzku?“ zajímal se a ignoroval její otázku.

 „Já nevím, ještě jsme se nedomluvili,“ řekla vyhýbavě a Hermiona zvědavě zvedla obočí.

 „Bude vůbec nějaká?“ zeptala se dívka naproti Harrymu.

 „Jste hrozní,“ zamračila se Lucy. „Oba dva, měli byste se dát dohromady, byl by z vás bezvadný pár,“ navrhla a naprosto nečekala reakci, která přišla. Hermiona ji nepřekvapila, když její tváře zčervenaly a s úšklebkem se vrátila zpět k jídlu, ale Harry byl pro ni naprosto šokující. Sledovala, jak se nejistě pousmál, a aby nemusel nic poznamenat, tak si radši do pusy strčil vidličku s jídlem. No, vypadalo to, že se trefila přímo do černého, aniž by to plánovala.

 „Měla by ses najíst,“ navrhl jí Harry a strčil jí do pusy kus nějaké zeleniny, když si všiml, že se snaží něco říct.

 Naštvaně zeleninu vyplivla a nandala si na talíř normální jídlo. Věděla, že Harry ví, na co myslí, jen popravdě nechápalo, co se to s ním děje.

 „Co máte v plánu na odpoledne?“

 „Ještě nevím, možná budu zkoušet omračující kouzla, cílů se na týhle škole najde dost,“ řekl navenek klidně Harry, ale výhružně na dívku vedle sebe pohlédl.

 „Když už o tom mluvíš, tak mi připomínáš, že mám u vás slíbený ty souboje.“

 „Jo, mohli bychom to dneska zkusit, co říkáte na výzvu vy dvě proti mně?“ zeptal se Harry a pohlédl oběma do očí.

 „To zní jako výzva,“ přimhouřila oči Lucy.

  „To je výzva,“ potvrdil a pohlédl na Hermionu.

 „Když si to nejdřív budu moct vyzkoušet jeden na jednoho,“ pokrčila rameny.

 

 Hned po obědě vyběhli schody do druhého patra, kde se zamkli ve stejné učebně jako minule a během pár minutek ji přizpůsobili k soubojům. Jako první spolu bojovaly Lucy s Hermionou, teprve tehdy si uvědomil, že si bude muset dávat pozor na kouzla, aby se nikomu nic nestalo. Přestože hnědovlásku blondýnka šetřila, bylo zvláštní, jak dlouho Hermiona vydržela vzdorovat, než nakonec pozdě vykouzlila štít a díky odzbrojujícímu kouzlu přišla o hůlku.

 „Seš fakt dobrá,“ řekla uznale Lucy, když Hermioně podávala hůlku.

 „Můžeme nebo chcete chvilku pauzu?“ zeptal se Harry, když k nim taky přistoupil.

 „Můžeme, než se dostaneme z tempa,“ odpověděla ihned Lucy a vytáhla Hermionu ze židle, kam si ani ne před pěti sekundami sedla.

 „Pravidla?“ zeptal se přes celou místnost.

 „Nejsou!“ odpověděla blondýna a vzápětí na to už proti němu letěl první světelný paprsek. Skrčený uskočil doprava a nyní už s vytaženou hůlkou si prohlížel nebezpečně se šklebící holky.

 Rychlým pohybem vyslal hned dvě kouzla, na každou jedno a čekal, co přiletí na něj. Byli od sebe docela daleko, ale pro začátek to bylo přijatelné.

 „Protego!“ zakřičela Hermiona. Jak čekal, Lucy kouzlila neverbálně, teď ale nebyl čas zdržovat se nad něčím takovým, protože vzduchem k němu letěly další paprsky. Lehce se jich zbavil a rozhodl se, že je ta správná doba k tomu, aby se k holkám trochu přiblížil. Několika rychlými kouzly je na chvilku zaměstnal a postoupil tak o pět kroků k nim. Obratně se vyhýbal skoro každému kouzlu, jen v krajních případech použil štítové kouzlo.

 Věděl, že takticky by se měl zaměřit na Hermionu, ale nechtěli ji ihned dostat ze hry, naopak chtěli, aby si to pořádně vyzkoušela. Namířil na hnědovlásku a nechal ji poprat se s několika omračujícími kouzly, aby měl na chvíli čas se pořádně zaměřit na Lucy. Zatímco k Hermioně byl jemný a přemýšlel nad kouzly, která by mohla zvládnout, na druhou dívku začal ihned pálit z arzenálu kouzel, která používal řád. Ona samotná už několik takových kouzel použila a jako vždy na něj nebrala nejmenší ohled.

 Když byly obě opět na chvilku zaneprázdněné, znovu postoupil blíž k nim. Byl už skoro v půlce místnosti a vyhýbat se kouzlům bylo čím dál těžší. Mnohem víc už používal hůlku a vzpomněl si na svou druhou hůlku, která už několik měsíců ležela na dně kufru. Přes celou se linuly plameny, které měly značit fénixe. Každý člen řádu takovou hůlku měl, a proto by nebylo vhodné, aby ji právě teď používal.

 V jednu chvíli proti sobě bojovali a v další se Harry s Lucy bleskově otočili za zvukem, který se ozval. Vycházel od okna a oba v zápalu boje málem uřkli středně velkou sovu, která seděla za sklem a snažila se na sebe nějak upozornit.

 „Kterej blbec,“ zavrčela si pro sebe blondýnka a kouzlem okno otevřela. Sova dlouze zahoukala a pomalu se snesla na její rameno.

 „Kdo ti píše?“ zeptal se Harry, když dopis odvázala ze soviny nožky a ona odletěla.

 „Počkej,“ zamumlala a roztrhla obálku, aby pohlédl na jméno, které bylo na konci stránky. „Terry,“ protočila oči v sloup a začala číst od začátku.

 „Jo, to je ten milej kluk,“ řekl a nevšímal si dívčina zamračeného obličeje. Pomalu došel až k nim a stoupl si vedle Hermiony.

 „Co píše?“ zeptala se, když Lucy dočetla.

 „Chce se znovu sejít, čeká ve Vstupní síni.“

 „A to je dobře nebo ne?“ zjišťovala nejistě.

 „Mluví jenom o famfrpálu.“

 „To snad ne.“

 „Ale jo, musím něco vymyslet, ale vy zatím dál trénujte. Uvidíme se později,“ rozloučila se Lucy a vyšla z místnosti.

 „Kdyby mě poslechla, nemusela by teď přemýšlet, jak se ho zbavit,“ koukal za ní Harry, ale Hermiona ho šťouchla do žeber.

 „Nech toho, kdo mohl tušit, že Terry bude famfrpálový maniak.“

 „Dobře, dobře. Troufáš si na mě sama?“

 „Samozřejmě,“ ušklíbla se Hermiona a připravila si hůlku do bojové pozice.

 Vrátil se na místo, kam došel, než přiletěla sova a souboj opět začal. Ubránit se bylo o poznání lehčí, když na něj kouzla létala jen z jednoho směru. Několikrát se mu podařilo přehlídnout kouzlo a málem nestihl uskočit. Nebyl zvyklý, aby ho něco rozptylovalo, navíc to přišlo až potom, co Lucy odešla.

 Soustředěně zapíchl pohled do hrotu Hermioniny hůlky, pár pohyby se vyhnul třem kouzlům a zároveň se dostal o další tři kroky blíž. Jeho přiblížení si velice dobře všímala a pokaždé na něj vyslala o několik kouzel víc, než normálně jen proto, aby ho udržela v dostatečné vzdálenosti, jenže s jejími kouzly si lehce poradil dalším úhybem nebo štítovým kouzlem.

  „Expelliarmus!“ zakřičel nakonec a sledoval, jak Hermiona před sebou rychle vytváří štít. Ani v nejmenším nečekal, že by se něco mělo stát, ale přestože v okamžiku, kdy kouzlo narazilo do štítu, dívka ztratila rovnováhu a přepadla na záda, tak hůlka zůstala pevně sevřená v její ruce.

 Ihned k ní přiběhl a klekl si vedle ní. „Hermiono?“

 „Co se to stalo?“

 „Nejspíš to kouzlo bylo moc silný.“

 „Ale hůlka mi zůstala,“ usmála se a namířila mu hrot mezi oči. „Teď bych tě mohl klidně zneškodnit.“

 Na chvilku zapřemýšlel a pak krátce přikývl. „Jo, to bys mohla. Ale jak se cítíš?“

 „Je mi fajn, akorát nechápu, proč ses nechal tak hrozně mučit, když jsem si zkoušela ty kouzla.“

 „Přece nebudu nutit Lucy, aby byla figurína,“ namítl a opatrně jí pomohl do sedu. „Fakt seš v pohodě?“

 „Jenom trochu otřesená,“ mávla rukou. „Nebýt toho polštářového kouzla, tak je to mnohem horší.“

 „Dobře, dneska už to stačí, ty kouzla zvládáš dobře.“

 Sledoval jí a v očích měl stále starost, už věděl, jaké pro Hermionu bylo na něj sesílat ty kletby, které procvičovaly. Rozhlédl se po místnosti, nikde nebyly známky toho, že by tu probíhal nějaký zápas, takže bude stačit, když odstraní polštářové kouzlo a lavice vrátí do původního sestavení. Znovu pohlédl na dívku před sebou a snad ani nepostřehl kdy, ale přilepila svoje rty k jeho.

 „Promiň,“ zčervenala, když se odtáhla a Harry se na ní překvapeně koukal. „Nejspíš jsem se praštila do hlavy.“

 „Jo, nejspíš,“ přikývl, ale položil jí dlaň za krk a druhou rukou, kterou jí položil na záda, si ji přitáhl blíž k sobě. Cítil odpor, když ho otevřel pusu a narazil na její zuby, ale nenaléhal, záleželo jen na ní. Opatrně si ji přitáhl ještě blíž a zajel jí rukou pod svetr. Dával si pozor, aby nezašel nijak daleko a tak jí na útlých bocích jen prstem lehce obkresloval malý kroužek. Cítil, jak jí z toho doteku naskočila husí kůže a nepatrně se mu v náručí zatřásla.

 Poslední jemné skousnutí rtů, a přestože obličej odtáhl od toho jejího, jeho ruka zůstala, kde byla a dál se dotýkala hebké kůže.

 „Proč jsi mě nepolíbila už včera, když jsme stáli před nádvořím?“

 „Nebyla jsem si jistá, jestli je to správné.

 „Teď už jsi si jistá?“

 „Ani trochu, pořád nevím, jestli mě za týden neodkopneš.“

 „Jsi jiná než ostatní, žádná holka ještě nebyla tak nadšená z testrála jako ty a žádná nebyla schopná mi tak dlouho odporovat kvůli nějaké knížce.“

 „Nevím proč, ale z nějakého důvodu ti věřím.“ 

 Usmál se a rty se na kratičkou chvilku dotkl jejích, pak znovu a znovu. Nakonec to byla ona, kdo to nevydržel a přitiskla se k němu tak, jako by chtěla splynout v jedno tělo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

Katren,8. 5. 2010 14:03

samozřejmě, že to jako buzeraci neberu, to by mě v životě nenapadlo, ale jestli v blízké době přibude pokračování to nevím, zasekla jsem se a navíc mě tlačí termín odevzdání seminárky.. :(

:-)

Holy,7. 5. 2010 17:05

Ahoj, chtěl bych se zeptat jestli v blízé době něco nepřibyde přece jen už to je měsíc od vydání tehle povídky. Doufám že to nebudeš brát jako "buzeraci". Dik za odpověď :-)

ahoj

artur,8. 4. 2010 22:41

to "pěkne napsané" jsem myslel celou povídku a ne ten malej překlep

ahoj

artur,8. 4. 2010 22:39

mam dotaz na poprve jsem si toho nevšiml ale když jsem to četl ponekolikate , tak jsem nepochopil letopočet pozatýkání templařu viz. citát:

„Měli zastánce i zde v Anglii, na rozdíl od Francie tu jejich zatýkání neprobíhalo tak agresivně. Říká se, že než byl ve Francii v pátek třináctého října roku tři tisíce sedm zatknut velmistr Jacque de Molay společně s pěti tisíci svými rytíři, poslal jednoho z rytířů, aby zdejšímu příteli doručil prsten, jenže našel na tajné rytířské výpravě.“

jeto jen drobnustka ale pobavilo me to jinak jeto opravdu pekne napsané :-)

:-)

Katren,7. 4. 2010 22:39

tak trochu je to ve hvězdách, ale na 95% bude už jenom jeden díl

budu se opakovat

Holy,7. 4. 2010 20:53

Super díl, moc mě tato povídka baví a teším se na pokračování. A chtěl bych se zeptat jestli už příští díl bude konečný jak si psala u prvního dílu nebo bude dílu víc. Jestli to teda není tajemství :-)

:-)

Katren,6. 4. 2010 14:39

děkuji :) včera jsem tři stránky napsala, když jsem se o prázdninách tak hezky rozepsala, ale je to teprve začátek, jinak nezvyklá délka komentáře :D

ahoj

artur,5. 4. 2010 23:24

moc pekna kapitola je to važne dost dobrý příbeh moc se teším na pokračovaní :-)

:-)

Katren,5. 4. 2010 10:32

Lilly: všechno přijde ;) do třetího dílu toho musím ještě hodně nacpat :D a těší mě, že si ti to líbí :)
Lucy: takže být tohle fb, dáš 'Líbí se mi'? :D na templáře? chm.. óká
Dymer: nj, Roy.. možná se zmíním, že ho dostali Smrtijedi, ale to je - chtěla jsem říct daleká budoucnost, to však není ani trochu trefné, když už tak spíš blízká budoucnost.. jsem hrozně ráda, že jsem si tě Svítáním získala :) jen bych se chtěla zeptat na tu chybu, abych ji mohla opravit

Koment

Dymer,5. 4. 2010 0:20

Moc prijemny poctenicko :)
Abych pravdu rekl cekal jsem ze jsem cetl i tu prvni,ale ja se zda prekvapila jsi me.Takze mohu okomentovat obe najednou..
Ta prvni byla dobra jen bylo trochu oddalujici jak se tam hned po jejich setkani objevil Roy a ze maji jit za Brumbalem,jinak se to cetlo dobre :)
Ta druha byla lepsi :) krome jedne viditelne chyby v textu nemuzu nic dodat ;) Nez to ze jsi si me opet dokazal ziskat,dalsi krascnou povidkou a takove delce.

moc pěkné :o)

Lucy,4. 4. 2010 19:40

moc se mi to líbilo :o)
taky délka kapitoly je moc pěkná :-D
jsem moc zvědavá na pokračování a hlavně na ty templáře ;o)

skvělý

Lilly,4. 4. 2010 16:49

Jako obvykle úžasná kapitola, teď jsem napnutá, jak to dopadne a kdy se Harry s Lucy přiznají, že ji o prázdninách zachránili. Vážně skvělé.