Katren

 31. října 2017

  „Dobrý večer, Tome,“ pozdravil hostinského v Děravém kotli a posadil se k baru.

  „Rád vás zase vidím, pane Pottere, jako obvykle?“

  „Prosím.“

  „Harry?“ ozvalo se zprava, a když se otočil po hlase, tak jen překvapeně pozvedl obočí, když zjistil, že o dvě židle dál sedí Hermiona.

  „Vůbec jsem si tě nevšiml,“ pousmál se, když si k ní přisedl. „Ahoj,“ pozdravil poté, co se objali. „Co tu děláš?“

  „Přemýšlím,“ pokrčila rameny. „Zjistila jsem, že zdejší prostředí mi vyhovuje a s Tomem si navíc skvěle popovídám,“ kývla na hostinského, který před Harryho postavil jeho objednaný nápoj, a ten jen něco zamumlal v odpověď, než se začal věnovat zákazníkům, kteří právě přišli.

  „Nemáte ale dnes s Ronem to výročí?“

  „Protáhl se mu trénink.“

  „Zase?“ povytáhl obočí, když si vzpomněl, že se u nich žena před nedávnem zastavila a říkala to samé.

  „Poslední dobou se to stává často,“ přikývla a trochu usrkla ze své láhve. „Znáš to, blíží se začátek nové sezóny, tak mají teď hodně práce na hřišti. Ale proč ty nejsi doma s Ginny?“

  „Uspořádala nějaký večírek,“ oznámil kysele a musel se napít, aby mohl pokračovat. „Jediný s kým se dalo rozumně mluvit, byl Kingsley. Představ si, že pozvala i Malfoye, jako by nevěděla, že ho nemůžu vystát, je snad ještě namyšlenější než na škole.“

  „Myslela jsem si, že už sis zvykl na všechny ty společenské akce,“ zašklebila se na něj, když si vzpomněla, jak jí Ginny jednou popisovala jejich program.

  „Nikdy si nezvyknu,“ zakroutil hlavou a vyklopil do sebe zbytek skleničky. „Jenom jsem se naučil je přežívat, ale dneska na to už nemám sílu. V práci byl šílený den a poslední na co jsem měl náladu, bylo se usmívat na všechny ty idioty.“

  „Ví Ginny, že tam nejsi?“

  „Jistě,“ přikývl a kývl na Toma, aby mu dolil. „Pohádali jsme se, než jsem odešel, přitom jediné co jsem chtěl, byla chvilka klidu.“

  „To je mi líto, Harry.“

  „Nemusí,“ zavrtěl hlavou. „Mám jen to, co jsem chtěl.“

  „A co Lily?“ zeptala se s obavami. „Slyšela vás?“

  „Ne, Molly si ji vzala na víkend, když zjistila, co Ginny chystá. Díky bohu za ni.“

  „Proč? Bylo to hodně zlé?“

  „Prostě hádka,“ pokrčil rameny vyhýbavě, nechtěl Hermioně vyprávět, co všechno si s Ginny řekli, protože by se s největší pravděpodobností podivovala, jak spolu mohou nadále žít. Popravdě se divil hlavně sám Harry. „Vůbec ji nepoznávám, Hermiono,“ povzdechl si nakonec, „chová se naprosto jinak a místo našich dětí jí více zajímá naše společenské postavení.“

  „To neříkej, víš, že to není pravda. Ginny ty tři miluje víc než cokoli jiného.“

  „Ne,“ trval si na svém. „To už jsem si namlouval příliš dlouho.“

  „Harry,“ pohlédla na něj s šokem v očích.

  „Je to tak, Hermiono, a možná byla chyba se nastěhovat do Siriusova domu, neznat ji, tak bych klidně řekl, že patří do další generace Blacků.“

  Po jeho prohlášení se mezi oběma rozhostilo ticho, během něhož Hermiona přemýšlela nad tím, jestli se její kamarádka mohla opravdu tolik změnit, jak říkal Harry. Nikdy ji něco takového nenapadlo, ale kdy naposledy se spolu doopravdy bavili? To byla už pěkná řádka let. Když v poslední době přišla k Potterovým na návštěvu, tak si obvykle vyměnili několik zdvořilostních frází, probrali děti, které si mezitím hrály na zahradě nebo v některém z pokojů a nakonec občasně konverzovali během kávy.

  Z myšlenek ji vyrušilo až Harryho posměšné odfrknutí, zatímco si prohlížel tekutinu ve své skleničce, kterou mu Tom dolil, aniž by si toho všimla.

  „Co?“

  „Jen…“ začal a celé to zopakoval akorát, že tentokrát ještě zakroutil hlavou. „Čeká mě peklo, až se vrátím domů,“ vysvětlil a po jejím nechápavém pohledu se rozhodl pokračovat. „Potom, co jsme se pohádali před všemi hosty.“

  „Usmíříte se,“ položila mu ruku na rameno a povzbudivě mu ho stiskla.

  „Už na to nemám sílu se jí věčně za něco omlouvat,“ zakroutil hlavou a využil chvilky, kdy přemýšlela, co mu na to odpovědět. „Jaké byli vaše plány na dnešní večer? Nějaká restaurace?“

  „Samá voda,“ zakroutila hlavou a znovu se opřela o bar, aby se mu nemusela dívat do očí. „Uvařila jsem sama. Zatraceně,“ zaklela a Harry mohl slyšet rozčilení v jejím hlase, „dokonce jsem požádala Molly, aby mi dala recept na jeho oblíbené jídlo a věř mi, že si ani nedovedeš představit, kolik přemlouvání mě to stálo. Má nějakou představu, že Ronův jediný důvod, proč je navštívit, je jídlo, jako bych já neuměla pořádně uvařit nebo co,“ zamračila se a dopila zbytek máslového ležáku, který jí v lahvi ještě zbýval.

  „Kdy se Ron vrátí?“

  „Říkal, že tenhle týden už zůstane v Liverpoolu.“

  Harry jen nevěřícně zakroutil hlavou a nechápal, co se s jeho kamarádem děje. Už od čtvrtého ročníku mu bylo jasné, že k Hermioně něco cítí a poté, čím vším si prošli během jejich honu za viteály, nedokázal pochopit, jak se teď k ní může takhle chovat. K ní, k tomu nejlepšímu, co ho kdy potkalo!

  „Blbec,“ zamumlal si pro sebe, než se znovu napil.

  „To nemusíš říkat, Harry.“

  „Jen říkám pravdu,“ odvětil. „Choval se tak odjakživa a vždycky když se na tebe kvůli něčemu osopil, tak jsem měl chuť mu jednu vrazit.“

  „Stejně tak já, když si myslel, že jsi vhodil své jméno do ohnivého poháru, ale nakonec to byl on, kdo tě zachránil, když se tě ten medailonek pokoušel utopit,“ připomněla mu.

  „Jen jsem chtěl říct, že já bych nikdy na výročí nezapomněl a nenechával tě doma tak často samotnou.“

  „Jak jsem řekla, nemusíš říkat nic. Ron není jako ty, Harry, a já věděla, do čeho jdu, když jsem si ho brala.“

  Něco v jejím hlase mu prozradilo, že všechno není tak v pořádku, jak se před ním snaží předstírat. Znal ji až příliš dobře na to, aby poznal, když něco skrývá, a zatímco si ji pečlivě prohlížel, uvědomil si, že přišla na to, že má nějaké podezření.

  „Je všechno v pořádku?“

  „Jistě, že ano,“ přikývla bez rozmyšlení.

  „Víš, že kdyby se cokoli dělo, tak stačí jen říct…“

  „Nic se neděje,“ chtěla říct pevně, ale zlomil se jí hlas a v očích zaleskly slzy, když to vyslovila nahlas.

  „Co mi nechceš říct, Hermiono?“

  „To jen Ron…“

  „Co s ním?“ zeptal a cítil, jak mu pomalu tuhne krev v žilách, když se mu v hlavě objevily představy všeho, co mohl udělat.

  „Četl jsi dnešní noviny?“

  „Snad nevěříš tomu, co Rita napsala?“ zhrozil se, když si vzpomněl na článek, kde Rona obviňovala z nevěry. Nevěnoval tomu příliš pozornosti a ani to pořádně nečetl, protože něčemu tak absurdnímu nemohl uvěřit, ale když se teď díval do těch smutných čokoládových očí, tak začal trochu pochybovat.

  „Nevěřila jsem, ale…“ odmlčela se, když nebyla schopná dál pokračovat. „Šla jsem za ní, abych jí připomněla to léto, kdy jsem ji držela zavřenou v podobě brouka, jenže mě nechala nahlédnout do jejích vzpomínek.“

  Po tváři se jí začalo kutálet nespočetně slz a Harry si ji přitáhl k sobě, přičemž se ji snažil alespoň trochu uklidnit.

  „Viděla jsem všechno, co do toho článku napsala. Všechno to byla pravda, ani kousíček si nepřimyslela, a když mi dnes večer volal,“ nadechla se, aby mohla pokračovat, „tak jsem ji slyšela, musela být někde poblíž něj, zatímco se omlouval, že nepřijede a ani jediným slovem se o ničem nezmínil!“

  Nevěděl, co na něco takového říct. Jen Hermionu tiše hladil po zádech a s pevně stisknutou čelistí přemýšlel, jak Ronovi ublížit.

  „Zaplatím,“ kývl na Toma, když se k nim hostinský přiblížil a vytáhl několik galeonů, které pokryly i Hermioninu útratu.

  „Co jsem udělala špatně, Harry?“ zeptala se ho, když se spolu s ní přemístil do jejího a Ronova bytu.

  „Neudělala jsi nic špatně, věř mi.“

  „Tak proč mi to udělal? Nejsem pro něj dost dobrá? Nebo hezká? Je mi už třicet osm, to taky určitě nese kousek viny.“

  „Poslouchej mě, Hermiono,“ řekl a obě ruce jí položil na tváře, aby se mu dívala do očí. „Jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější žena, kterou jsem za celý svůj život poznal a ani zdaleka nevypadáš na to, kolik ti je. Jestli tu někdo něco udělal špatně, pak je to Ron.“

  „Proč nemůže být jako ty?“

  „Pšš,“ přiložil jí prst ke rtům, když zaslechl šramot z dětského pokoje.

  „Hugo mě nesmí takhle vidět,“ popotáhla a rychle si začala otírat slzy, ale pouze si tak rozmazala řasenku a pod očima se jí udělaly velké tmavé kruhy.

  „Uložím ho a pak přijdu za tebou,“ slíbil a než se vydal za jejím synem, tak ji políbil na čelo. Ničilo ho, když ji takhle viděl a stejně jako na škole, za to opět mohl jeho nejlepší přítel, který si ani zdaleka neuvědomoval, jaký poklad doma má. Vždy se k Hermioně choval hrozně, ale z nějakého důvodu se do něj zamilovala a Harry neměl šanci s tím cokoli udělat. Ze všeho nejvíc ji chtěl vidět šťastnou, a i když to nemělo být s ním, byl schopný se s tím vyrovnat, pokud viděl úsměv na její tváři.

  „Strejdo, Harry!“ skočil mu do náruče rudovlasý chlapec, jakmile se objevil ve dveřích.

  Věděl, že zde byly chvíle, kdy Hermiona byla doopravdy šťastná. Pamatoval si jejich svatbu, byl u ní, když se narodila Rose, zatímco Ron hned po porodu zmizel a Ginny ho nakonec našla v jednom baru, kde všem pyšně oznamoval, že se mu narodila dcera. Stejně šťastný výraz u ní viděl i tehdy, když se narodil Hugo, ale přes všechny ty momenty nemohl zapomenout na chvíle, kdy mu brečela na rameni, když se s Ronem pohádali.

  „Ahoj, kamaráde,“ usmál se mladého Weasleyho a zvedl ho do vzduchu. Ze všech sil se v něm snažil nevidět jeho otce, on své matce nikdy žádnou bolest nezpůsobil, spolu s Rose byl jejím čtyřlístkem pro štěstí. „Jak to že jsi ještě vzhůru, co?“

  „Čekám na sovu s odpovědí od Lily.“

  „Nepovídej, tím mi chceš říct, že moje holčička je taky ještě vzhůru? Měli bychom si asi stanovit nějaká pravidla, třeba žádné posílání dopisů po deváté večer.“

  „Ale maminka mi vyprávěla, jak jste si spolu psali hlavně v noci,“ bránil se okamžitě Hugo.

  „To je pravda, ale když jsem chodil do školy, tak jsem bydlel u svého strýce s tetou, což byli mudlové a neměli rádi, když se před nimi mluvilo o magických věcech.“

  „Ale-“

  „Žádné ale,“ utnul ho Harry. „Do postele a spát, jsem si jistý, že babička Molly už Lily také donutila si jít lehnout a dopis ti do ráno neuteče.“

  „Dobře, strejdo,“ přikývl nakonec a pod Harryho pohledem ihned zalezl do postele. „Maminka už je doma?“

  „Ano, Hugo,“ přisedl si k němu na postel. „Jsem si jistý, že si tě ještě přijde zkontrolovat, než půjde spát.“

  „A mohl bys jí za mě dát pusu, kdybych už nebyl vzhůru?“

  „To víš, že mohl,“ usmál se a pohladil ho po vlasech. „Dobrou noc,“ popřál mu nakonec Harry.

  „Dobrou,“ zamumlal Hugo a díval se na něj, dokud nezhasnul světlo a nezavřel za sebou dveře.

  Jakmile vyšel z pokoje, tak uslyšel sprchu a posadil se do křesla v obývacím pokoji. Na stolku leželo několik časopisů, a když si je pořádně prohlédl, tak zjistil, že jsou z různých realitních kanceláří. Na většině obrázků viděl domy a jen výjimečně tam byl nějaký byt. Vlastně se již několikrát divil, že Ron s Hermionou stále bydlí v bytě, i když už mají dvě děti. Ne že by nebyl hezký, ale v určitý moment si všiml, že už tu všichni čtyři cítí poněkud stísněně.

  Otočil se, když přestala téct voda a otevřely se dveře od koupelny. Měla kolem sebe obmotanou osušku a z mokrých vlasů jí stále ještě občas stekla kapička vody. Teprve nyní, když veškeré její nalíčení zmizelo, mohl vidět červené fleky kolem očí.

  „Co říkal Hugo?“

  „Čekal na dopis od Lily, když jsem k němu přišel,“ zakroutil pobaveně hlavou. „Myslíš, že nás někdy poslechnou?“

  „Těžko,“ ušklíbla se. „Na to je Lily až příliš po tobě.“

  „Nesvaluj všechnu vinu na mě,“ stáhl obočí k sobě a zvedl se, aby došel až těsně k ní a sklonil se, přičemž jí dal pusu na tvář. „Tohle ti ještě posílá.“

  „Vím, že máš svých problémů dost, ale mohl bys tu dnes zůstat?“ zeptala se po chvilce ticha. „Já… nevím, jestli dokážu být sama.“

  „Samozřejmě, že zůstanu,“ usmál se.

  „Fajn, tak já se jenom do něčeho obléknu.“

  „Nepospíchej,“ řekl ještě, než zmizela v ložnici. Nechápal proč, ale nemohl odtrhnout pohled od dveří, které nechala z nějakého důvodu pootevřené. Už se za ní chtěl rozejít, když se v duchu okřikl. Nad čím to jen přemýšlel? Raději se vrátil zpět do obýváku a zaujal stejné místo jako předtím.

  Zamračeně se podíval na hodiny, když po čtvrt hodině Hermiona stále ještě nepřišla za ním a pomalu se vydal do pokoje, kam už málem vkročil, ale nakonec se zastavil. Potichu si stoupnul do dveří a nahlédl dovnitř, aby zjistil, co se děje. Bez rozmýšlení přešel k Hermioně, která ležela na posteli a vzlykala do polštáře.

  Opatrně si lehl na postel vedle ní a přitáhl si ji těsně k sobě. Cítil, jak zabořila obličej do jeho hrudi a brzy mu její slzy promočily košili, ale na tom nezáleželo. Pomalými pohyby ji hladil po zádech a čekal, dokud se znovu trochu neuklidní. Po dlouhých minutách, kdy se cítil stejně bezmocný, jako když musel sledovat, jak jí Lestrangeová mučí v Malfoyově sídle, vzlyky konečně ustaly a vystřídalo je pravidelné oddechování, které značilo jedině to, že Hermiona usnula.

  Probudil se teprve v momentu, kdy s ním někdo jemně zatřásl a on ucítil vůni čerstvé kávy a toastů s marmeládou. Pomalu rozlepil oči a pohlédl na Hermionu, která seděla na kraji postele oblečená do županu se sepnutými vlasy.

  „Osprchuj se, jestli potřebuješ a potom přijď za mnou do kuchyně, udělala jsem snídani.“

  „Kde je Hugo?“ zeptal se.

  „Ještě spí, vstává až kolem osmé.“

  Ještě v polospánku jí následoval z ložnice a zapadl do koupelny, kde si dal pořádnou sprchu, aby se probudil. Kouzlem si vyčistil zuby a prohlédl si strniště na tváři. Byl natolik zvyklý se holit břitvou, kterou mu dala Fleur k sedmnáctým narozeninám, že to nechal být, i když stačilo pouze podruhé zvednout hůlku.

  Již zcela při smyslech se připojil k Hermioně a s poděkováním si převzal šálek kávy, který mu nalila, a vzal si pár toastů namazaných červenou marmeládou.

  „Přemýšlela jsi o tom, co budeš dělat?“

  „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděla,“ přikývla. „Neumím si představit, že by se mě měl ještě někdy dotknout, ale na druhou stranu nevím, co bych řekla dětem.“

  Chápavě přikývl a myšlenkami se vrátil ke své ženě a svým třem dětem.

31. října 2018

  Přestože uběhl už rok, stále ještě vzpomínal na ten moment, kdy udělal nejlepší rozhodnutí svého života. Vybavoval si všechno, jako by se to stalo včera.

  „Odveď Lily k Andromedě, Teddy,“ řekl svému kmotřenci, když jeho malá holčička přiběhla zjistit, proč její maminka tak křičí.

  „Neopovažuj se!“ otočila se. „Moji dceru mi nevezmeš!“

  „Běžte!“ přikázal a chytil Ginny za ruku, aby je nemohla následovat do kuchyně, odkud se přemístili pomocí letaxové sítě.

  „Pusť mě!“ vytrhla se mu, ale už se je nesnažila zastavit. „Nemysli si, že se svých dětí jen tak vzdám! Lily nebude moct zůstat u Andromedy věčně, tady je její domov!“

  „Ty ses našich dětí už dávno vzdala!“ vpálil jí do obličeje. „Vyměnila jsi je za všechnu tu parádu, cos tu včera udělala. Ani trochu už ti na nich nezáleží a nedovolím, aby si museli projít tím, čím si prošel Teddy.“

  „Měl by mi být vděčný za to, co jsem udělala! Postarala jsem se o to, aby jeho jméno mělo nějakou váhu ve společnosti, aby už nebyl jen syn toho vlkodlaka Lupina a bystrozorky Tonksové!“

  „Jak o nich můžeš takhle mluvit?“ pohlédl na ni s blesky v očích.

  „Vždyť je to pravda, nebyli ničím významní!“

  „Probuď se už!“ přistoupil těsně k ní a chytl ji za ramena. „Položili svůj život za to, aby jejich syn mohl žít ve svobodném světě bez černé magie! Lupin se zasloužil o to, že každý vlkodlak má dnes šanci se uchytit v kouzelnické společnosti!“

  „Nesahej na mě!“ odstrčila ho a vyšla ke schodům.

  „Myslíš, že utečeš? Myslíš, že budu dál snášet všechno, co si usmyslíš?!“ křičel za ní, a když mu neodpověděla, tak vyběhl za ní. Věděl přesně, kam vedou její kroky. Vždy, když se hádali, tak se nakonec zavřela do jejich ložnice, zatímco Harry si sedl do kuchyně a otevřel jednu z mnoha lahví alkoholu, kterou vlastnili. „S tím vším je konec, Ginny! Nehodlám utratit už ani svrček za nějakou podobnou komedii.“

  „To jsi celý ty, Harry! Říkáš, jak moc ti záleží na našich dětech, ale přitom jim nedáváš možnost ukázat všem, z které rodiny pocházejí!“

  „Myslíš si snad, že naše desetiletá dcera touží potom být celé hodiny v šatech a usmívat se na každého ministerského blbce, kterého pozdravíš?“

  „Jednou mi za to všichni poděkují!“

  „Ne,“ zasmál se chladně. „Žádné z mých dětí už víckrát nevezmeš na podobné akce, ne dokud nebudou plnoletí, Albus sotva nastoupil do Bradavic a James je jen o rok starší, nestráví své dětství jako Malfoy,“ varoval ji. Jakmile však vyslovil jméno svého školního rivala, pohled mu sklouzl na hábit, přehozený přes opěradlo židle u Ginnina stolu. To rozhodně nebyl jeho hábit, nad podobnými v obchodech vždy jen ohrnoval nos.

  Nevěřícně pohlédl do hnědých očí své ženy, které se naplnily děsem, jakmile se střetly s jeho zelenými. „Co to je?“

  „To je… ten hábit…“ poslouchal ji, jak těžko hledá slova, kterými by to mohla nějak vysvětlit, když zvedl ruku, aby ji utnul.

  „Proč je Malfoyův hábit v naší ložnici?“ zeptal se a čekal, až mu odpoví. Ticho mezi nimi se však stále jen prodlužovalo. „Opravdu, Ginny? Tady? V domě, který je pro mě jedinou památkou na mého kmotra?“ odsekával chladně a sledoval, jak před ním vyděšeně ustupuje, zatímco on se přibližoval.

  „Odešel jsi!“ začala se bránit výčitkami na něj. „Nechal jsi mě tu samotnou po celé té scéně.“

  „A tebe nenapadlo nic lepšího, než se mi pomstit tím, že se vyspíš s Malfoyem?!“ pohlédl na ní nevěřícně, když narazila do zdi pokoje. „S Malfoyem?!“ zopakoval jméno.

  „Já-“

  „Nezajímají mě žádné tvoje výmluvy, prostě jen odejdi.“

  „Harry…“

  „Vypadni z mého domu.“

  „Nemůžeš mě přeci jen tak vyhodit, co si budou myslet děti?!“

  „Že nemůžu?“ opakoval po ní. „Tak sleduj,“ řekl a vytáhl hůlku, kterou měl schovanou v pouzdře za opaskem. Přikryla si obličej, aby neviděla, co se jí chystá udělat, ale Harry pouze mávl hůlkou, aby se sbalily všechny její věci a nakonec plný kufr postavil před ní.

  „Co-?“

  „Je mi jedno, kam půjdeš, běž třeba za Malfoyem, ale nikdy se neobjevuj u mého prahu, je ti to jasné?“

  Dívala se na něj s pootevřenou pusou, když náhle jako by se jí vrátila řeč a její výraz ztvrdl. „Opravdu? Po všech těch rocích, kdy jsem ti otročila?! Po všech těch letech mě jen tak vyhodíš?!“

  „Tys otročila mě? Ty mě?! Posledních devět let se chováš jako královna, dohnala jsi Kráturu k smrti a to jsem si myslel, že po Siriusově matce už ho nemůže nic zdolat!“

  „Byl to jen starý morous! Nejraději bych si pověsila jeho hlavu nad schody!“ zakřičela mu do tváře.

  „Zmiz už!“ procedil skrz zuby, když napřáhl ruku, ale na poslední chvíli se zastavil. Nikdy v životě ženu neuhodil a nehodlal dovolit, aby ho Ginny k tomu donutila.

  Sledoval, jak se vyděšení z toho, co málem udělal, snaží zakrýt posměšným úsměvem, než se ozvala hlasitá rána a ona snad nadobro zmizela z jeho domu.

  „Nad čím přemýšlíš?“

  Seděl ve svém obývacím pokoji, když ho jemný hlas vyrušil z jeho vzpomínek a on sklonil hlavu, aby se podíval do těch čokoládových očí, které miloval snad už od prvního okamžiku, kdy je uviděl.

  „Jen vzpomínám.“

  „Na co?“ zeptala se a zvedla hlavu z jeho ramene, aby se mu mohla pořádně podívat do očí.

  Poté, co vyřídil všechny důležité věci kolem rozvodu a navštívil své dva syny v Bradavicích, aby jim osobně vysvětlil, že přestože už nadále nemůže zůstat s jejich maminkou, tak oni dva i s jejich sestrou pro něj navždy zůstanou těmi nejdůležitějšími osobami pod sluncem, začal se poohlížet po novém domě. Nechtěl se z Grimmauldova náměstí stěhovat, protože přes všechno co se s jeho kmotrem stalo, měl to místo rád, ale nemohl tam nadále zůstávat.

  Nakonec, když už prošel několikátý dům a stále nebyl spokojený, ho napadl skvělý nápad, kam by se mohl přestěhovat. Spolu s několika známými se přemístil do Godrikova dolu a postupně začali dávat dohromady zničený dům po jeho rodičích. Bylo to něco, co chtěl udělat od momentu, kdy ten dům uviděl v ten vánoční večer, když se tu poprvé objevil spolu s Hermionou, ale celých těch dlouhých devatenáct let neměl dost času se do toho pustit.

  „Na to, co se stalo minulý rok,“ odpověděl popravdě.

  „Co přesně máš na mysli?“

  „Všechno,“ usmál se lehce a pevně si ji přitiskl k sobě.

  „Měl bys na to přestat myslet, je to už minulost.“

  „Nikdy na to nezapomenu, bylo to nejlepší rozhodnutí od té doby, co jsem se vzdal bezové hůlky,“ zakroutil hlavou.

  „Víš, na co vzpomínám já?“

  „Na co?“

  „Na tu dobu kdy nás Ron opustil při hledání viteálů,“ usmála se lehce. „Byl jsi tak roztomilý, když ses mě snažil rozveselit, a když jsi začal tancovat, tak jsem se musela smát.“

  „Ani si nedovedeš představit, jak jsem se cítil,“ zakroutil hlavou. „Byla jsi tak smutná, když odešel a z části to byla i má vina. Chtěl jsem, aby ses zase usmála.“

  „Jako bys nevěděl, že s tebou se nedovedu nesmát.“

  „Tehdy to tak nevypadalo.“

  „Ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že bych se ti mohla líbit.“

  „Po všem, co se stalo v šestém ročníku, jsem nepochyboval o tom, že k Ronovi něco cítíš a nechtěl jsem zbytečně kazit to, co jsme mezi sebou měli.“

  „Ale kdybych cokoli tušila, políbila bych tě, když ta písnička skončila,“ pověděla tiše, jak se také ponořila do svých vzpomínek. „Chtěla jsem to udělat, a když jsem se ti podívala do očí, viděla jsem v nich to samé.“

  „Bylo to hrozné, když ses prostě otočila a odešla, připomněla jsi mi tím, koho doopravdy miluješ a já to nebyl.“

  „Nemohla jsem to Ginny udělat, byla to moje první kamarádka, nikdy jsem si s žádnou holkou nerozuměla jako s ní a nemohla jsem jí tě jenom tak sebrat,“ vysvětlila a vytáhla se, aby dosáhla na jeho rty, které se už tak dlouho nedotýkaly těch jejích. „Ale vždycky jsi to byl ty, nikoho jiného jsem nemilovala, i když jsem si to namlouvala.“

  „Jsem rád, že už jsou děti v Bradavicích,“ zamumlal, než k ní opět sklonil a o něco vášnivěji ji políbil. To, že spolu Harry s Hermionou začali žít, jejich děti vzali víc v klidu, než očekávali, ale přesto se před nimi snažili chovat víceméně jako přátelé, i když věděli, že všech pět dětí zná pravdu.

  James, který z celého srdce nenáviděl jakoukoli společenskou akci a Harry o tom moc dobře věděl, se postavil na otcovu stranu a jako jediný ze všech odmítl, že by měl být polovinu každých prázdnin u matky.

  Harry si dobře všiml, jak to Ginny ranilo, ale věděl, že si to způsobila sama a na rozdíl od Hermiony, se svého syna nesnažil přesvědčit, aby to ještě zvážil. Rose měla zprvu stejný názor a nechtěla s otcem zůstávat, ale Hermiona ji nakonec přesvědčila, že i přesto, co jí Ron udělal, vztah k ní to nijak neovlivnilo a navždy zůstane jejím otcem.

  „U Merlina,“ vydechl Teddy, když se objevil uprostřed obývacího pokoje a pohlédl na líbající se dvojici na gauči. „Omlouvám se,“ řekl, jakmile se podíval stranou a dal jim čas se trochu upravit a zapnout rozepnuté knoflíčky.

  „Teddy! Kolikrát ti mám opakovat, abys chodil dveřmi?“

  „Opravdu se omlouvám, Harry, nečekal jsem, že bych vás mohl při něčem vyrušit v…“ odmlčel se, když se podíval na hodinky, „v půl páté.“

  „Tak o co jde?“ zeptal se jeho kmotr, když se přemístili do kuchyně, kde Hermiona začala připravovat čaj.

  „Přišel jsem ti něco říct,“ začal váhavě.

  „Povídej,“ pobídl ho a sledoval svého kmotřence, jak sahá do kapsy svého hábitu.

  „Chci Vicky požádat o ruku,“ vychrlil ze sebe rychle. „Něco jsem si našetřil za tu dobu, co jsem odešel z Bradavic a koupil tohle,“ otevřel krabičku, ve které byl prstýnek s kamínkem v barvě Victoireiných očí.

  „Je překrásný, Teddy,“ nahnula se ke stolu Hermiona a pořádně si prstýnek prohlédla.

  „Myslíš, že se jí bude líbit?“

  „Neznám žádnou holku, která by tě s ním odmítla,“ usmála se na něj a otočila se, aby mohla zalít čaj vodou, která se mezitím uvařila.

  „Chtěl bych to udělat ještě dneska,“ pohlédl zpět na Harryho. „Všechno už jsem přichystal a dnešní den je prostě jedinečný.“

  „Ano, máte výročí,“ přikývl starší muž. „Už to jsou tři roky, co ses mi objevil v obýváku stejně jako dneska a řekl mi tu skvělou novinu, že s ní chodíš. Ještě teď vidím Minervu, jak si nás oba pozvala k sobě a dávala to za vinu víc mě než tobě.“

  „Připadal jsem si před ní jako by mi bylo znovu jedenáct,“ ušklíbl se nad tou vzpomínkou Teddy. „Ale přišel jsem hlavně proto, abych věděl, že s tím souhlasíš, Harry.“

  „Proč bych nesouhlasil?“

  „Pamatuju si, jak to dopadlo mezi tebou a Ginny a vy jste se brali ve věku, ve kterém jsme my,“ vysvětloval své pocity pomalu a ocenil, když se Hermiona omluvila a nechala je v kuchyni samotné, jakmile před ně postavila čaj. „Co když se nám stane to samé?“

  „Řekl bych, že toho se bát nemusíš, Victoire je úplně jiná, než v jejím věku byla Ginny. Navíc znám Fleur a nemyslím si, že by dovolila, aby si některá z jejích dcer vzala ze své tety příklad.“

  „Myslíš si tedy, že bych to měl udělat?“

  „Samozřejmě, ona tě miluje, Teddy, pro to jaký jsi a ne proto, jak se jmenuješ.“

  „Díky, Harry,“ usmál se na něj jeho kmotřenec.

  „Kdykoliv.“

  „Kdykoliv?“ ušklíbl se. „Myslíš tím doopravdy kdykoliv?“

  „Ano myslím,“ přimhouřil oči, „ale musíš zazvonit,“ dodal a oba se rozesmáli. Vždycky k sobě měli blízko, a přestože byl Remus vždy ten, kdo ostatní Poberty brzdil, Teddy se pod Harryho výchovou nikdy lumpárnám nebránil.

  Chvilku před šestou hodinou se Teddy přemístil na ministerstvo, aby vyzvedl svou budoucí snoubenku, o čem Victoire zatím neměla ani nejmenší tušení, a v domě znovu zůstali jen Harry a Hermiona.

  „Kde jsme to skončili?“ zeptal se, když jí políbil na čelo a sevřel ve svém náručí.

  „Myslím, že už trochu dál,“ usmála se v odpověď a objala ho kolem krku, aby se mohla vyhoupnout a obtočit mu nohy kolem pasu. „Nepůjdeme nahoru?“ navrhla, když přerušila polibek a Harry se jen uculil, než začal pomalu vycházet schody do patra, kde měli ložnici.