Katren

 „Takže naposled,“ rozlehl se celým prostorem pevný mužský hlas. „Během pěti minut budeme přesně nad tím skladem, až vyskočíte, sledujte GPS, každý z nás má určené jiné místo dopadu. V půl druhý, což je přesně za půl hodiny, se všichni sejdeme na souřadnicích, které zjistíte, jakmile se ohlásíte. Pokud by snad někoho nedej bože chytli, vymažete z GPS veškerá uložená data a budete postupovat tak, jak vás to ve výcviku naučili.“

 „Posledních třicet sekund,“ oznámil pilot.

 „Fajn, připravte se, tohle musí vyjít!“

 Sledoval odhodlané tváře svých parťáků a přemýšlel, jak dlouho se spolu už znají. Sam, který byl před ním, zrovna absolvoval svou první velkou misi, ale jak všichni věděli, než ho k nim převeleli, byl u zvláštní jednotky. Celkem v jejich týmu byli tři od SWATu, Shawn, Jimmy a Sam. Jeho nejlepší přítel Jack byl na rozdíl od těch tří z armády, oni dva byli jediní, kteří přežili z původní jednotky. Nerad vzpomínal, ale Samův příchod zapříčinil, že se do minulosti vracel častěji, než mu bylo milejší.

 Sam se jako každý zelenáč vyptával, jenže on mu neměl co říct, ze své minulosti si pamatoval jen útržky, převážně dětství. Jednou se probudil v nemocnici a od svého bývalého velícího důstojníka se dozvěděl, že bylo odhaleno jeho krytí a jen se štěstím přežil výbuch jeho domu. Tehdy měl takový pocit, že by se měl zajímat, jestli jsou všichni agenti v pořádku, ale i když mu důstojník potvrdil, že jsou všichni v pořádku, stále z toho měl špatný pocit, jak by zapomněl na něco důležitého.

 Zavrtěl hlavou, aby ty myšlenky vytěsnil z hlavy a pohlédl na zelené světélko, které se právě rozsvítilo.

 „A je to tady! Jedem, jedem, jedem!“ povzbuzoval je kapitán a mával při tom rukou.

 Všech pět chlapů se začalo pohybovat a vyskakovat z letadla. Zhluboka se nadechl a vyskočil do otevřené náruče temného, nočního vzduchu, kam se před ním ponořili jeho čtyři přátelé. Pozorně sledoval navigační zařízení a občas pohled stočil na osvětlenou plochu s několika rozlehlými budovami postavenými do kruhu.

 Jak se dozvěděli, skladiště bylo postaveno pár let před začátkem druhé světové války a ke konci se ho zmocnili sověti, kteří tam věznili a vyslýchali válečné zajatce. Jak dokonalé místo, pro zadržování jednoho jejich týmu.

 Jedním zatáhnutím otevřel padák jen, co se dostal nad místo jeho dopadu a začal klesat v pravidelných kruzích okolo něj. Zlehka dopadl na zem a rozhlédl se po vykácené krajině kolem, tichem nepronikal žádný zvuk a jediné co slyšel, byl tlukot jeho srdce. Potichu bez větších potíží padák složil a schoval se do stínu nejbližších stromů.

 „Bravo čtyři hlásí hladký dopad.“

 „Výborně, Bravo čtyři, posíláváme vám souřadnice,“ ozvalo se ve vysílačce a na GPS se mu objevili nové souřadnice.

 S posledním rozhlédnutím po okolí se ponořil do lesa, který byl všude kolem a postupoval několik metrů podél cesty, než se stočila doprava, k bodu setkání. Zatímco opatrně procházel skoro neprostupným lesem, pozorně sledoval každý stín, který by mohl představovat hlídkující stráž, i když sledovací letouny nezjistily žádný pohyb mimo areál skladiště. Podle předpovědi mělo pršet, ale přes husté větve stromů se k němu kapky nedostali.

 Bylo to zvláštní, ale měl pocit, jako by tu už někdy byl. Samozřejmě to byl nesmysl, protože jak se dozvěděl ze svého pasu, do Ruska nikdy necestoval a nikdy v tomhle státě neplnil ani žádný jiný úkol. Ovšem i přes to všechno mu všudypřítomné stíny a větve namačkané na sebe připadali velice známé.

 „Bravo čtyři pro Bravo jedna, jsem od vás pět set metrů na západ,“ oznámil do vysílačky.

 „Výborně Bravo čtyři,“ ozval se kapitánův hlas a opět byl slyšet pouze tlukot jeho srdce.

 Po několika málo krocích už uviděl tmavé obrysy tří postav. Když k nim došel, zjistil, že se nacházejí na další mýtině vytvořené vykácením několika akrů lesa. V půlkruhu rozmístění tři metry od sebe jeho partneři pohledem prozkoumávali terén a čekali na další vojáky. Rychle zaujal své místo po Jackově levici a otočil se na východ, odkud právě přicházel Shawn. Posledním chybějícím členem skupiny byl Jimmy, který přišel několik vteřin po Shawnovi.

 Kapitán jim potichu pokynul k pohybu a celá šestičlenná skupina se vydala na jih. Cesta nebyla nikterak příjemná, protože byla z kopce a na vlhké hlíně se to víc než dost smekalo.

 V okamžiku, kdy byli dvě stě metrů od plotu, se zastavili a kapitán se na ně otočil.

 „Alfa by právě teď měla být na druhé straně a čekat na rozkaz stejně jako my. A právě to je ta chvíle, kdy se dozvíte celý plán téhle mise. Jak víte, vězní zde civilisty, které podezírají z účasti na atentátu na generála Sergejoviče. Problém však je, že mezi nimi jsou opravdu naší lidé, kteří s tím mají hodně společného. Musíme postupovat opravdu opatrně, když se příliš brzo dozví, že jsme se tu objevili, mohli by všechny pozabíjet a polovina téhle mise by byla ztracená.“

 „Polovina, pane? To stále není všechno?“ zeptal se Jack.

 „Bohužel ne,“ přikývl. „Bylo nám nahlášeno, že by tu společně s těmi lidmi měli schovávat i rakety s jadernou hlavicí, které jsou v jejich rukách příliš nebezpečnou hrozbou.“

 „Jak přesně zní rozkazy, pane?“

 „Osvobodit všechny rukojmí a zneškodnit ty zatracený rakety, to vše bychom měli stihnout do půl čtvrté, kdy nás přiletí vyzvednout. Na všechno máme hodinu a půl.“

 „Zní to jako brnkačka,“ podotkl Shawn.

 „Ano zní, ovšem je nám známo, že budovy by měly mít i podzemní prostory, kde všechno schovávají. Každý tým se rozdělí na dvě části. Já budu s Jimmym a Shawnem a společně prohledáme budovu B. Vy,“ ukázal na Jacka, Sama a Tylera, „prohledáte A. C a D prohledají skupiny Alfa a budovu E bude mít na starost skupina, která bude nejrychleji venku. U B a C je stoprocentně jisté, že tam jsou vězněni rukojmí, takže na vás je najít rakety.“

 „Jako by se stalo, pane,“ přikývl Tyler a se skoro přeslechnutelným cvaknutím si na svou útočnou pušku přišrouboval tlumič ve stejné chvíli jako Jack a Sam.

 „Skvěle,“ přikývl kapitán. „Tým Bravo připraven,“ zahlásil a všichni ve vysílačkách uslyšeli hlas jejich plukovníka.

 „Výborně, Bravo, Alfa je již také připravena, můžete to spustit.“

 „Rozumím, tým Bravo jde dovnitř,“ oznámil kapitán a Sam s Jimmym přistoupili k plotu, ve kterém udělali dostatečně velkou díru, aby tamtudy prolezli dovnitř areálu.

 Všichni přikrčeně prolezli skrz plot, a zatímco kapitán a Shawn se seřadili podél zadní zdi budovy, Jack s Tylerem se přikrčili u rohu pravé stěny a čekali, až se k nim připojí i Sam, který byl s číslem šest poslední. Jakmile se k nim připojil, Jack malým mávnutím ruky naznačil, aby šli za ním. Stále seřazení za sebou klusem vyrazili ke středu areálu, kde uprostřed silnice stáli dva vysocí chlápci.

 „Dva cíle uprostřed křižovatky, Bravo tři čeká na rozkazy,“ zašeptal Jack.

 „Pracuje se na tom, Bravo tři, cíle by měly být zneškodněny za tři, dva, jedna.“

 Jakmile plukovník vyslovil jedničku, oba muži se s dírou v hlavě svalili na zem a na světlo vylezly čtyři skupinky v černých uniformách oblečených vojáků.

 „Precizní práce, chlapci,“ uslyšeli ve vysílačkách kapitánův hlas a oba vojáci, kteří měli pušku s optikou, se ušklíbli, což samozřejmě nikdo přes jejich masku nemohl vidět.

 Ani jeden tým nijak neplýtval časem a začal otvírat dveře. Tyler se toho ihned chopil a během deseti vteřin kývl na Jacka.

 „Bravo tři připraveno.“

 „Alfa jedna připravena.“

 „Bravo jedna připraveno.“

 „Alfa šest připravena.“

 „Běžte dovnitř,“ zavelel plukovník a každá skupina v jednu a tu samou chvíli otevřela dveře.

 Tyler pomalu, aby nezpůsobil ani sebemenší hluk, otevřel dveře a jako stín se vkradl dovnitř, kde právě zády k nim přecházel nějaký ozbrojený chlap.

 Jack dveře potichu zavřel a skryl se za jednou z mnoha hromad naskládaného dřeva. Ohlédl se na Sama a Tylera, oba byli skrytí a Tyler mu ukazoval na otevřený poklop na druhé straně haly, odkud právě vylezl druhý, úplně stejný hromotluk, jaký už tu pochodoval. Opatrně se přibližovali blíž k nim, a když byli na doslech, zaposlouchal se, aby zjistil, o čem mluví.

 „Igor na tom dělá poslední úpravy, chtěl to dát na deset minut, ale přemluvil jsem ho na šest, vlastně už by měl být někde na cestě.“

 „Těším se, až to bouchne, aspoň bude konečně teplo, nechápu, jak tady může někdo žít.“

 „Kdybys měl v sobě tolik litrů vodky jako oni, tak by ti to taky nepřišlo.“

 „Asi máš pravdu,“ rozesmál se ten, který k nim stál zády.

 Všiml si, jak se na něj Tyler, který byl ještě o něco blíž než on, otočil. Potichu zvedli zbraně a počkali, dokud ti dva nedomluví. Když v hale dozněla i ta poslední ozvěna, stiskl spoušť a chlap otočený zády k nim lehl k zemi s dírou ve spánku. Dřív než se vůbec ten druhý stihl podívat, co se s jeho kamarádem stalo, přepadl na záda díky kulce vystřelené z Tylerovy pušky M16A4.

 „Tady Bravo tři, hlásím, že máme problém, právě jsme zjistili, že tu je už spuštěná časovaná bomba.“

 „Kolik máme času, Bravo tři?“

 „Méně než šest minut, plukovníku, vyslechli jsme rozhovor mezi nepřáteli, mluvili ještě o jednom, který to měl spustit a teď je někde na cestě k východu.“

 „Najděte tu bombu a deaktivujte ji.“

 „Rozkaz, pane.“

 „Pst!“ syknul na něj Sam a ukázal k poklopu, z kterého vycházel zvuk přibližujících se kroků. Všichni se po sobě podívali a během dvou vteřin se beze slova dohodli na dalším postupu.

 Zatímco Jack společně se Samem se znovu ukryli za dřevo, Tyler se přikrčil poblíž poklopu a čekal. Uslyšel, jak se kroky zastavily, a začal se ozývat dunivý tón, když tvrdá podrážka tvrdě dopadla na železný žebřík. Ještě víc se přikrčil a ve chvíli, kdy uviděl temeno mužovi hlavy, tak jedním velkým krokem přiskočil a rychlým chvatem ho chytil pod krkem.

 Jack rychle přiběhl k nim a sebral mu všechny zbraně, takže ho mohl Tyler se Samovou pomocí vytáhnout z šachty a přimáčknout k zemi.

 „Kde je bomba?!“ zakřičel mu do ucha a Igor něco začal drmolit rusky.

 „Co říká?“ otočil se na Sama, který z nich jako jediný ten jazyk uměl.

 „Nerozumí a neví, co po něm chceme.“

 „Zeptej se ho, kde je ta bomba.“

 Sam si přiklekl k Rusovi a jeho jazykem se ho rychle zeptal, zatímco mu Igor odpovídal, slabě přikyvoval.

 „Říká, že o žádné bombě neví, pracuje tu jak-“

 „Lže!“ vykřikl Tyler a zvedl ho na kolena, přičemž mu ke krku přiložil nůž. „Chci slyšet pravdu.“

 Sam znovu začal rozmlouvat a Rusova hruď divoce se zvedala, jak se snažil dýchat. „Říká, že když něco řekne, tak ho zabijí.“

 „Buď oni, nebo my,“ přistoupil k nim blíž i Jack a tvrdě na zajatce pohlédl. „Chce snad zabít nevinné lidi, které tu drží?“

 „Dovede nás tam, ale říká, že to nemůžeme stihnout,“ přeložil jim Sam a Jack s Tylerem přikývli.

 „Půjdu první, pak půjde on, pak ty Same, a nakonec Tyler,“ řekl jim Jack, ale to už se spouštěl po žebříku a během chvilky byli všichni čtyři v podzemní chodbě.

 Sam opět promluvil rusky, Igor přikývl a rozeběhl se chodbou dopředu. V závěsu za ním běželi i vojáci a nechali se vést ruským vědcem.

 „Říkal, že cesta trvá okolo tří minut chůze.“

 „Kolik máme času, než to bouchne?“ zajímal se Tyler.

 „Necelé dvě minuty.“

 „Sakra!“

 Rychle probíhali dlouhými chodbami, v několika místech ze stropu odkapávala voda a všude byla cítit plíseň. I přes tuhle mizernou situaci si Tyler velice dobře stačil všímat dlouhých, krvavých šmouh, které se linuly kolikrát i po celé stěně, vedle níž právě běžel a vzpomněl si na všechny ty lidi, kteří tady museli zemřít a teď chtějí další vězně jen tak vyhodit do vzduchu. Na druhou stranu, světlá stránka toho všeho byla, že nejspíš nezjistili identitu těch agentů, kteří spáchali atentát, neměli přece důvod zabíjet lidi vlastní krve, své spoluobčany.

 Konečně doběhli před jediné zavřené dveře, které za celou dobu potkali. Igor roztřesenýma rukama vytáhl klíče a snažil se odemknout. Rychle vběhli do místnosti a Rus se hned vrhl k ciferníku, kde svítilo posledních dvacet osm vteřin.

 Tři vojáci se užasle rozhlédli po obrovské laboratoři a pohled jim padl na obrovskou hromadu výbušniny, která byla hned vedle různých chemikálií. Jen co se vzpamatovali, tak přistoupili k Igorovi a sledovali, jak rychle něco zadává do počítače, který k tomu všemu byl napojen a zjevně ovládal časovač. Zbývalo už jenom deset vteřin a on se konečně otočil k bombě, přičemž ze stolu sebral nůžky a volnou rukou si otřel zpocenou tvář. Skutečnost, že se na něj dívaly tři páry očí, mu nejspíš nikterak nepomáhala, ale ani jeden z nich nedokázal pohled odtrhnout.

 Se zadrženým dechem přestřihl jeden z mnoha drátů a odklonil hlavu stranou i přes to, že když by to vybouchlo, bylo to k ničemu.

 Pět, čtyři, tři. Celou místností se rozlehlo mohutné oddechnutí, když se odpočítávání zastavilo na trojce.

 „Podejte hlášení, Bravo tři,“ ozvalo se ve vysílačce.

 Jack se nadechl k odpovědi, ale nevyšla z něj ani hláska, nikdo z nich ještě nepromluvil. Igor se svalil na podlahu, kde zhluboka oddechoval a Sam se opíral hlavou o stěnu a vypadal, jako by každou chvíli měl zvracet.

 „Ozvěte se, Bravo tři. Jste tam?“

 „Tady Bravo čtyři,“ ujal se toho Tyler. „Hlásím, že bomba byla zneškodněna.“

 „Co je s trojkou, čtyřko?“

 „Řekl bych, že momentálně ztratila řeč, pane, a šestka se pomalu vzpamatovává.“

 „Dobře, vzhledem k vaší situaci, se všechny jednotky stáhly, takže zatím nemáme ani jednoho rukojmí. Vy jste jako první prohledali budovu skladiště a vaší prací teď bude budova E, máte na to půl hodiny.“

 „Půl hodiny?“

 „Slyšíte dobře, čtyřko, Rusové očekávají výbuch. Zachytili jsme pár jejich radiových vln a právě teď mobilizují své vojáky, kteří to tam pojedou prozkoumat.“

 „Co máme dělat s rukojmím, pane?“ vzpamatoval se konečně Jack a pohlédl na vědce, který se začal pomalu zvedat. „Pomohl nám zneškodnit bombu.“

 „Ochraňte ho a vezměte na základnu.“

 „Provedem,“ řekl pevně Jack a přistoupil k Samovi. „Jako jediný se s ním domluvíš, takže ho budeš hlídat. Já společně s Tylerem budeme chodit první a ty nás budeš krýt ze zadu. Pokud chce přežít, bude se muset držet blízko tebe a poslouchat tě, vysvětli mu to.“

 „Jasně,“ přikývl a zavřel oči, když je opět otevřel, jeho výraz už byl klidný a dech se mu relativně zklidnil. Rusky ho přivolal k sobě a cestou, kdy se klusem vraceli k žebříku, mu všechno vysvětloval.

 Jen co se dostali pryč z té chodby, přikrčeně v trojúhelníkové formaci vyběhli k východu. Celou cestu od budovy A k budově E Tyler kontroloval levou stranu, Jack pravou a Sam sledoval prostředí za nimi. Igor běžel uprostřed trojúhelníku a vyděšeně se rozhlížel po okolí.

 „Fajn, nemáme čas na jemnůstky, Tylere, vyraž ty dveře,“ pokynul Jack a společně se Samem dostrkali Rusa za jeho záda.

 „OK, jdeme na to,“ ušklíbl se Tyler a dveře vykopl. V hale sedělo několik vychrtle vypadajících Rusů, kteří jakmile ve dveřích uviděli tři vojáky, začali sahat po zbraních, ale dřív, než stiskli kohoutek, tak padali k zemi a brzy kolem nich byla kaluž krve.

 „Čistý,“ oznámil Tyler, když zkontroloval i poslední stín, kde by se mohl někdo skrývat a Sam ihned přivedl Igora, který venku zatím zmokl na kost.

 „Jdeš první,“ oznámil Jack Tylerovi a ten okamžitě zmizel v šachtě do podzemních chodeb. O dva kroky ustoupil od žebříku, kde si klekl a počkal, dokud všichni neslezou za ním, a pak se znovu ponořili do stejně odporných chodeb, jako před tím. Všechno bylo prázdné a podle připraveného náklaďáku, který byl nahoře v hale, Tyler usuzoval, že byli připraveni k rychlému odjezdu a nepočítal s tím, že v v těch katakombách, jak chodby v duchu pojmenoval, někdo bude.

 „Tady Alfa šest, našli jsme devět rukojmích,“ ozvalo se každému z nich ve vysílačkách, když odbočovali do další chodby, ale místo úzké chodby se najednou ocitli v obrovské místnosti, naprosto identické jako před tím. Jen jeden rozdíl tu byl, naprosto nic v té místnosti nebylo.

 „No,“ pokrčil rameny Tyler, „myslím, že my jsme úkol splnili.“

 „Tady Bravo tři, prohledali jsme budovu E, bylo zde pouze sedm vojáků, rakety tu nejsou.“

 „Nuže, Bravo tři, vraťte se do haly a čekejte, dokud se neohlásí všechny skupiny.“

 „Rozumím.“

 „Takže jdeme nahoru?“ zeptal se Sam.

 „Jo, v hale počkáme, dokud se nenajdou ty rakety a další rukojmí.“

 „Kolik máme času?“

 „Ještě dvaadvacet minut,“ odpověděl Jack a všichni společně vyrazili nahoru.

 „Konečně čerstvý vzduch,“ nadechl se zhluboka Tyler a popošel o pár metrů stranou, kde si zapálil.

 „A ty to hned zkazíš tímhle smradem,“ ušklíbl se Jack, ale došel až k němu a jednu cigaretu si společně se zapalovačem vzal. „Ty to vážně taháš všude, co.“

 V jednu chvíli se na něj vesele šklebil a v druhou se halou rozezněl výstřel a Jack se na Tylera skátil. Ten okamžitě vytáhl Colt a dvěma ranami dorazil plazícího se Rusa.

 „Kurva! Ahh!“

 „Polož ho, polož ho!“ přiběhl Sam a v závěsu za ním i Igor.

 „Koupil to do ramene, to bude dobrý, slyšíš amigo, bude to dobrý.“

 V uších mu zněl křik a před očima měl ženu, které neviděl do tváře.

 „Co od nás chcete?!“

 Hnusný ušmudlaný obličej orámovaný umaštěnými vlasy se na něj díval s hysterickou panikou v očích.

 „Chci vědět, kdo doopravdy jste!“

 Vykřikl muž a zvedl pistol, kterou měl v ruce.

 „Ne, nech ji, ty parchante!“

 Rozkřikl se a chtěl se před ní postavit, když zazněl výstřel, jenže byl přivázaný k židli.

 „Hezky si to tady užijte.“

 Usmál se oplzle a on mohl vidět jeho zkažené zuby. Sirka dopadající do kaluže hořlaviny. Křik, bezmoc.

 Všechny záblesky, které najednou uviděl ho tak odrovnaly, až se mu z toho zamotala hlava a on se posadil na zem zalitou krví, která tekla z Jackova ramena. To se stalo tu noc, co vybuchl ten dům, ale jak mohl něco takového přežít? A co ta žena, co se stalo s ní? Co s ní měl společného, jak se tam dostala a proč tam byla?

 Ze všech těch otázek se mu stále víc a víc točila hlava, zvedl hlavu a pohlédl na Sama, který mu něco říkal. Neslyšel ho, neslyšel ani hlášení o raketách, které podávala poslední skupina. V uších mu hrozivě hučelo, a pak všechno zmizelo.

 „Tylere? Tylere!“ začal na něj mluvit Jack, když pomalu otvíral oči.

 „Sakra, chlape, nevěděl jsem, že ti vadí krev,“ ozval se Shawnův hlas, a když Tyler otočil hlavu, tak uviděl i jeho.

 „Co?“

 „Seknul jsi tam sebou,“ ušklíbl se Shawn.

 „Seknul?“

 „No jo, omdlel jsi, když Jacka postřelili.“

 Shawn s Jackem, který měl zafixovanou ruku, aby s ní skoro vůbec nehýbal a nenamáhal tak poškozené svaly, se na něj zamračeně podívali.

 „Copak ty si to nepamatuješ?“

 „Pamatuju, jenže pak se stalo něco… něco fakt divnýho,“ zakroutil hlavou, ale ihned se za ní chytil, když si uvědomil, že ho bolí, jako by se každou chvíli měla rozskočit. „Najednou jsem si vzpomněl na některé věci z minulosti.“

 „To je dobře ne?“ nechápal Jack.

 „Jak se to vezme, byla to ta noc, kdy jsem ztratil paměť, viděl jsem toho hajzla, jak nás drží ve sklepě a snaží se získat nějaký informace.“

 „Koho myslíš tím nás?“

 „Sebe a… sakra já nevim, byla tam se mnou nějaká ženská, neviděl jsem jí do tváře, protože tam byla tma.“

 „A co se s ní stalo?“

 „Postřelil ji, přesně jako tebe, Jacku, do ramena, pak to tam podpálil a to je všechno,“ povzdechl si Tyler. „Víc si nepamatuju.“

 „Už jste se probudil desátníku? To je vynikající,“ přišel k nim doktor a chytil Tylera za ruku, přičemž se zaposlouchal do jeho tepu. „Všechno se zdá být v pořádku, všechny testy, které jsme dělali, dopadly velice dobře.“

 „Takže to znamená, že mě pustíte?“

 „No nevím, jestli bych si vás tady ještě neměl nechat na pozorování.“

 „My na něj dohlédneme, doktore,“ ujistili muže v bílém plášti Jack s Shawnem.

 „Dobrá tedy, ale kdybyste pocítil jakoukoli nevolnost, tak okamžitě přijďte,“ upozornil ještě Tylera a zamířil k další posteli.

 „Tady máš věci, počkáme na tebe v kantýně.“

 Tyler přikývl a převlékl se do maskáčů a bílého trička. S posledním kývnutí se rozloučil s lékařem a zmizel z nemocnice, jak nejrychleji to šlo.

 Venku na chodbě se rozhlédl kolem dokola, aby zjistil, kde to vlastně je, ale zatímco se snažil přečíst orientační tabuli, tak vrazil do nějaké ženy, které se rozsypaly veškeré papíry, které nesla.

 „Ach ne, strašně se omlouvám, měl jsem koukat před sebe,“ začal s omluvami a klekl si, aby papíry sesbíral. „Je vám něco?“ zeptal, když na něj zírala jako na přízrak.

 „Harry,“ zašeptala a pevně ho objala, než stihl ucuknout.

 Zaskočeně stál na místě stále ne a ne se pohnout. Teprve, když se odtáhla, tak se na něco zmohl.

 „Promiňte, ale nejspíš jste si mě s někým spletla, já jsem Tyler Speed.“

 „Nepamatuješ si mě,“ pochopila a v jejích oříškových očích zahlédl nekončící bolest. Jako by to snad byla brána do její mysli.

 Seděl u obrovského jezera, mohl být takový konec května a k němu se tulila hnědovláska s knihou v ruce.

 Společně, ruku v ruce, vcházeli do budovy v jednom z mnoha rušných měst a na recepci seděla příjemně vypadající paní.

 Střídavě sledoval prázdnou postel a lístek popsaný jeho písmem na jednom z polštářů.

 Viděl sebe, jak padá k zemi a drží se za břicho a najednou se objevil v letištní hale, uslyšel svůj hlas a naprosto nečekaně pocítil nával štěstí, které ho zaplavilo.

 Jenže pak všechno potemnilo a on cítil bolest, jako by ho právě někdo postřelil, viděl nůž v mužově ruce. Pomocí něho přeřezal provazy a vrhl se k ženě naproti němu. Teprve teď si uvědomil, že to je on a ta žena, žena, kterou znal. Také její provazy přeřezal a společně se vydali ven ze sklepa. Jenže najednou se ozvala strašlivá rána, která je odhodila na stěnu.

 Už byl zase na chodbě a před sebou měl ji. Všechny papíry, které posbíral, nechal znovu spadnout na zem a to jen proto, aby ji mohl obejmout a políbit.

 Usmála se, když si konečně vzpomněl a nechala se jeho polibkem unést zpět před všechny ty roky, kdy si myslela, že je mrtvý.

 „No tak, Tylere, kde vězíš?“ objevil se na chodbě Shawn, ale najednou se zarazil, když si všiml, že jeho kamaráda právě vyrušil.

 „Hned jsem tam,“ ujistil ho a pohlédl na Hermionu. „Zajdeš si se mnou na oběd? Je to sice jenom vojenský jídlo, ale-“

 „Půjdu,“ skočila mu do řeči a společně vyšli ke dveřím, kde zmizel Shawn.

 „Zdar, chlape,“ přivítal se s ním Sam.

 „Hele, Tylere, jak to děláš, že jen vyjdeš ze dveří, tak si hned nabrkneš holku?“

 „Víš, Jimmy,“ posedil se naproti němu a usmál se na Hermionu, když propletla jejich ruce. „My už se nějaký ten pátek známe a nejsem Tyler Speed nebo jsem aspoň nebýval.“

 „Cože?“ nechápal Jimmy a všichni se k němu přidali.

 „Pracovali jsme spolu v utajení, jenže nás odhalili, takže nám museli dát novou identitu,“ vysvětlila Hermiona.

 „Jaká je vlastně ta tvoje?“ zajímal se hned Harry.

 „Abigail Woodová.“

 „Bude mi trvat, než si na to zvyknu,“ povzdechl si ztrápeně, ale to už si ho přitáhla k sobě.

 „Nechte si to na pokoj!“ reagovali hned ostatní a Tyler s Abigail se jen ušklíbli.