Minulost tě najde všude
A/N: Od 15 let
Sledoval dva paprsky, které se k sobě
nekompromisně blížily. Krom vycházejícího slunce místnost najednou ozářily i
plameny, které mezi kouzly vyšlehly, a vzhlédl, když do vzduchu vyletěla bezová
hůlka, jasně viditelná v záři paprsků slunce. S jistotou ji chytl do
prázdné ruky a naposledy se podíval do bílé a nechápavé tváře lorda Voldemorta.
Prudce otevřel oči, neviděl však nic jiného,
než strop své ložnice. Téměř slyšel, jak mu spadl kámen ze srdce a dlaněmi si
z obličeje setřel pot. Pomalu po tmě došel až ke dveřím koupelny,
rozsvítil si a otočil kohoutkem u umyvadla. Užíval si ten pocit, když si tvář
opláchl příjemně chladivou vodou a pohlédl do zrcadla. Zalapal po dechu, když
uviděl odraz a několikrát zamrkal. Bylo to pryč. Nedůvěřivě si prohlížel své
smaragdové oči, nakonec si však povzdechl a odešel zpět do ložnice, kde zalovil
v kapse své bundy a vytáhl lahvičku s pilulkami. Vytáhl si dvě, které
spolknul a zbytek uložil zpátky na své místo.
Přestože věděl, že už znovu neusne, rozvalil
se na postel a ruce si položil za hlavu. Pohlédl na budík, bylo pár minut po
čtvrté ráno. Za nějakou chvíli to bude přesně sedm let od konce války.
Pohlédla na hodinky a v okamžiku, kdy
tak učinila, k nim dolehly školní zvony oznamující konec hodiny.
„Do příštího týdne si přečtěte kapitolu
osmnáct a na zítra nezapomeňte tu esej, kterou jsem zadala v pondělí!“
snažila se ještě překřičet povídající si studenty, když se první z nich
zvedli k odchodu.
Počkala, dokud neodešla poslední skupinka a
unaveně si promnula oči. Už jen jeden den a bude víkend, říkala si v duchu
a začala si skládat věci.
Byla právě otočená zády ke dveřím a psala
pomocí hůlky na tabuli pokyny k přeměňování zvířete na pohár, když někdo
zaťukal. „Dále!“ houkla jen a ani se neohlédla.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si někdo a podle hlasu
poznala, že se jedná o muže.
„Co potřebujete, pane…“ otočila se, aby
poznala studenta, který přišel, ale zarazila se, když za ní nestál nikdo
z jejích žáků.
„Taky tě rád vidím, Hermiono,“ usmál se.
„Pane bože, Harry!“ vykřikla, jakmile jí
došlo, kdo přišel a než stačil cokoli udělat, oběhla katedru a přímo mu skočila
do náruče.
„Umačkáš mě,“ zasmál se.
„Zasloužíš si to, celých sedm let ses
neukázal ani neozval,“ vyčetla mu, když ho pouštěla.
„Já vím a mrzí mě,“ přikývl a uhnul pohledem.
„Ale povídej, cos dělal a proč ses najednou
vrátil? Mohl jsi aspoň napsat, že se vracíš, připravili bychom něco na
přivítanou.“
Zamračil se. „To jsem právě nechtěl, navíc
nevím, jak dlouho tu budu.“
„Počkej,“ zarazila ho a o krok ustoupila, aby
se opřela o katedru. „Ty tu nezůstaneš? Vrátíš se tam, kde jsi celou tu dobu
byl?“
„Pravděpodobně,“ přikývl a sledoval, jak její
nadšení opadá. „Mám tam byt, práci…“ snažil se ospravedlnit, když si ho
nepřestávala ublíženě prohlížet.
„A přítelkyni?“ dodala, když se jeho hlas
vytratil, jak se jí díval do očí.
„No,“ pozvedl obočí a sklouzl pohledem na
její prsty. „Nic dlouhodobého, abych pravdu řekl, což u tebe se teda říct nedá.
Kdo je ten šťastlivec?“
„Ron,“ odpověděla a sama si prohlédl snubní
prstýnek na prsteníčku.
„Samozřejmě,“ přikývl. „Nikoho jiného jsem
ani nečekal.“
Pohlédla mu do zpět do očí a snažila se
z nich vyčíst, co tím myslel. „Pracuje na ministerstvu, ale určitě tě rád
uvidí, až přijde večer domů.“
„A kde bydlíte? Myslel jsem, že profesoři
jsou přes školní rok tady na hradě.“
„Máme dům v Prasinkách, takže prakticky
bydlím skoro na hradě.“
„Každé ráno chodíš sem a večer zase zpátky?“
„Ano, zatím je to tak nejlepší,“ přikývla a
ohlédla se na nedopsanou tabuli. „Takže přijdeš? Dneska večer?“
„Dneska?“
„Řekla bych, že bude nejlepší co nejdřív,
mohl bys pak zase zmizet na dalších sedm let.“
„Dobře, tak dneska, ale nic velkého,
Hermiono,“ souhlasil zdráhavě.
„Neboj, jenom my tři, možná ještě Ginny
s Nevillem. Plánuješ se zastavit i za ním?“
„Za Nevillem?“
„Ano, učí bylinkářství.“
„Mohl bych,“ pokrčil rameny.
„Fajn, určitě tě rád uvidí,“ usmála se a
otočila se k němu zády, přičemž něco rychle napsala na papír, který ležel
na stole. „Tohle je naše adresa, je docela těžké to najít, tak jsem ti popsala
cestu. Opravdu nikdy dřív bych neřekla, že vesnice jako Prasinky mohou mít tak
záludné ulice.“
„Tak děkuju,“ zamumlal a rychle text na
papíře přelétl očima.
„Nashle večer,“ rozloučila se a Harry
s přikývnutím odešel.
Naposledy se podíval na papírek, kde mu
Hermiona popsala cestu k jejich domu a přešel k vrátkům, která
opatrně otevřel a došel až ke vchodovým dveřím, kde zazvonil. Netrvalo dlouho a
dveře se otevřely, stála v nich zrzavá žena a stejně jako Hermiona tak i
ona se mu vrhla kolem krku.
„Nemohla jsem tomu uvěřit, když mi Neville
vyprávěl, jak si za ním přišel do hodiny,“ šeptala mu do ucha.
„Doufám, že teď už jsem více uvěřitelný,“
usmál se, když ho konečně pustila a mohli vstoupit dovnitř. Mohl děkovat
Nevillovi, že přišel, jinak by ještě stál na prahu domu a nemohl od sebe Ginny
odtrhnout.
„Pojď dál,“ vítal se s ním jeho
dlouholetý přítel a usmál se přitom na svou ženu.
„Kabát si můžeš pověsit tady,“ ukázala mu
zrzka a podržela lahev vína, kterou přinesl.
„Kde jsou Ron s Hermionou?“ zeptal se,
zatímco si sundával cestovní plášť mokrý od deště, který se venku z ničeho
nic spustil.
„V kuchyni,“ odpověděl Neville. „Hermiona ještě
dodělává nějaké jídlo.“
„Donesu jim tu lahev.“
„Jasně, pojď, ukážu ti cestu,“ přitakala
ihned Ginny a společně i s Nevillem, který se od nich však odpojil a vešel
do obývacího pokoje, vyšli ke kuchyni, odkud se ozývaly hlasy.
„Nech toho, Rone! Konečně ho uvidíme po
tolika letech!“
„No právě! Celý roky se neozve, pak si jen
tak přijede a my kolem něj máme začít skákat? Co si o sobě myslí?!“
„Pro pána boha! Říkala jsem ti přece už, že
to byl můj nápad a ne jeho.“
„Ehm, ehm!“ odkašlala si Ginny a jako první
vstoupila do kuchyně.
„Ahoj, nevěděl jsem, co plánuješ, Hermiono,
tak jsem vzal tohle,“ řekl a podal jí lahev vína. Celá v rozpacích
zamumlala poděkování a otočila se k plotně, věděl, že kvůli tomu, co právě
vyslechl, se cítí neuvěřitelně trapně, a když se otočil na Rona, všiml si, že i
on neví, kam s očima.
„Rád tě vidím, Rone,“ rozhodl se udělat první
krok Harry a natáhl k němu ruku.
Weasley si odkašlal a konečně se mu pořádně
podíval do očí. „Já tebe taky, Harry,“ stiskl mu nazpátek ruku a napětí
v místnosti trochu povolilo.
„Je to hotové!“ zvolala najednou Hermiona.
„Běžte do obýváku.“
„Pomůžu ti,“ nabídla se Ginny, zatímco Harry
s Ronem se posadili k Nevillovi, který už seděl u jídelního stolu a
sledoval v televizi mudlovské zprávy.
„Tak kde jsi celé ty roky byl?“ zeptal se
Ron, seděl v čele stolu a jasně tím dával najevo, že on je tu pán domu,
kdežto Harry pouhý host.
„Mám byt v Port Angeles.“
„Port Angeles? Ve Státech?“ ozvala se
Hermiona, která právě společně s Ginny vešla do místnosti.
„Washington, mám-li být přesný.“
„A kde pracuješ?“ vyzvídala Ginny.
„U policie. Mají to tam trochu jinak
zařízené, než je to tady v Británii, kde jsou všichni kouzelníci
v jedné budově. Bystrozoři spolupracují s policisty, dokonce máme i
společné stanice, jen každý své oddělení.“
„To je zajímavé, nemají mudlové problémy
s tím, když před nimi používáš kouzla?“ zajímal se Neville.
„Na stanici s tím problémy nejsou a
venku se dostanu jen ke kouzelnickým případům. Pokud ovšem nějaký mudla náhodou
uvidí, jak někdo z nás kouzlí, tak se mu musí upravit paměť.“
„Jak často se to stane?“
„Párkrát do roka, nic co by řešilo
ministerstvo,“ pokrčil rameny. „Dost o mně,“ přerušil další otázku Harry.
„Povídejte, co se dělo tady.“
„Když Voldemort padl,“ začal Ron, „po celém
království začal hon na uprchlé Smrtijedy, bylo to strašné,“ vzpomínal.
„Mnohokrát se stalo, že se lidé nechali příliš unést, samozřejmě, že to takové
době, která byla, to je pochopitelné, jenže my je pak museli uklidnit a několik
z nich málem i skončilo v Azkabanu.“
„Byla to šílená doba,“ přitakal Neville.
„Přesně tak, nevinní lidé se chovali pomalu
stejně jako Smrtijedi.“
„Na druhou stranu,“ vložila se do toho
Hermiona a přerušila tak svého muže. „Všichni se radovali a byli šťastní.
Nikdo, koho jsi potkal na ulici, nevypadal ustaraně a v očích neměl strach
jako dřív.“
„A kdybys viděl tu obrovskou změnu
v Příčné,“ přidala se Ginny. „Všechny obchody se obnovily, dokonce i
Olivader a snad každý, kdo si u něj koupil hůlku, ho šel pozdravit.“
Harry se mezi sousty usmíval, jak poslouchal
vyprávění svých přátel. Bylo toho tolik, co se tu událo a tolik věcí se
změnilo.
Když dojedli, tak si ještě posedali do křesel
a na pohovku, zatímco Ron otevřel víno, které Harry přinesl a každému nalil do
skleničky.
„Teď mě tak napadlo,“ ozvala se náhle Ginny,
„že jsi nám vlastně ještě ani neřekl, kvůli čemu ses vrátil.“
Zarazil se, s nikým o tom nemluvil a
popravdě ani nechtěl. „Přišla mi sova s nabídkou na prodej Grimmauldova
náměstí,“ zamračil se a upil trochu vína.
„Chceš prodat Siriusův dům?“ nevěřila
Hermiona.
„Zdá se to jako nejlepší možnost, nikdo tam
nebydlí a akorát to chátrá, takhle tam bude někdo bydlet a starat se o to.“
„Ale je to ústředí Fénixova řádu,“ řekl
zaraženě Neville.
„Řádu, který se už ani neschází,“ zakroutil
hlavou Harry.
Ron, který seděl naproti němu, si odfrkl.
„Bylo mi jasný, že jsi nepřijel jen tak, tos mohl udělat už dávno, ale že chceš
ten dům prodat?“ pohlédl na něj s očima plnými hněvu. „Byl to Fénixův řád,
který bojoval a který pak zemi dal do pořádku, když tys odešel.“
„Netvrdím opak,“ zamračil se Harry a
pozoroval svého nejlepšího kamaráda.
„Je to památka, kam by se lidé mohli chodit
místo muzea, ale pro tebe už to nejspíš ztratilo všechnu cenu, že?“
„Proč ti to tak vadí? Je to jen dům, ty jsi
členem řádu, k tobě lidé vzhlížejí a o to ti přece vždycky šlo nebo snad
ne?“
„To v žádném případě!“ postavil se Ron.
„V žádném případě?“ ušklíbl se Harry. „Chtěl
jsi být hrdina, chtěl jsi být na mém místě a oba víme, že mám pravdu!“ postavil
se i Harry, takže si teď s Ronem hleděli zpříma do očí.
„Chceš tím říct, že ty jsi hrdina? Utekl jsi
a nechal nás, abychom se tu o všechno postarali sami.“
„Musel jsem odejít.“
„Samozřejmě, ty máš ke všemu nějaký důvod.“
„Nikdy nemůžeš pochopit, co jsem se cítil,“
procedil skrz zuby Harry.
„Jistě, protože to ty jsi přece Vyvolený,“
ušklíbl se Ron.
Harry už se mu chystal do obličeje vpálit
několik nadávek, ale někdo ho přerušil, někdo koho neznal a přišoural se dolů
k nim z horního patra.
„Mami?“ mžoural v náhlém světle ani ne
šestiletý chlapeček a v jedné ruce držel plyšovou hračku, kterou tahal po
zemi.
„Danny, zlatíčko, co tu děláš? Máš přeci být
v postýlce a spát,“ kárala ho jemně Hermioně a ihned k němu přešla a
zvedla do náruče.
„Probudil jsem se a slyšel, jak se tu hádáte.
Co se děje?“ zeptal se a mezitím, co mluvil, si prohlížel Harryho, který na něj
překvapeně koukal.
„Nic se neděje, broučku,“ ubezpečila ho a
políbila na čelo. „Půjdeme zpátky nahoru, co říkáš?“ usmála se na něj a než
něco odpověděl, tak vyšli z pokoje a bylo pouze slyšet, jak Hermiona
s chlapcem šlape do schodů.
V obýváku najednou zavládlo až
nepříjemné ticho. Harry stále omámeně sledoval místo, kde stál chlapeček,
zatímco Ron si ho vítězně prohlížel a Ginny s Nevillem jen těkali očima
z jednoho na druhého.
Teprve, když se Hermiona vrátila, si odkašlal
a pohlédl jí do očí. „Asi už půjdu,“ oznámil a otočil se, aby se rozloučil.
Neville s Ginny se zvedli, Ron se však naopak od nich posadil a jen
Harryho pozoroval.
„Doprovodím tě,“ zamumlala Hermiona a
zamračila se na Rona, když procházela do chodby. „Promiň mu to,“ řekla, když si
Harry oblékal kabát.
„V pořádku,“ zavrtěl hlavou. „Nedělal jsem si
iluze, že s tím každý bude souhlasit.“
„Opravdu mě mrzí, jak to nakonec dopadlo,“
povzdechla si a vzhlédla, aby mu pohlédla do očí.
„Nech to být,“ pousmál se a vyhladil jí
vrásky na čele. „Mělas mi říct, že máte dítě,“ zamračil se najednou. „Něco bych
mu přinesl.“
„Nevěděla jsem, jak ti to říct,“ přiznala.
„Navíc, byla to jen chvíle, co jsme spolu mluvili.“
„Pokud jde o mě, tak bychom to někdy mohli
zopakovat, hádám, že je toho spousta, co ještě nevím.“
„Nějak se domluvíme,“ přikývla a natáhla se,
aby ho mohla obejmout.
Usmál se a s posledním pohledem do
jejích očí vyšel ven na ulici, kterou stále ještě smáčel prudký déšť.
„Kde máš ty klíče?“ ptala se žena a
prohledávala muži všechny kapsy, které měl.
„Já-já nevím,“ řekl napodruhé, protože škytl.
„Budou někde v kapse,“ uvažoval a začal si rukama šmátrat po těle, aby
nějakou kapsu našel. Když žádnou nenašel, tak si pomalu sedl na zem, hlava mu
spadla na stranu a jeho manželce nezbylo nic jiného, než znovu začít hledat klíče
od auta.
Jakmile sáhla do náprsní kapsy kabátu, který
její muž měl na sobě, tak klíče nahmatala. Dálkovým zamykáním odemkla auto, do
kterého si šla dát kabelku, aby měla volné ruce a mohla tak manžela dostat
dovnitř.
Ovšem v okamžiku kdy se otočila zpět,
strnula a pomalu jí docházelo, co vidí. Muž nyní už ležel na chodníku a
z rozříznutého břicha se mu valila krev a střeva. Ulicí, kde stála, se
rozezněl její křik a oči se jí zaplnily slzami.
Chladně se rozesmál, což způsobilo, že se
prudce otočila a ještě vyděšeněji se na něj podívala. Chytil ji za dolní čelist
a natočil tvář, aby si ji mohl pořádně prohlédnout, nejdřív na jednu stranu,
pak na druhou. Ušklíbl se, jak sledoval slzy, které se jí kutálely po obličeji.
Pomalu jí pustil, čekal, co bude dělat, jak se zachová.
„Ne!“ vykřikla a rozeběhla se pryč.
Se zvrhlým úsměvem se za ní otočil a zasyčel,
přičemž mávl hůlkou a žena v bolestech padla k zemi. Užíval si to,
jako by byl na koncertě své nejoblíbenější hudební skupiny a líným krokem došel
až k ní.
Teprve když stál až u ní, tak kletbu zrušil.
Znovu jí pohlédl do očí, viděl strach, nic jiného. Stále s úsměvem na
rtech zvedl hůlku a její hrot namířil ženě přímo na srdce.
Ulici osvítila jasná zelená záře a pak už
všechno pohltila tma.
Již poněkolikáté za den si pročítala
nejnovější vydání novin a stále tomu nemohla uvěřit. Brutální vražda v jižní části Londýna, hlásal titulek. Podle
reportéra, který o tom psal, šlo o napodobení Smrtijedů, o hloupý vtip. Jestli
to byla pravda, to nikdo nemohl vědět, každopádně jak pochopila
z vyprávění nynější ředitelky, pár členů řádu se tam šlo podívat a
potvrdili, že to vypadalo jako práce od nich.
„Je to děsivé, že?“ ozvalo se nad ní.
Seděla U tří košťat a na stole před sebou
měla rozložené noviny. Nadskočila, když uslyšela hlas a ohlédla se.
S úlevou se usmála, když uviděla Harryho, ale ihned zase zvážněla.
„Nechápu, jak něco takového někdo může vůbec
udělat. Je to ještě horší, než to bývalo tehdy.“
Přikývl, věděl, jak to myslí a taky to
nechápal. „Můžu si přisednout?“ zeptal se.
„Jistě,“ přikývla a noviny složila.
„Opravdu to myslíš vážně s tím prodejem
domu?“
„Ano,“ přikývl. „Jak už jsem říkal, přijde mi
to jako nejlepší nápad.“
„Záleží jenom na tobě,“ pokrčila rameny.
„Co si dáte?“ přišla k nim Rosmeta a
zastavila se na Harrym pohledem. „To snad není možné, Harry Potter,“ vykulila
oči a skoro všichni v hospodě se na něj otočili.
„Ehm, nedám si nic,“ odkašlal si a rozpačitě
se rozhlédl kolem. Každý si u svého stolu šeptal a nenápadně ukazoval. Pokud
někdo Rosmetu neslyšel, tak mu to ostatní zaručeně už řekli.
„Vítej zpátky,“ řekla a potřásla si
s ním rukou.
„Děkuju,“ pousmál se a zoufale se podíval na
Hermionu. Pochopila jeho pohled a zvedla se k odchodu. Celkem rychle vyšli
z hospody, a pokud si Harry dobře všímal, mířili k Hermioninu domu.
„Teď to musí vypadat, že jsem tam šel jen
kvůli tomu, aby mě všichni viděli.“
„A bylo to kvůli tomu?“ pohlédla na něj
tázavě Hermiona.
„Jistě že ne,“ ohradil se. „Viděl jsem tě
z ulice, tak jsem si řekl, že bychom si mohli promluvit, jak jsme říkali
včera. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, co se stane.“
Potichu se rozesmála a sklonila hlavu ve
snaze to skrýt.
„Čemu se směješ?“
„Tobě,“ odpověděla popravdě. „Vůbec mě nenapadlo,
že bys tam chodil jen kvůli tomu, aby Anglie věděla, že ses vrátil. Přece jenom
tě znám a myslím, že docela dobře na to, abych si něco takového myslela.“
Beze slova na ni pohlédl a sledoval, jak jí
v očích pohrávají pobavené jiskřičky. Usmál se nad tím a byl to tentokrát
on, kdo sklonil hlavu.
„Půjdeš dovnitř?“
„Je to dobrý nápad?“ zeptal se s obavou
a zastavil se před vrátky.
„Nevidím důvod, proč by nebyl,“ pokrčila
rameny. „A Ron je ještě v práci,“ dodala, když dál nerozhodně přešlapoval
na místě.
„Hermiono, včera dal jasně najevo, že-“
„Uděláš mi tím radost,“ přerušila ho a upřela
na něj psí oči.
„Dobře,“ rezignoval nakonec a společně došli
až k hlavním dveřím, které se otevřely hned, jak si stoupli na práh.
„Dobrý den, Noro,“ usmála se Hermiona a
z nějakého důvodu překontrolovala čas na hodinkách. „Stíháte to?“
„Ano, paní Weasleyová,“ přikývla Nora a Harry
se při tom oslovení ošil, ani jedna z nich si toho ovšem, jak se zdálo,
nevšimla. „Dokonce jsem vás nečekala ani tak brzo.“
„Odpadla mi jedna odpoledka kvůli konkurzu na
famfrpál,“ vysvětlovala Hermiona a s Harrym vešli dovnitř.
„A můžu odejít už teď nebo chcete, abych
odešla tak, jak jsme se dohodli?“
„Klidně běžte už teď,“ usmála se vlídně žena.
„Danny už jedl?“
„Před chvilkou dojedl a teď kouká na
televizi. Kolem čtvrté by se tu měl stavit ten jeho kamarád s rodiči,
takže jsem pro ně připravila nějaké sendviče.“
„Děkuji, Noro.“
„To je v pořádku,“ mávla rukou.
Když odešla, Hermiona s Harrym prošli
chodbou a vešli do obývacího pokoje, kde u televize seděl ten malý klučina,
který se včera večer tak náhle objevil.
„Danny?“ přešla k němu jeho matka a
posadila se vedle něj. „Pamatuješ si toho pána?“ zeptala se a chlapeček nesměle
přikývl hlavou. „Jmenuje se Harry a je to tatínkův a maminčin starý kamarád,
pozdravíš ho?“
Harry přistoupil trochu blíž a stejně jako
Hermiona, tak i on si sedl na zem, přičemž posunul jednu z mnoha hraček,
jež všude kolem byly.
Danny se za ženu stydlivě schoval a oba
dospělí se nad tím museli pousmát.
„No tak,“ zašeptala Hermiona. „Řekni Harrymu
ahoj.“
„Ahoj, Harry,“ zamumlal spíš někam do země.
„Ahoj, Danny,“ opětoval mu pozdrav muž a
sledoval, jak se dítě stále schovává.
„Moc cizích lidí nepotkává,“ vysvětlila
Hermiona. „Pohlídáš ho, než se převlíknu?“ zeptala se a Harry přikývl. „Hned se
vrátím, zlatíčko,“ políbila syna na temeno hlavy a zvedla se. „Nezlob tu
zatím,“ varovala ho ještě a odešla z pokoje.
Chvilku na sebe jen koukali a Harry si tak
chlapce mohl konečně pořádně prohlédnout. Měl krátké hnědé vlasy a na nose pár
pih, které zdědil po svém otci, stejně tak azurově modré oči, kterými si ho
právě nedůvěřivě prohlížel.
„Máš rád famfrpál?“ zeptal se Harry, když
pohlédl na postavičku brankáře, kterou držel v ruce. Chlapec pouze přikývl
a dál ho jen pozoroval. „Společně s tátou jsme hráli v jednom
družstvu, vyprávěl ti o tom?“
Danny zavrtěl a hlavou a Harry už ani
nečekal, že by něco řekl, ale chlapec ho překvapil. „Byl jsi střelec?“
„Ne, hrál jsem jako chytač. Ty chceš být
střelcem?“
„Chci být brankář stejně jako táta,“
odpověděl hrdě a pohlédl na hračku, kterou stále držel v ruce.
„Učí tě létat?“
„Ještě ne,“ zavrtěl hlavou. „Říkal, že
maminka si myslí, že je ještě brzo.“
„Na co je ještě brzo?“ zeptala se Hermiona,
která právě vešla a slyšela jen konec věty.
Oba se na ni ohlédli, už na sobě neměla
hábit, ale jen obyčejné mudlovské oblečení.
„Na létání,“ odpověděl Danny.
„Doufám, že ho k ničemu nenavádíš,“
zamračila se na Harryho.
„Samozřejmě, že ne,“ zamračil se na ni
zpátky. „Jen jsem se ptal na famfrpál.“
Společně v obýváku strávili spoustu
času, než se Harry jednou podíval na hodinky a zjistil, že už by měl jít. Hermiona
ho celou dobu pozorovala a nemohla se ubránit úsměvu, když Danny muže začal
poučovat o tom, jak správně by měl rozestavět hráče na malém famfrpálovém
hřišti, aby mohli začít hrát.
Když se loučili, cítila zvláštní pocit, jako
by přicházela o něco, s čím se nechtěla rozloučit. Zahnala to a radši se
usmála, když se Harry ještě otočil a jí a Dannymu naposledy zamával.
Noční obloha byla zakryta těžkými a hustými
mraky, z kterých se co nevidět měl spustit další déšť. Klid, jenž ve městě
vládl, občas přerušilo nějaké to projíždějící auto.
Jen jediná osoba byla venku a měla na sobě
černý plášť s kápí přehozenou přes hlavu. Se zájmem si prohlížela ztichlý
dům na malém předměstí, kde ve dvou pokojích klidně oddechovali jeho obyvatelé.
Několika tichými krůčky se dostal až k hlavním dveřím, které, když mávl
hůlkou, se s cvaknutím otevřely. Pomalu vkročil dovnitř a rozhlížel se
kolem sebe. Na stěnách vysely různé rodinné fotografie, obrazy a na úplném
konci místnosti byly otevřené dveře do obýváku, kde pod oknem viděl piano. Bez
sebemenšího hluku vyšlapal schody do patra a otevřel hned první dveře. Ocitl se
v dětském pokoji, kde v posteli pospávala tak desetiletá holčička. Jednoduchým
levitačním kouzlem ji zvedl z postele a zamířil do ložnice. Zvedl i její
rodiče a všechny tři si ve vzduchu prohlížel. Poklidně spali, netušíc, co se
každou chvilku stane. Naposledy si prohlédl jejich klidné tváře a mávl hůlkou.
S úsměvem na rtech sledoval, jak se všichni tři v křečích prohýbají a
křičí. Pokoj osvítilo poslední zablýsknutí a křik se vytratil, opět bylo ticho.
Lidé v kouzelnické společnosti začali
být nervózní. Po první vraždě byli znechuceni, že někdo mohl něco takového
udělat, ale nyní se začali objevovat teorie, že se o žádný vtip nejedná.
Ministr se v jednom rozhovoru snažil lidi uklidnit, ale co se děje, říct
nedokázal a pouze doporučil, aby v noci nikdo nechodil venku sám a pokud
možno, tak se nočním procházkám zcela vyhýbal do té doby, než ministerstvo
chytí viníka.
Hermiona, přestože s ministrem zcela
souhlasila, procházela právě sama prázdnými ulicemi Prasinek. Netrpělivě
pohlédla na hodinky a zamračila se, jak si v duchu nadávala, že to
opravování esejí nenechala na zítra.
Protože neslyšela, že by se někdo přemístil
nebo vyšel z některého domu, tak ji překvapilo, že za sebou uslyšela cizí
kroky, když se ovšem otočila, tak nikoho neviděla. Naposledy se kolem sebe
nedůvěřivě rozhlédla a teprve potom se znovu rozešla.
Ušla jen pár kroků, když uslyšela křupnutí
větvičky. Okamžitě se za zvukem otočila a hůlkou, kterou pohotově vytáhla,
osvítila místa, kam nedosáhlo světlo z pouličních lamp. Zaposlouchala se a
znejistila, když za sebou opět uslyšela přibližující se kroky. Prudce se
otočila, aby příchozího zaskočila, ale pouze zaslechla zašustění pláště.
Několikrát se pozorně rozhlédla, ale nic nezahlédla, když se však jednou
ohlédla, všimla si vysoké postavy v černé kápi. Nebylo mu vidět do očí,
jediné, co z obličeje odhaloval, byl kyselý úšklebek na rtech. Neváhala a
rovnou z otočky na něj vyslala omračující kouzlo. Líným mávnutím kouzlo
srazil k zemi a sám vyslal jedno svoje. Hermiona se rychle přikrčila a
uskočila na stranu, v rychlém protiútoku na protivníka vyslala jednu
z bolestivých kleteb, které se promíjeli, a rychle vytvořila štít, když na
ní letělo další kouzlo.
On sám právě kouzlil, když Hermiona zaútočila
a nezbylo mu tak nic jiného, než stejně jako ona před chvílí uhnout, bohužel to
nezvládl tak, jak by si přál a kletba se mu vpila do pravé paže, kterou již
nestihl přitáhnout k tělu. S vypětím všech sil stiskl hůlku, aby ji
neupustil a než zmizel ve stínu, tak jak se z něj vynořil, na ni ještě
vyslal poslední salvu kouzel.
Když odrazila i poslední kouzlo, tak se
obezřetně rozhlédla kolem a pomalu šla k místu, kde její protivník zmizel.
„Herm-“
Jakmile ucítila dotek na svém rameni, ruku
okamžitě setřásla dolů a namířila dotyčnému hrot své hůlky přímo mezi oči.
„Harry!“ vydechla a hůlku sklopila
k zemi.
„Co se stalo?“
„Byl tady,“ řekla mu jen a začala se znovu
rozhlížet kolem.
„Kdo?“ zamračil se.
„Ten, kdo má na svědomí ty vraždy a – pane
bože, Harry!“ pohlédla na něj vyděšeně. „Přísahala bych, že to byl Voldemort.“
„Hermiono,“ zvedl pochybovačně obočí.
„Voldemort je mrtvý, byla jsi přece u toho, když se to stalo a všechny viteály
jsme předtím zničili.“
„Já vím,“ rozhodila bezmocně rukama. Všiml
si, že čím déle tu stojí a mluví spolu, tím více se třese, jak se jí pomalu
snižoval adrenalin v krvi a všechno jí docházelo. „Kdybys ho ale viděl,
ten škleb, plášť a-“ zarazila se, když si něco náhle uvědomila.
„A co?“ chtěl vědět.
„Jdi ode mě!“ rozkázala a okamžitě zase zvedl
hůlku.
„Cože? Co to do tebe vjelo?“ nechápal a
snažil se k ní nějak přiblížit.
„Zůstaň, kde jsi!“
„O co ti jde, Hermiono?“
„Nehraj to na mě! Moc dobře jsem si všimla té
bezové hůlky a sakra dobře vím, kdo je jejím majitelem!“
„Bezová hůlka? On měl bezovou hůlku? To není
možné!“
„Z toho se už nevykroutíš! To proto ses
vrátil? Abys tu zabíjel?!“ vykřikla na něj hystericky. „Věřila jsem ti a
nechala tě s Dannym samotného! Cos mu udělal?!“
„Nic jsem mu neudělal! Hermiono, poslouchej
mě!“ snažil se ji uklidnit Harry, zatímco měl ruce zdvižené. „Já bezovou hůlku
nemám, než jsem odjel, tak jsem ji dal McGonagallový a Kratiknotovi, aby
schovali někam, kde by ji nikdo nenašel.“
„Ani jeden mi o tom nikdy neřekl!“
„Nejspíš to nepovažovali za důležité,“
pokrčil rameny.
„Nebo lžeš.“
„Fajn, můžeme se jít McGonagallový zeptat, je
přece ředitelka.“
Nerozhodně se podívala na hodinky, věděla, že
doma na ni čeká Nora s Dannym a už takhle šla hodně pozdě.
„Dobře, zeptáme se,“ přikývla. „Ale u nás
doma,“ dodala a popohnala ho k chůzi. Nebyli daleko od domu, takže během
chvilky už vcházeli do obýváku, kde u stolu seděla Nora a netrpělivě sledovala
nástěnné hodiny.
„Konečně!“ oddechla si, když si jich všimla,
ale zarazila se v okamžiku, kdy si všimla hůlky mířící na Harryho záda.
„Co se děje?“
„To ještě nevím, ale mohla byste prosím
zavolat profesorku McGonagallovou?“
„Jistě,“ přikývla a vydala se ke krbu.
„Je to absurdní,“ řekl Hermioně, když si ho
stále nedůvěřivě prohlížela.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Všechno to do sebe
zapadá, začalo to, když ses vrátil a teď jsem ještě viděla tu hůlku.“
„Za chvilku tu bude,“ oznámila chůva.
„Děkuji, Noro,“ odpověděla Hermiona, ale ani
na chvilku z Harryho nespustila oči. „Běžte domů.“
„Jste si jistá, paní Weasleyová?“
„Zvládnu to, navíc tu bude i Minerva.“
„Dobře,“ přikývla právě, když se uprostřed
místnosti objevila nynější ředitelka bradavické školy.
„Dobrý večer, Hermiono, co potřebuješ?“
„Promiň, že tě tak pozdě ruším, Minervo,“
říkala zrovna Hermiona, když se Nora přemístila pryč.
„Takže je to pravda,“ usmála se starší žena
na Harryho. „Vidět tě naživo je přece jen něco jiného, než o tom poslouchat
vyprávět Nevilla.“
„Jsem rád, že tě vidím,“ oplatil jí úsměv.
„Momentálně víc, než kohokoli jiného,“ upřesnil a pohlédl na Hermionu a protože
se pohnul, odkryl tak výhled na Hermioninu hůlku.
„Co se tu děje?“ zeptala se zaraženě
McGonagallová.
„Je pravda, že tobě a Filiusovi dal bezovou
hůlku, než odešel?“ vypálila ihned Hermiona.
„Ano, přesně si to pamatuji, bylo to hned
druhý den po pádu Temného pána, říkal, abychom ji někam schovali a nikomu
neprozradili kam.“
Zatímco McGonagallová potvrzovala Harryho
verzi, Hermiona pomalu sklonila hůlku a sesunula se do křesla, u kterého stála.
„Vysvětlíte mi, co se tady děje?“ pozvedla
obočí ředitelka, přičemž si druhá žena jen schovala obličej do dlaní.
Věděl, že Hermiona teď nebude schopná to
vysvětlit, tak se do toho pustil on. Když McGonagallové vypověděl všechno, co
věděl, pohlédl na Hermionu, která stále ještě nezvedla obličej.
„Tohle je ale vážné,“ konstatovala Minerva.
„Hned zítra ráno se společně s Filiusem vypravíme na místo, kde jsme hůlku
uložili. Pořád je tu možnost, že to nebyla bezová hůlka, ale že jí byla pouze
podobná.“
„Doufejme, že to tak dopadne,“ přikývl Harry.
„Uvidíme se zítra ve škole, Hermiono,“
otočila se ještě na svou bývalou studentku a pak už se jen zamračeně přemístila
zpět na hrad.
„Hermiono?“ oslovil ji váhavým hlasem a klekl
si před křeslo, ve kterém seděla.
„Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si,
že jsi to byl ty?“
„Nejsi vůbec hloupá,“ zavrtěl hlavou a
položil jí ruku na koleno. „Kdybych byl na tvém místě, nejspíš bych si myslel
to samé, nevěděla jsi o tom, že jsem se bezové hůlky zřekl.“
„Strašně moc se omlouvám, Harry,“ zvedla
hlavu a on mohl vidět její uslzenou tvář.
„To je v pořádku,“ zašeptal a přitáhl si
k sobě. Ucítil, jak mu smáčí rameno slzami a lehce ji pohladil po vlasech.
„Už je po všem,“ snažil se ji uklidnit.
Po několika minutách, kdy jí do ucha šeptal
uklidňující slova, se odtáhla a zdálo se, že konečně našla ztracenou jistotu a
trochu se uklidnila.
„Měla bych jít zkontrolovat Dannyho.“
Přikývl a kouknul na hodiny, zbývalo několik
minut do půlnoci. Když Hermiona odešla nahoru, posadil na pohovku a zapřemýšlel
nad tím, co se vlastně stalo. To že se ten vrah objevil tady a napadl zrovna
Hermionu nemohla být jen nějaká náhoda. A pokud to opravdu byla bezová hůlka,
tak to nebylo ani trochu dobré. Jen nechápal, proč by po hůlce Voldemort stále
tak toužil, když věděl, že dokud ho řádně neodzbrojí, tak stále nebude moct
využít plnou sílu hůlky.
Ohlédl se, když uslyšel kroky. „Tak co?“
„Spí, jako když ho do vody hodí,“ pousmála se
a posadila se vedle něj. „Vím, že to bude znít trochu divně po tom, co jsem
předvedla, ale mohl bys tu přes noc zůstat? Ron má noční službu a uklidnilo by
mě, kdybych tu nebyla sama.“
„Ani by mě nenapadlo tě tu samotnou nechat,“
pohlédl na ní a žena se na něj jen vděčně usmála.
„Proč nás svolali?“ zeptal se jeden
z mnoha členů početné skupiny, která se skoro ani nevešla do místnosti, ve
které se nacházeli.
„Ron říkal něco o těch vraždách.“
„Kde vlastně je?“
„Tady,“ odpověděl jim Weasley a společně se
svojí ženou vstoupili do zvětšené kuchyně na Grimmauldově náměstí.
„Víme, kdo má ty vraždy na svědomí?“ zeptala
se tmavovlasá žena, která seděla na druhém konci stolu.
„To je velice ošemetné téma,“ zatvářil se
nerozhodně Ron, když si vybavil ranní rozhovor s Hermionou a Harrym,
kterého objevil spát na rozložené pohovce ve svém obýváku.
„Pravděpodobně se jedná o Voldemorta,“ ozval
se další hlas ode dveří. Každý se překvapeně otočil a uviděli Harryho, jak se
opírá a futra. Všichni se na chvíli zarazili, konečně ho znovu po tak dlouhé
době viděli.
„Ten je přece mrtvý!“ vykřikl někdo, když se
vzpamatoval a ostatní se k němu hned přidali.
„Byl jsem u toho!“
„To není možné!“
„Co je to za vtip?!“
„Ano já vím!“ překřikl všechny hlasy Harry.
„Je to absurdní, to víme všichni, ale jde o to, že způsob zabíjení přesně
odpovídá jeho stylu,“ řekl a ostatním nezbylo nic jiného, než souhlasně
zamručet.
„To ještě nic neznamená, třeba je to opravdu
jen hloupý vtip. Nebo to třeba může být nějaký bývalý Smrtijed, který nám
unikl.“
„I to je možné,“ nevyloučil to Ron, který se
místo Harryho ujal slova. „Bohužel jsme dnes ráno prohledali jeho hrob a nic
tam po něm nezbylo.“
„Společně s Minervou jsme po válce
schovali jeho hůlku, dnes už tam nebyla,“ ozval se profesor Kratiknot.
Na tyto zprávy už nikdo nic neřekl a všichni
se po sobě jen vyděšeně koukali. Nikdo z nich si nemyslel, že se ještě
něčeho takového dožijí, jako by si toho před sedmi lety neužili dost.
„Nevíme, kdy a kde se může znovu objevit,
takže nemá cenu držet nějaké hlídky, jen buďte opatrní, mějte oči na stopkách a
pokud možno, sledujte zprávy, musíme být mezi prvními, kdo bude o všem vědět.“
Každý přikývl, věděli co dělat, svoje
povinnosti měli stále zafixované ve svém podvědomí a teď se rvali opět na
povrch. Pomalu se začali zvedat, někdo odcházel hned, jiný se ještě zastavil,
aby se pozdravil s Harrym, který stále postával u dveří.
„Musím na ministerstvo, je tam teď kvůli těm
vraždám blázinec,“ oznámil Ron.
„Kdy se vrátíš?“ nakrčila čelo Hermiona,
nebyla spokojená s tím, že teď musí být tak často a dlouho v práci.
„To uvidím teprve tam, dám ti vědět, hned jak
to zjistím.“
„Dobře,“ přikývla a usmála, když se k ní
sehnul a políbil ji na tvář.
„Postarej se o ni,“ otočil se ještě na
Harryho, než vstoupil do zelených plamenů v krbu.
„Co máš teď v plánu?“
„Odvezu Dannyho k našim, bude lepší,
když bude mimo tohle všechno.“
„Skvělé, rád znovu uvidím tvoje rodiče,“
usmál se Harry a Hermiona jen nechápavě zvedla obočí. „Slyšelas Rona? Mám na
tebe dát pozor.“
Manželé Grangerovi byli potěšeni, když ho
viděli i přes to, že tu jejich dceru nechal samotnou. Nějakou chvilku se u nich
zdrželi, ale když hodiny odbily šestou hodinu, Hermiona se rozloučila
s Dannym a společně s Harrym se přemístila zpět k ní domů. Tam
už na okně čekala sova s dopisem. Byl krátký, Ron jí v něm
vysvětloval situaci a psal, že se vrátí až další den a ani to není jisté. Ještě
několikrát si zprávu přečetla a nakonec ji jen s povzdechem odložila na
stůl.
„Všechno bude zase dobrý, uvidíš,“ řekl jemně
a poposedl si k ní blíž, aby ji objal kolem ramen.
Ošila se, když na ramenech jeho ruku ucítila
a nakonec se zvedla. „Dáš si něco?“ zeptala se a odešla do kuchyně.
Postavil se a zamířil za ní. Když vešel do
kuchyně, tak si do hrnečku právě připravovala čaj. Jakmile jeho kroky uslyšela,
tak se ohlédla a tázavě na něj pohlédla.
„Chceš taky čaj? Kafe? Anebo ti můžu dát i
něco ostřejšího, někde tu máme lahev medoviny.“
„Čaj bude stačit, děkuju,“ odpověděl a dál ji
sledoval, jak z poličky sundala další hrnek a hodila do něj sáček čaje.
Konvice s vodou se brzy vypnula a Hermiona do obou hrníčků nalila vařící
vodu.
„Proč jsi mě nevzal s sebou?“ prolomila
najednou ticho, které v kuchyni vládlo od té doby, kdy se posadili ke
stolu.
„A znovu tě odloučit od rodičů? Od Ginny,
Nevilla, Lenky a ostatních?“
„Bylo by mi smutno, možná bych to ani
nevydržela, nevím,“ pokrčila rameny. „Neměl jsi ale právo odejít a vůbec nic mi
neříct.“
„Chtěl jsem, ale nedokázal jsem to,“ zavrtěl
hlavou.
„Nedokázal jsi mi říct, že odcházíš, ale
nechat mě si myslet, kdo ví, co se ti nestalo, jsi dokázal?“
„Přemlouvala bys mě a já bych potom nedokázal
odejít.“
„Tak bys neodešel,“ rozhodila rukama. „Dokážu
pochopit, že jsi potřeboval jít, urovnat si všechno v hlavě, ale společně
bychom to nějak zvládli.“
„Neříkám, že to nebyla chyba,“ pohlédl na ni
ztrápeně. „Jenže tehdy mě nic lepšího nenapadlo. Jistě, byla spousta řešení,“
přikývl, když se nadechovala, „jenže já žádné z nich neviděl a uvědomil si
je až později. Nikdy si neodpustím, že jsem odešel a nechal tě tu samotnou.“
„Nejsem sama,“ začala odporovat.
„To je další věc,“ přikývl. „Nikdy jsem
Ronovi neměl dovolit, aby mi tě sebral.“
Už nic neřekla a jen zamyšleně míchala čaj. To
co řekl a jak to řekl, znala ho příliš dobře na to, aby věděla, že pod tou
klidnou a nečitelnou maskou, s kterou se na ní právě koukal, se skrývá
něco, co nemůže nikdo vidět.
Přestože se tak dlouho neviděli, ticho mezi
nimi nebylo nikterak nepříjemné, spíš naopak. Několikrát se střetli pohledy,
zatímco upíjeli z hrnků, a když jejich obsah vyprázdnili, Hermiona se
zvedla a oba začala společně s dalším nádobím skládat do myčky.
Mlčky ji pozoroval, po chvilce se však taky
zvedl a pomalu došel až k ní. Věděl, že ho musela slyšet, protože se
zarazila v půlce pohybu. Nahlédl jí přes rameno, aby zjistil, že dřez už
je prázdný, Hermiona se mezitím opět pohnula a myčku zavřela.
Zavřela oči, když jí z ramene odhrnul
vlasy a přitiskl k němu svoje rty. Byly to přesně ty rty, které ji už
několik let pronásledovaly ve snech. Otočila se, aby mu pohlédla do očí. Díval
se na ni stejně jako před sedmi lety a ona se ztratila v té smaragdové
zeleni.
Sklonil se, aby ochutnal její rty. Nevytrhla
se mu, uvnitř její hlavy však probíhal nelítostný souboj. Nešlo ani spočítat,
kolikrát si tuto chvíli představovala a teď to přišlo, jenže rozum na ni
neustále křičel Ronovo jméno. Už byla připravená mu nějak vzdorovat, zarazit
ho, jenže právě v ten okamžik se znovu zmocnil jejích rtů. Zachvěla se,
když si prorazil cestu skrz její zuby a zavěsila mu ruce kolem krku.
„Ne,“ zarazila se, když přesunul rty na její
krk. „Já nemůžu.“
Pomalu zvedl hlavu a pohlédl jí do očí, měla
v nich výčitky svědomí. „Dobře,“ přikývl, ale nepouštěl ji.
„Jsem vdaná a mám dítě.“
„Všiml jsem si.“
Zavřela oči, takže si nevšimla, že se
k ní opět sklonil a začal laskat její krk. Vydechla, když se jí rozbušilo
srdce, jak se zdálo, její nerozhodnost pro něj znamenala, že může pokračovat. Proč
je tak těžké udělat jeden krůček dozadu, dál od něj? Prolétlo Hermioně hlavou,
ale to už Harry svěsil paže k tělu a pohlédl jí do očí. Nechápala, co
právě teď dělá, teprve když tázavě zvedl obočí a jemně ze sebe sundal její
ruce, tak pochopila, respektoval její rozhodnutí, jako vždycky.
„Kdybys něco potřebovala, tak budu
v obýváku,“ oznámil a odešel. Ještě neměla čas uklidit peřinu a polštáře,
které mu minulou noc vyndala, takže si teď klidně mohl lehnout. Nebylo přece možné,
aby teď mohl usnout! Nebo to pro něj snad nic neznamenalo? Nerozhodně postávala
přesně tam, kde ji nechal, a přemýšlela, co udělat. Jistě, správně by teď měla
projít kolem obýváku a pokračovat nahoru do ložnice, ale bude opravdu schopná
to udělat?
Pomalu vyšla z kuchyně a zastavila se,
dveře do obýváku byly pootevřené. Potichu, aby ji Harry neslyšel, se k nim
připlížila a nakoukla škvírou do místnosti. Stál zády k ní, gauč už měl
rozložený a zrovna si přes hlavu přetahoval triko, které pak hodil na křeslo a
sedl si, aby si sundal boty. Čím déle ho pozorovala, tím více ztrácela sílu pokračovat
nahoru. Byla ztracená a uvědomila si to v okamžiku, kdy opatrně otevřela
dveře a vstoupila dovnitř. Překvapeně se na ni otočil, stála ve dveřích a hlas,
který jí celou dobu našeptával, aby to nedělala, se pomalu vytrácel.
Stále trochu nejistě začala zkracovat
vzdálenost mezi nimi. Zbývalo posledních pár krůčků, když Harry udělal jeden
mohutný krok a sevřel ji v náručí, zatímco stále více prohluboval jejich polibek.
Roztřesenýma rukama mu začala rozepínat pásek
a vzdychla, když mezi zuby jemně stiskl její ušní lalůček a ani jeden si
nevšiml, že mu ze zadní kapsy vypadla hůlka. Zanedlouho už byli oba jen ve
spodním prádle a Harry ji začal pomalu vést k pohovce. Opatrně ji položil
a naklonil se nad ni, přičemž ústy pomalu mapoval její tělo.
Poslední zbytky oblečení dopadly na zem,
zavzdychala, když rukou sjel o něco níž. V tu chvíli neexistovalo nic
jiného, jen oni dva a tahle chvíle, o které Hermionu už ani nedoufala, že
nastane.
Po
tváři jí stékaly slzy štěstí, zadržela dech, když proti sobě letěla dvě kouzla,
ale teď už se prodírala davem jásajících lidí. Kolikrát někoho musela i
odstrčit, aby se dostala až do středu Velké síně. Najednou ho uviděla, stejně
jako ona i on si prodíral cestu davem a spěšně odmítal jakékoli gratulace.
Chtěl ji držet v náruči, potřeboval vědět, že je v pořádku. Na chvíli
se zastavili, když si všimli toho druhého, ale o to urputněji se k sobě
potom snažili dostat.
Šťastně vdechl její vůni, když na něj skočila
a mírně se s ní zatočil.
Naposledy se na ní podíval, hruď se jí divoce
zvedala, oči zastřené chtíčem. Věděl, že právě teď je jeho, nezáleželo na tom,
za koho se provdala, v téhle chvíli si s ní mohl dělat, co chtěl. Zasténala a nehty se mu zaryla do zad, dosáhla toho, že proti ní začal přirážet
rychleji, až nakonec oba začali křičet. Zvedl si ji, aby dosáhl na
její rty, jeden vášnivý polibek střídal druhý.
„Harry!“ zasténala, když naposledy prudce
přirazil. Přitiskl se k ní a cítil, jak jí zběsile tluče srdce. Rty
přesunul na krk a zaplnil ho polibky. Chtěl ji učinit šťastnou a splatit jí tak
to, že odešel.
Stále
ještě v polospánku se zamračila. Věděla, že by měla být šťastná, protože
peklo, které začalo třetím úkolem Turnaje tří kouzelníků, skončilo, tak proč se
cítila tak znepokojeně a osaměle? Přetočila se na posteli, aby se schoulila
k Harrymu, večer si lehli do jedné postele, jak byli zvyklí ze stanu.
Otevřela oči, nikdo vedle ní nebyl. Sáhla na
místo, kde ještě než usnula, ležel Harry, ale polštář i deka byly studené.
Sešla do společenské místnosti, kde už seděli
Seamus s Ginny a Deanem a společně se domlouvali, že půjdou navštívit
Nevilla na ošetřovnu.
„Neviděli jste Harryho?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděli jednohlasně.
„Co se děje?“ zeptala se Ginny.
„Nic,“ zavrtěla hlavou. „Doufám,“ dodala.
„Nebyl v ložnici, když jsem se probudila,“ vysvětlila nakonec.
„Možná šel s Ronem na snídani.“
„Jasně,“ přikývla a zmizela za portrétem.
„Ahoj, Rone,“ přisedla si ke kamarádovi. „Byl
s tebou Harry?“
„Ne, naposledy jsem ho viděl včera, když jste
šli spát.“
Přitiskla mu rty na holé rameno a nakonec
položila hlavu na jeho hruď, která se pomalu zvedala a zase klesala. Naskočila
jí husí kůže, když jí jemnými doteky konečky prstů začal hladit po holých
zádech.
„Víš,“ začala, „ještě něco by mě zajímalo.“
„Co?“ zeptal se a otevřel oči, aby se na ní
podíval.
„Když jsi odešel,“ začala a navázala tak na
jejich předešlý rozhovor. „Nikdy tě nenapadlo vrátit se dřív?“
„Chtěl jsem,“ připustil. „Každý den jsem se
viděl, jak si kupuju letenku.“
„V tom případě, proč jsi to neudělal?“
„Nebyl jsem připravený.“
Odmlčela se a sklonila hlavu, takže už jí
neviděl do obličeje. „Chceš o tom mluvit?“
„O čem?“
„O tom, co se dělo potom, co Voldemort padl.“
„Celých sedm let už od prváku jsem mu
vzdoroval a snažil se ho zastavit,“ promluvil po chvíli, kdy si všechno urovnal
v hlavě tak, aby co nejlépe své pocity vysvětlil. „Vždycky jsem snil o
tom, jaké by to bylo, kdyby neexistoval a najednou to přišlo a já nevěděl, co
mám dělat.“
„A dalších sedm let ti trvalo, než jsi na to
přišel,“ dopověděla za něj, už v tom nebyla žádná výčitka, jen suché konstatování.
„Když Voldemort žil, věděl jsem, že jeden den
může být ten nejšťastnější v mém životě a ten další už nemusím být naživu,
ovlivňovalo to má rozhodnutí, ne moc, ale i přesto,“ dodal a usmál se. „Občas,
třeba právě teď, se mi ještě stane, že se začnu rozhodovat jako tehdy.“
Zarazila se. „Lituješ toho?“
Zvedl si její tvář, aby jí viděl do očí. „Ne
a nemyslím si, že někdy budu. Čekal jsem na tu chvíli dlouho, abych toho teď
litoval.“
Natáhla se, aby dosáhla na jeho rty. Ano,
přestože uběhlo mnoho let, oni vydrželi a znovu se setkali. Spokojeně si lehli,
cítil, že by klidně mohl usnout, když se bradou opřel o temeno její hlavu, ale
to by ho nejdřív musela nechat.
„Co budeme dělat?“ zeptala se. „Nemůžu od
Rona jen tak odejít, byl tu a staral se o mě, když jsi odešel.“
Zaujala ho ta část o tom, že se o ni staral.
„Jak se o tebe staral?“
Nadechla se, dřív než to řekla, si měla
uvědomit, že se o to začne zajímat. „Když jsi odešel, byla jsem mimo. Nevěděla
jsem, co budu dělat, navíc jsem neustále brečela a nemohla přestat. Musela jsem
vypadat hrozně. V tu chvíli přišel Ron a začal mě uklidňovat, pomohl mi
vrátit se zpátky do normálního života.“
Téměř slyšela, jak zaskřípal zuby. Samozřejmě
nečekal, že by Hermiona hýřila vtipy, když ji opustil, ale slyšet ji o tom
vyprávět pro něj byl téměř očistec.
Na okenní parapet dopadaly obrovské kapky
deště a Ron Weasley si unaveně sedl na židli. Bylo pozdní odpoledne dalšího
dne, když se dostal do své kanceláře, kde se mu na stole za ty dva dny, kdy byl
neustále mimo ministerstvo, nahromadila pořádná hromádka papírů. Dlouhou chvíli
se na to jen neochotně koukal, než vzal do ruky první desky a začal si
prohlížet jejich obsah.
V ruce se mu vystřídalo několik oznámení
o krádeži, pár zmizení a dva přestupky. Všechno bylo orazítkované a vyřešené,
na něm bylo to zkontrolovat a poslat do skladu. Předpokládal, že i ve zbytku
hromady bude to samé, takže ho překvapilo, když se mu do rukou dostala velká
obálka. Zvědavě ji otevřel a jako první z ní vyletěl krátký vzkaz. Jeho
přítel od mudlovské policie, kterého požádal o jakékoli materiály
z bezpečnostních kamer, mu poslal fotky, na kterých je podle jeho slov
divný chlápek v plášti podobném tomu, který nosil sám Ron.
Rychle z obálky vytáhl fotky a pohlédl
hned na první. Ano! Zaradoval se v duchu. Na fotce byla ulice, kde se
našla první těla. Žena s manželem byli kousek od auta a kousek se
schovával zakuklenec v černé kápi. Na další fotce už žena stála u auta a
vyděšeně sledovala muže, který rozříznutý ležel na chodníku. Na dalším snímku
viděl, jak muž v černém plášti stojí nad ženou a z hrotu jeho hůlky
se dere smrtící kletba. Pohlédl na hůlku, snad ve skrytu duše stále doufal, že
se nejedná o bezovou hůlku, ale z takového obrázku to bylo těžké určit. Fotografii
odložil a pohlédl na poslední. Srdce mu vynechalo několik posledních úderů.
Vrah klečel na zemi a kápi, kterou měl celou dobu přes hlavu, už neměl.
Prudce se zvedl a vyběhl z kanceláře.
„Svolejte všechny Bystrozory a kontaktujte řád! Máme toho vraha!“ oznámil
rychle a všichni Bystrozoři, kteří v místnosti byli, přistoupili ke stolu,
kam hodil fotografie.
Zatímco jeho spolupracovníci uposlechli jeho
rozkazy, sám Ron se pospíchal ke krbům v atriu, což byla jediná cesta
z ministerstva. Rozčileně si pod vousy mumlal nadávky na systém, který se
tu už během války zavedl a přetrval až doteď.
Konečně se dostal ke krbu, rychle řekl adresu
a už vylézal z krbu v jeho domě. Zaposlouchal se, ale jediné co
slyšel, bylo ticho. V hlavě se mu začalo odvíjet hned několik scénářů.
„Hermiono?“ zakřičel a vytáhl hůlku. Ticho.
Pomalu vyšel z obýváku, a když prošel celé přízemí, tak pomalu vyšlapal
schody do patra a postupně prohledal všechny pokoje. V celém domě nikdo
nebyl. Pomalu se ho začínala zmocňovat panika.
Pohlédl na hodinky, bylo půl sedmé a jemu
došlo, že jeho žena nejspíš bude ještě na hradě. Na nic nečekal a ihned se
přemístil před bránu a rychle ji otevřel. Teď byl na bradavických pozemcích a
nemohl se přemístit, takže se rozeběhl. Než se dostal do Vstupní síně, byl celý
promočený, ale na tom teď nezáleželo, nenápadně pohlédl do velké síně, kde
pohledem zkontroloval celý profesorský stůl, Hermiona tam bohužel nebyla.
Vyběhl po mramorovém schodišti a na chvilku se zastavil, aby popadl dech.
Nakonec se zhluboka nadechl a začal vybíhat schody do druhého patra, kde měla
kabinet po McGonagallové.
Prudce rozrazil dveře a uviděl ji, jak sedí
za svým stolem a nad ní stojí on. Něco mu zrovna ukazovala a oba se tomu smáli.
„Jdi od ní!“ zakřičel a namířil na Harryho
hůlku.
Oba se lekli, když vpadl do kabinetu a právě
teď ho vyděšeně pozorovali.
„Rone, co-“ Začal, ale zrzek mávl hůlkou a
Harry se na poslední chvíli sklonil. Pokorně zvedl ruce a udělal několik kroků
dál od Hermiony.
„Rone!“ zakřičela Hermiona a zvedla se.
Rychle k ní přešel a postavil se mezi ně, stále čelem k Harrymu.
„Vím, co jsi udělal!“
Oba na něj zůstali koukat snad ještě
vyděšeněji než předtím. Nemohl to vědět, to bylo nemožné, vždyť nebyl doma a
tady je při ničem nepřistihl.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se mdlým hlasem
Harry a nenápadně střelil pohledem přes jeho rameno, kde vykukovala Hermionina
hlava.
„Ještě se ptej!“ vyprskl na něj Ron. „Co ti
udělali?!“
Teď naprosto nechápal, o čem jeho dávný
přítel mluví. „Kdo?“
„Kdo?“ zavrčel Ron a s odporem se na něj
zadíval. „Co ti lidé udělali, žes je zabil?“
„Cože?“ ozvala za jeho zády Hermiona. „Rone,
Harry přece nikoho nezabil!“
„To si jenom myslíš!“ zavrtěl hlavou její
manžel. „Přišly mi fotky, na kterých je vidět, jak zabíjí toho muže a ženu u
toho auta!“
„Celou noc jsem byl na Grimmauldově náměstí,“
namítl Harry.
„Bezpečnostní kamera z knihkupectví
tvrdí něco jiného,“ pokrčil rameny.
„Sakra, Rone, musíš mi věřit! Celou noc jsem
byl v posteli a spal.“
„Rád bych.“
„Přece mě znáš, nezabíjím nevinné lidi,“
přesvědčoval Rona. „Nejsem jako Voldemort,“ zavrtěl hlavou, přičemž nespouštěl
oči z hrotu hůlky.
„Vím, co jsem viděl.“
„Někdo to musel nastražit, existuje spousta
způsobů, jak se za mě mohl někdo vydávat, sami jsme přece použili mnoholičný
lektvar,“ připomínal Harry.
„Dobře, když jsi to nebyl ty a byl na
Grimmauldově náměstí, tak cos potom dělal v Prasinkách, když někdo napadl
Hermionu?“
„Rozhodl jsem, že ten dům neprodám a znovu
v něm budu bydlet, chtěl jsem, abyste se to dozvěděli jako první.“
„Proč ses prostě nepřemístil?“ nechápal Ron a
jeho hůlka pomalu klesala k zemi.
„Potom, co se stalo po té večeři? Přišlo mi
vhodnější zazvonit, než se ti rovnou objevit v obýváku.“
Musel uznat, že na tom něco bylo. Rozhodně by
se mu nelíbilo, kdyby mu jen tak vpadl do domu, navíc když ani nebyl doma.
Navíc bylo jediné štěstí, že se rozhodl tak, jak se rozhodl, nikdo nemohl
vědět, co by se stalo, kdyby se u Hermiony neobjevil a neodradil tak toho
vraha.
V duchu se zarazil, když si uvědomil, že
už uvažuje s vědomím, že Harry s těmi vraždami opravdu nemá nic
společného. Jistě, neměl v ruce žádné důkazy, na druhou stranu nebyl
důvod, proč by něco takového měl dělat, jak řekl, on nebyl jako Voldemort.
Jeho myšlenky přerušil Neville, který stejně
jako on před chvílí vpadl do kabinetu a hned za ním další řada lidí. Teprve teď
mu došlo, že vlastně zburcoval celý řád a bystrozorské oddělení.
„Ruce nahoru a ať tě ani nenapadne sahat po
hůlce!“ zavrčel jeden z Bystrozorů a společně s ostatními ho
obklíčili.
„Stop! Nechte toho!“ okřikl je Ron. „Nemáme
dostatečné důkazy!“
„Cože?“ ozvalo se ze všech stran.
„Máme fotky!“
„Ano, ale kdo nám potvrdí, že je to opravdu
on? Kdokoli mohl použít lektvar a změnit si podobu. Nemáme ani motiv. Nechal
jsem ho s Hermionou a zpanikařil jsem, když jsem tu fotku uviděl,“
vysvětloval a snad každému se omluvně podíval do očí.
Všichni se po sobě nerozhodně koukali, když
lidé z řádu začali hůlky pomalu sklánět k zemi. Popravdě se každému
z nich ulevilo a byli rádi, nikdo z nich si nechtěl připustit, že by
Harry udělal něco takového.
„Jak se chceš přesvědčit, že to nebyl on?“
zeptal se Bystrozor, který stál nejblíže Ronovi.
„Jednoduše, Bobby,“ zamumlal zrzek a otočil
se na Harryho. „Dej mi svoji hůlku,“ přikázal mu, a když Harry tak udělal,
Hermionin kabinet na nějakou chvíli ozářilo stříbrné světlo.
„Priory incantatem,“ zašeptal někdo, kdo stál
na druhé straně místnosti a i přesto ho slyšeli všichni.
„Žádnou z těch kleteb nepoužil,“
zamračil se Bobby.
„Kdo to potom teda byl?“ vyslovil otázku,
která zněla všem v hlavě, Seamus. Harry byl překvapený, když ho uviděl,
protože si ho doteď nevšiml.
„To bych rád zjistil,“ zavrčel.
„Ty nic zjišťovat nebudeš a necháš to na
nás,“ zchladil ho rychle Ron. „Dokud ho nedopadneme, tak budeš u nás,“ rozhodl
a aniž by něco dalšího řekl, tak společně s ostatními spolupracovníky
opustil místnost. Stále ještě Harrymu neodpustil, ale ani trochu se mu
nelíbilo, že se je právě někdo snaží znepřátelit takovým způsobem.
Brzy v kabinetu znovu zůstali jen
Hermiona s Harrym. Nahlas vydechl, když se zavřely dveře a opřel se o
stěnu vedle okna.
„V pořádku?“ zeptala se, zatímco přešla blíž
k němu a zatahala ho za košili.
Otočil se a přitiskl si ji k sobě,
cítil, jak se všechny jeho svaly postupně uvolňují. Přesně to teď potřeboval,
mít ji u sebe.
Když ji pustil, tak se natáhla a políbila ho
na tvář. „Musím ještě za Minervou, chtěla se mnou ohledně něčeho mluvit. Ty se
zatím můžeš přemístit pro nějaké věci, vypadá to, že budeš nějakou dobu u nás.“
Přikývl, postřehl, jak to McGonagallová
Hermioně ještě připomíná. „Máš pravdu, mám se potom přemístit rovnou k vám?“
„Ano, budu se snažit přijít co nejdřív,“
slíbila a než odešla, tak na něj pohlédla s jasnou výzvou v očích.
Přešel zpět ke stolu a opřel se o něj. V hlavě
mu bušilo a na zádech se mu začínaly objevovat kapičky potu. Z kapsy tmavých
riflí vytáhl lahvičku s prášky a dva z nich rychle spolknul a zavřel
oči. Cítil, jak se pomalu uklidňuje. Ještě nějakou chvíli jen stál, nakonec oči
otevřel a rozhodným krokem vyšel ven na chodbu.
„Harry?“ zavolala, když objevila uprostřed
chodby. Čekala, že vyjde z některých dveří, ale nestalo se tak, místo toho
uslyšela nějaký šramot z koupelny v patře. „Harry?“ zopakovala a
opatrně otevřela dveře, aby nahlédla dovnitř. První, co ji upoutalo, byly
rozházené a rozbité lahvičky s lektvary, které se válely po zemi, a když
dveře pořádně otevřela, mohla si všimnout i Harryho.
Seděl opřený o vanu a křečovitě se držel za
hlavu, přičemž si pro sebe mumlal něco, čemu neměla šanci porozumět.
„Harry?“ promluvila opatrně.
Vyděšeně se přikrčil, přičemž začal mumlat
ještě usilovněji. Pomalu si k němu přiklekla a jemně se dotkla jeho
ramene. Trhl sebou a vyskočil na nohy.
„Běž pryč,“ dostal ze sebe.
„Harry, co ti je?“
„Běž,“ zopakoval a zatnul zuby.
„Nenechám tě samotnýho,“ protestovala, ale to
už jenom zuřivě zavrčel a sám z koupelny vyběhl. Nechápavě zůstala několik
vteřin zírat na otevřené dveře, než se zvedla a vyšla za ním. Nikde ho
neviděla, tak sešla zpátky do přízemí a vešla do obýváku. I přes tmu, která tam
byla, ji zaujal dlouhý a kulatý předmět na zemi. Matně si vybavila moment, kdy
něco slyšela dopadnout na zem, ale v tu chvíli byla příliš zaneprázdněna
Harrym, než aby zjišťovala, co to bylo a jak se zdálo, právě to zjistila.
Na zemi poblíž jednoho ze dvou křesel ležela
hůlka, která vypadla z Harryho kalhot, ale nebylo možné, aby byla jeho,
protože tu Ron kontroloval u ní v kabinetu. Sehnula se, aby ji zvedla a
pořádně si ji prohlédla.
Ztuhla, když se za ní ozvaly kroky a
zastavily se. Několikrát vydechla, než se odvážila otočit a stanula tváří tvář
Harrymu nebo aspoň někomu, kdo jako on vypadal.
Ledové oči zbarvené do ruda si ji prohlížely
a zastavily se na hůlce, kterou svírala v ruce. Dřív než ji došlo, co se
stane, jí vytrhl hůlku a namířil ji přímo na její srdce.
„Nech toho! Prosím!“ zaúpěla zoufale, ale
jediným výsledkem bylo, že se na ni chladně ušklíbl. Už nebyla žádná šance, byl
příliš blízko na to, aby se stihla ubránit. Viděla, jak se mu mrazivý úsměv
ještě víc roztahuje, když se nadechoval, aby mohl vyřknout tu kletbu.
„Expelliarmus!“ Rozeznělo se pokojem společně
s prásknutím, jak se někdo přemístil a přinutil tak Harryho uhnout a od
ženy tak odstoupit.
V záři rudého paprsku zahlédla Ronův
obličej, ale dřív než něco stihla udělat, tak už stál naproti druhému muži.
Najednou ucítila, jak ji někdo zvedá ze země a tahá ji pryč. Teprve teď si
všimla několika dalších lidí, kteří se ihned zapojili do souboje. V mokrých
očích se jí odrážela blikající světla kouzla, nechápala, co a jak se stalo.
A najednou, naprosto nečekaně, se pokoj
zbarvil do zelené barvy a muž, který stál proti mnohonásobné přesile, odletěl
přes půlku pokoje, kde narazil do zdi a svezl se po ní k zemi.
Věděla, že je konec a věděla, že člověk, kterého v posledních minutách viděla, nebyl ten, kterého znala polovinu svého života. Přestože Voldemort zemřel, kousek z něj tu přece jen zůstal někde hluboko v Harryho mysli.
Komentáře
Přehled komentářů
moc pekný trochu smutný ale fakt super
:-)
Katren,22. 6. 2010 23:28
nemáš slov? to mě jak jinak než těší, ale ráda bych se na něco zeptala..
ta část s tou hůlkou, co spadla na zem.. vzpomněl sis na to potom nebo ne?
ahoj
artur,4. 7. 2010 23:26