Katren

 „Ahoj,“ usmála se Andie, když vyšla z ložnic a ve společenské místnosti si všimla Jamese, Draca, Thea a Pansy.

 „Ahoj, ségra,“ pozdravil zpátky Jimmy a ostatní jen kývli na pozdrav.

 „Nechceš si zajít za madame Pomfreyovou, aby ti na to oko něco dala?“ zeptala se, když se otočil a mohla si tak všimnout nyní již zcela vybarveného monoklu.

 „To je dobrý,“ pokrčil rameny.

 „Vypadáš hrozně,“ stála si zamračeně za svým.

 „Co se dá dělat, nějaký čas to budou muset všichni vydržet.“

 „Ty, Draco,“ otočila se radši na blonďáka, když protočila oči v sloup. „Kolik lidí se přihlásilo na ten konkurz?“

 „Celkem dost,“ odpověděl jí. „Jsou to převážně páťáci a čtvrťáci, ale i jeden kluk od tebe z ročníku, nevím teď, jak jmenuje.“

 „Já vím, kterej,“ přikývla. „Viděl jsi je už někdy předtím lítat?“

 „To ne,“ přiznal. „Ale nebral jsem nikoho, kdo by měl horší koště než Nimbus 2001.“

 „Fajn,“ přikývla a vzpomněla si na svůj předloňský model od nejlepšího výrobce košťat ve státech. Když ho tenkrát dostala k narozeninám, tak myslela, že samou radostí začne létat i bez něj.

 „Jdeme na snídani?“ zeptal se Jimmy a ani se nesnažil zamaskovat nezájem ve svém hlase.

 „My už snídali, když jsi byl běhat,“ řekl Theo a omluvně se usmál.

 „Fajn, v pohodě. Tak se sejdeme na lektvarech.“

 „Počkej na mě, já s nima nebyla,“ vstala i Andie a společně vyšli ze společenské místnosti. James už jí chtěl něco říct, ale povzdechl si, když za sebou uslyšel ten otravný hlas.

 „Andie, počkej chvilku, ráda bych si s tebou promluvila.“

 „Běž a počkej na mě ve Velké síni,“ řekla mu.

 „Seš si jistá?“

 „Jo,“ přikývla a otočila se na Pansy, která k nim mezitím došla.

 „Tak zatím,“ kývl na obě a vyšlapal schody pryč ze sklepení. Jakmile se dostal na chodbu, tak už to netrvalo dlouho a během chvilky seděl na svém obvyklém místě u stolu. Zvykl si sedat zády k ostatním, ale dnes udělal výjimku, když tu nebyli ostatní a neměl ho kdo varovat před případným nebezpečím.

 Kývl na několik šesťáků, se kterými se díky sestře už několikrát bavil a než vůbec začal přemýšlet nad tím, co si k snídani dá, se natáhl pro konvici s ranní kávou.

 „Co si o sobě ta Parkinsonová vůbec myslí?“ vyprskla rozhořčeně Andie, když si k němu po čtvrt hodině přisedla.

 „Co ti chtěla?“ zeptal se Jimmy zamračeně. Sám už nějaké ty zkušenosti přece jen měl.

 „Říkala mi, ať se držím dál od Malfoye,“ zavrčela a ještě víc se zamračila. „Kdybych o něj projevila nějaký zájem, tak dobrá, ale to já vůbec nedělám! Jenom se chci dostat do toho týmu,“ říkala mu a probodla nepříjemným pohledem několik mrzimorských děvčat, která se jejich směrem stále ohlížela. Nechat je pomlouvat sebe nebo Jamese teď bylo to poslední, na co měla náladu.

 Protočil oči v sloup. Už když svou sestru nechával ve sklepení samotnou s jeho spolužačkou, měl neblahé tušení, že se jejich rozhovor bude točit právě kolem Malfoye. A světe div se, měl pravdu.

  „Nenech se zbytečně vytočit, odhání od něj všechny holky a doufá, že mu nezbude nic jinýho, než si začít s ní. A věř mi, kdyby byli ti dva poslední na planetě, tak se Draco radši odstěhuje na druhou stranu zeměkoule,“ ušklíbl se a sledoval, jak ho pobaveně napodobila. „Jo kdyby tě ještě otravovala, tak mi to řekni a já se o to postarám.“

 „Proč? Co ti udělala?“ zajímala se, když zaslechla ten nebezpečný tón jeho hlasu a na chvíli zapomněla na vlastní zlost.

 „Já ti o tom vlastně neřekl,“ uvědomil si.

 „Neřekls mi o tom vůbec nic,“ přisvědčila.

 „Řekněme, že to bylo ona, kdo roztroubil to o Hermioně,“ ztišil hlas a trochu se k ní naklonil, aby ho opravdu nikdo neslyšel.

 „Viděla i tebe?“ zeptala se a vykulila oči, když si vzpomněla, co ji Jimmy o událostech na věži vyprávěl.

 „Bohužel,“ přikývl. „Ale řekl bych, že ten souboj s Harrym ji nakonec přesvědčil, aby o tom nikomu neřekla.“

 „Nemůžeš to jen tak nechat!“ zašeptala důrazně, když kolem nich procházeli nějací druháci. „Jí se nedá věřit.“

 „Zatím to ničemu nevadí, uvidím časem,“ řekl a překvapeně pohlédl na sovu, která před ním přistála.

 Díky tomu, že měli téměř celé pondělí s Nebelvírem, James čekal, že jeho spolužáci vymyslí nějaký další kanadský žertík, ale Malfoy byl zaměstnaný blížícím se konkurzem a ostatním prozatím stačilo se bavit pohledem na Hermionu stojící úplně mimo nebelvírskou skupinu, přičemž mohla zcela ignorovat neustálé Weasleyho pohledy.

 Chvilku před čtvrtou odpoledne už si v obyčejném mudlovském oblečení sedal na jednu z tribun a shlédl na trávník, aby našel Andie. Nepřekvapilo ho, když ji uviděl postávat u hráčů v zelených dresech.

 Zalitoval, že tu teď nemá svůj přehrávač, kterým by se aspoň trochu zabavil, zatímco kolem něj budou ostatní poletovat na košťatech.

 Opřel si nohy o opěradlo před sebou a vytáhl si ze zadní kapsy kalhot zmuchlaný dopis, který mu přišel při snídani a doteď neměl čas ho otevřít. Potěšilo ho, jakmile uviděl písmo svého nejlepšího kamaráda a s očekáváním se pustil do čtení.

 Upřímně se rozesmál, když četl o tom, co provedli kapitánce roztleskávaček a nakonec to ani nikdo nijak neřešil, i když si stěžovala až u ředitele. Dále mu Matt v dopise vyprávěl o nadcházející sezoně a o jejich šancích. Nakonec se ani nezapomněl zmínit o Baltimorských Orlích, které podle jeho slov čekala také slibná sezona.

 Byl rád za jakékoli zprávy netýkající se Británie a probíhající války, na chvilku mohl na všechno zapomenout a ponořit se zpět do starých kolejí. Zvedlo mu to náladu a pohlédl na hřiště, kde několik zmijozelských studentů právě sletělo na zem a většina z nich začala zklamaně odcházet na tribuny nebo zpět do hradu.

 Překontroloval připravující se studenty a zvedl palec, když k němu Andie zvedla pohled. Usmála se nazpátek a s novým odhodláním přehodila jednu nohu přes koště. Sledoval Draca, jak zvedá ruku na znamení k přípravě a záhy na to ji zase svěšuje k tělu.

 Do vzduchu okamžitě vzlétlo deset košťat a studenti se s nimi začali řadit do řady, aby bez nehody prokličkovali kolem obručí.

 Andie se zařadila jako čtvrtá, ale v okamžiku kdy oblétala poslední obruč, tak z řady ihned vylétla a postupně předlétla třetího, druhého a nakonec i prvního. Všichni jí jen z dálky zapichoval pohled do zad a dívka si to užívala, když osamoceně kličkovala mezi obručemi na druhé straně.

 Potěšeně se usmála, když přistála a Draco jí ukázal, aby si šla stoupnout k hráčům. Její kamarádka a nyní jediná oficiální členka zmijozelského družstva ji uznale poklepala po rameni a o něčem se spolu začaly zaujatě bavit.

 Dlouhou dobu opět nebylo na co se koukat, přestože si všiml některých velmi dobrých letců, věřil své sestře, že se do týmu dostane.

 V druhé kole nastoupila hned mezi prvními a jednalo se o techniku střílení na bránu. I když někdo uměl dobře létat, tak to ještě neznamenalo, že bude umět i skórovat. Pozoroval, jak se Andie pomalu rozlétla a místo toho, aby jen normálně prolétla kolem Goyla a převzala si od něj camrál, tak vyletěla o něco výš a s hlavou k zemi po něm chňapla, než se zpět narovnala do normální pozice a o poznání rychleji vyletěla proti obručím.

 Několik lidí včetně samotného kapitána za ní uznale hledělo a několik další se přidalo, když předvedla naprosto bezchybnou a pěkně tvrdou střelu.

 Po tom, co předvedla, každý vypadal trochu sklesle, když si sedal na koště a měl se rozletět proti prázdným obručím. Jimmy se jim ani nedivil, ta holka dokázala snad i neuvěřitelné.

 Překvapilo ho, když se potom, co střelci dostříleli a několik dalších jich Draco vyřadil, začali rozlétávat brankáři. Jakmile ale Malfoy vybral těch několik, kteří ustáli jeho opičí dráhu ve vzduchu, tak pochopil. Vybraní střelci měli střílet na vybrané brankáře, všem půjde o postup do týmu a nikdo nikomu nic nedaruje. Musel uznat, že měl Draco výborně vymyšlené, jak z každého dostat do nejlepší.

 Všem ještě rozdal poslední instrukce a vypustil je zpátky do vzduchu. Byli rozdělení na půlku, útočilo se zprava a každé obruče hlídal jeden brankář, který byl vystřídán po tom, co na něj vystřelili všichni uchazeči o post střelce.

 Jimmy zpozorněl, když se Andie rozletěla proti brankáři a sledoval, jak míří k nejnižší obruči. Kdyby ji nikdy předtím neviděl hrát, byl by si jistý, že na ni bude i střílet, podle jeho očekávání však střelu pouze naznačila a rychlou otočkou se dostala před prostřední obruč, do které již snadno zakončila.

 Bez toho, aby zpětné přihrávce od Thea, který chytal camrály padající na zem, věnovala nějak velkou pozornost, se ohlédla na Malfoye, který si však jen něco zapisoval, a tak s camrálem letěla k levé řadě střelců. Předala míč dopředu a sledovala své protivníky, jak si povedou.

 Když se opět dostala na řadu, tak odhodlaně chytla míč a rozletěla se k brankáři. Věděla, že tenhle je dobrý, co viděla, tak pustil jen jednu střelu. Letěla pomalu stále ještě nerozhodnutá, co udělá a to už se blížila ke vzdálenosti, odkud by měla vystřelit.

 Zavrtěla nad sebou hlavou a obloukem se přiblížila k jedné z obručí. Brankář ji ihned následoval a zlomyslně se usmál, když ji opět začal napodobovat při dalším oblouku. Andie ovšem nehodlala udělat něco tak průhledného a místo toho, aby vystřelila na obruč, ke které se přibližovala, se otočila zpět a prohodila camrál do nehlídané obruče.

 Nevšímala si nechápavého pohledu a bez sebemenšího odporu koštěte se ihned rozletěla zpět do řady. Vyletěla až k tribuně, kde seděl Jimmy a usmíval se od ucha k uchu. Nastavil ruku, když si všiml, že k němu letí a plácnul si s ní, než začala opět klesat k ostatním. Camrál, který měla v ruce, už z výšky přihrála, aby nezdržovala a usmála se, když chlapec, kterému nahrála, neproměnil svou šanci.

 „Všichni na zem!“ zavelel Draco po půl hodině, když se všichni brankáři vystřídali a uchazeči o místa v družstvu začali slétávat k němu. „Děkuji, že jste dnes přišli,“ začal a pohlédl na nedočkavé pohledy. „Výsledky budou viset zítra ráno na nástěnce ve společenské místnosti,“ oznámil a ušklíbl se nad zklamanými povzdechy.

 „Určitě tě vezmou,“ došel k nim Jimmy a objal Andie, která si nervózně kousala spodní ret.

 „Váš čas vypršel Malfoyi,“ zavrčel někdo za nimi a všichni se otočili, aby pohlédli na tým v červeno-zlatých dresech.

 „Opravdu, Pottere?“ popošel dopředu Draco a společně s ním i ostatní z týmu. „A co s tím hodláš udělat?“

 „Konkurz už skončil, nemůžete prostě vypadnout?“ zamračil se Ron.

 „Být tebou, Weasley, tak se moc neozývám. Něco mi říká, že letos nechytíš ani jeden gól,“ ušklíbl se Draco a ohlédl se na ostatní za sebou.

 „Weasley je náš král,“ ozval se někdo zprostředka houfu, „nedosáhne na camrál!“

 Celá zmijozelská skupina se rozesmála, když Ron začal rudnout a Harry s Ginny stiskli násady svých košťat o něco pevněji, než bylo třeba. Nakonec se za stálého smíchu otočili a pomalu odešli ze hřiště.

 „V pořádku?“ zeptala se Andie, když se s Jamesem dostali až nakonec zástupu a nikdo před nimi jim nevěnoval pozornost.

 „V naprostém. Proč se ptáš?“

 „Kvůli Harrymu.“

 „Jsem v pořádku,“ přikývl znovu. „Není důvod, abych nebyl.“

 V úterý ráno se Jimmy rozhodl zvýšit počet koleček kolem hřiště, takže do hradu vešel ještě upocenější než obvykle a byl rád, když se dostal k portrétu hlídající jejich společenskou místnost.

 Překvapeně vydechl, když mu Andie okamžitě skočila do náruče a málem ho tak vytlačila zpět na chodbu.

 „Jsem tam!“ oznámila mu šťastně, když se nadechoval k tomu, aby něco řekl.

 „Gratuluju, Andie,“ usmál se a potom, co ji k sobě přitiskl o něco pevněji, ji pustil. „Věděl jsem, že to budeš ty,“ mrknul na ni a pobavilo ho, když si začala utírat obličej od jeho potu.

 „Dělej, Jimmy, už máme hlad a se snídaní čekáme na tebe, až přijdeš,“ popohnal ho Blaise.

 Bez řečí zapadl do koupelny, kde už měl připravenou uniformu a během chvilky ještě s vlhkými vlasy a bez uvázané kravaty vyšel zpět do společenské místnosti.

 „Můžeme?“ zeptal se a všichni se rázem zvedli z pohodlných křesel.

 „Jak to mám udělat s dresem?“ zeptala se Andie při snídani. „Mám napsat mámě, aby mi ho na příčné koupila?“

 „To bude nejlepší,“ přikývl Theo.

 „Ty Jimmy, proč ses vlastně taky nepřihlásil? Tvůj otec přeci hrál.“

 „Můj otec ne-“ zarazil se, když si všiml pohledu své sestry. „Můj otec hrál famfrpál?“

 „Jasně,“ přisvědčil Blaise. „Každý den chodíš kolem poháru s jeho jménem.“

 „Kde je?“

 „U přeměňování,“ odpověděl Draco. „Na tom ale nezáleží nebo snad ano?“

 „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen jsem o tom nevěděl, překvapilo mě to,“ pokrčil rameny, ale doopravdy přemýšlel o tom, že by se docela rád šel na pohár podívat. Někdy tam zajde, rozhodl se nakonec.

 Draco, který nemohl vědět, nad čím přemýšlí, přikývl a otočil se na Goyla, který do něj drcnul, aby na sebe upoutal jeho pozornost a něco mu začal potichu číst z dopisu.

 „Měli bysme jít,“ oznámil Theo, když se podíval na hodinky.

 „Jo, jdeme,“ přikývli ostatní a všichni se začali zvedat.

 „Jimmy?!“ zarazila ještě bratra Andie a přistoupila k němu. „Potřebovala bych si s tebou ještě promluvit.“

 „Nepočká to?“ zeptal, když se společně s ním o několik kroků dál zastavili i ostatní a netrpělivě je pozorovali.

 „No,“ zaváhala a ohlédla se na své kamarádky z ročníku.

 „Která?“ zeptal se, než stihla říct něco dalšího.

 „Co?“

 „Komu mě chceš dohodit?“ zeptal se pobaveně.

 „Já tě nechci nikomu dohodit,“ ohradila se.

 „Jimmy, dělej!“

 „Běžte beze mě!“ otočil se na ostatní. „Tak co se teda děje?“

 „Líbíš se Ashley, ale-“

 „To je ta bruneta že jo?“ skočil jí do řeči. „Je docela hezká.“

 „To možná je, ale nehodí se k tobě, je příšerná.“

 „Hele, Andie, buď mi řekni, o co jde, nebo mě nech jít. Máme obranu a nemůžu ke Snapeovi přijít pozdě.“

 „Líbíš se všem holkám z mýho ročníku, a pokud bych chtěla, abys s některou z nich chodil, tak by to určitě nebyla Ashley. Jenže ona je s tím hrozně protivná a nemůžu se jí zbavit, tak mě napadlo, jestli by sis s ní třeba odpoledne nevyšel. Stačí jenom na chvíli a úplně nezávazně, hlavně aby mi už dala pokoj.“

 „Fajn,“ přikývl. „Dneska končíme o hodinu později než vy, tak ji potom vyzvednu ve společenský místnosti.“

 „Děkuju,“ usmála se a krátce ho objala.

 „V pořádku.“

 Rychle vyšel ze síně a dlouhými kroky procházel hradem, aby se co nejdřív dostal k učebně obrany proti černé magii. Už když vycházel schody, tak ze třídy slyšel veselý smích svých spolužáků a jen se zamračil v očekávání, co ho čeká, až vejde dovnitř.

 Na moment všichni ztichli, když otevřel dveře, ale jakmile zjistili, že není Snape, tak na něj Blaise houkl a vzduchem k němu vyslal nějakého žabáka.

 Překvapeně vytáhl hůlku a zachytil ho dřív, než dopadl na zem. Zmateně se podíval na Draca, který se spolu s ostatními výborně bavil Nevillovým bezradným výrazem, a než se jich stihl na něco zeptat, tak se skrz všechny nebelvírské studenty protlačila Hermiona a zamračeně si Zmijozely prohlédla.

 „Vraťte mu toho žabáka.“

 „Co uděláš, když neposlechneme, Grangerová?“ zeptala se Pansy s úsměvem od ucha k uchu.

 „Jsem prefekt, mohla bych vám všem sebrat body,“ řekla ještě zamračeněji a ohlédla se na Rona, který se jako druhý prefekt postavil vedle ní.

 „A já jsem primus, Grangerová, nezapomínej na to,“ postavil se Draco. „Klidně bych tě mohl nechat nahradit někým jiným, třeba takovou Brownovou,“ zamyslel se. „Nebylo by to poprvé, co by se dostala na tvoje místo, že mám pravdu?“ usmál se na ni sladce a zlomyslně sledoval, jak Hermiona bojuje se slzami hrnoucíma se jí do očí.

 „Co tu děláte s tou žábou, Jacksone?“ zavrčel těsně za ním Snape až nadskočil. Vůbec si nevšiml, že by profesor přišel a jak to vypadalo, tak ostatní na tom byli úplně stejně.

 „Nic, pane.“

 „Vraťte ji Longbottomovi a Vy ostatní sednout, okamžitě!“ přikázal, než se rozešel ke katedře. „Na straně devět učebnice pojednává o upírech a možné obraně proti nim, chci po Vás, abyste si to během dvouhodinovky řádně prostudovali a do příští hodiny na toto téma napsali pojednání přes tři pergameny,“ říkal jim Snape a ignoroval nespokojené povzdechnutí z nebelvírské strany. „Ne tak rychle, Jacksone!“ zarazil Jimmyho, když si chtěl sednout. „Vy teď půjdete se mnou,“ řekl, když se na něj James nechápavě podíval a vyšel k nepoužívanému kabinetu nad učebnou.

 „Co se děje, pane profesore?“

 „Sedněte si,“ přikázal příkře a sám obešel stůl. „Myslel jsem, že o Vás nebudu ani vědět, Jacksone, ale vy se hned namočíte do dalšího problému. Pokud opravdu tak moc chcete, abych se postaral o to, aby Vás z téhle školy vyhodili, tak nechápu, proč jste sem vůbec nastupoval!“ zavrčel mu do obličeje a opřel se o desku stolu.

 „Já nechci, aby mě vyhodili, pane.“

 „Tak se přestaňte chovat jako Váš otec!“

 „Jako můj otec?“ nechápal.

 „Společně se svými přáteli si myslel, kdo ví, jak není vtipný, když ztrapňuje všechny kolem.“

 „Já nikoho neztrap-“

 „Mlčte, Pottere!“

 Jimmy na něj zůstal překvapeně koukat neschopen něco dalšího říct. Několikrát zamrkal, aby se vzpamatoval a uhnul pohledem před Snapeovým pronikavým pohledem.

 „Co to máte na ruce?“ zeptal se a zamračil se, jak se snažil rozpoznat tetování vykukující zpod rukávu profesorova hábitu. „To je-“

 „Do toho Vám nic není!“ přerušil ho a okamžitě si stáhl rukáv dolů.

 „Myslím, že je,“ ohradil se a také se postavil, uvědomujíc si svou bezbrannost vsedě.

 Snape zhluboka vydechl, aby se uklidnil a ostře zapíchl své černé oči do chlapcových hnědých. „Tuhle vlastnost musíte mít prostě všichni,“ zavrčel a dál si ho nebezpečně měřil pohledem.

 „O čem to mluvíte? Jakou vlastnost?“

 „Strkat nos do věcí, do kterých Vám nic není. Měl ji Váš otec, má ji i Váš bratr a jak se zdá, tak Vy ji máte také.“

 „Promiňte, že mám jisté obavy kvůli tomu, že mě a mou sestru učí Smrtijed,“ odvětil chladně Jimmy. „Ví o tom ředitel?“

 „Samozřejmě.“

 „Proč Vás tu nechává?“

 „Není to očividné, Jacksone?“ ušklíbl se a Jamesovi se opravdu oddechlo, když opět používal jeho normální příjmení. „Vaši adoptivní rodiče Vám nic neřekli?“

 „Co by mi měli říct?“

 „Jsem členem řádu.“

 „Opravdu? Tomu mám uvěřit?“ zeptal se skoro pobaveně Jimmy. „Nemůžete být členem řádu a zároveň Smrtijedem.“

 „Co Vás k takovému tvrzení vede?“

 „Komu donášíte na koho?“ pochopil.

 „Řediteli.“

 „Jak můžu vědět, že mi říkáte pravdu?“

 „Nemůžete,“ pokrčil Snape rameny. „A teď mi řekněte, o co se tedy snažíte, když ne o to, abychom Vás ze školy vyhodili?“ zeptal se a zamezil tak další Jamesovi otázky.

 „Snažím se tu ten rok přežít,“ odpověděl popravdě a zkoumavě hleděl profesoru do očí, ze kterých pomalu ustupoval hněv. „Jak už jsem řekl panu řediteli, tak ode mne má kolej čeká určitou nepřátelskost vůči ostatním kolejím a obzvlášť Nebelvíru.“

 „S ředitelem jsem na toto téma mluvil,“ přikývl Snape. „Navrhl něco, co bych od něj nikdy nečekal a přesto je to od něj zcela předvídatelné.“

 „Co tím myslíte, pane?“ nechápal Jimmy.

 „Požádal mě o to, abych si Vámi promluvil o panu Potterovi. Je tu několik studentů, jejichž rodiče jsou jedni z nejvěrnějších Pána zla.“

 „Draco Malfoy třeba,“ přikývl. „Pardon,“ omluvil se vzápětí, když se na něj Snape zamračeně podíval a on si uvědomil, že mu skočil do řeči.

 „Ředitel se obává případného útoku z jejich strany a po Vás žádá, abyste na něj dohlédl. Jste poblíž panu Malfoyovi a se všemi z koleje si rozumíte, takže budete mít přehled o tom, co plánují.“

 „Upřímně, pane profesore, oni mě zrovna moc nezahrnují do svých plánů, jen mě nechtějí zabít.“

 „Musíte se snažit, Jacksone, myslíte, že já jsem si důvěru Pána zla získal jen, co jsem se u něj objevil?“

 „Musím to udělat?“ zeptal se James zdráhavě.

 „Nikdo Vás do toho nemůže nutit,“ zakroutil hlavou.

 „Co všechno to bude obnášet?“

 „Krom toho, že budete muset Potterův milostivý zadek hlídat na každém kroku?“ zeptal se a James na profesora překvapeně pohlédl. „Je tu možnost, že s Vámi už nikdy nepromluví. Pokud je mi známo, tak už teď spolu nemluvíte, a jestli budete opravdu vážně chtít, aby Vám ostatní říkali všechno, budete muset projít nějakou jejich zkouškou. Řekl bych, že zatím si vedete dobře a bude potřeba jen pokračovat v tom, co děláte.“

 „K čemu to všechno bude?“

 „Potter je jediný, kdo může Pána zla porazit, Jacksone. Pokud do té doby přežije, tak je tu možnost, že by mohl vyhrát,“ odmlčel se a zkoumavě si Jamese prohlédl. „Někdy se člověk musí obětovat v zájmu většího dobra, Jacksone, i když to třeba bude znamenat, že svého bratra nikdy doopravdy nepoznáte.“

  Ušklíbl se a pohlédl z okna na školní pozemky. Zalévalo je slunce a všechno vypadalo, jako by svět venku ani nevěděl o probíhající válce. „To Vám někdo řekl, pane profesore, nebo to jsou Vaše slova?“

 „Popravdě, mi něco podobného před pár lety řekl ředitel.“

 „Postarám se o to, aby se mu do té doby nic nestalo.“

 „Dobře, Jacksone,“ přikývl Snape. „Nikomu o tomhle rozhovoru neříkejte, ani své sestře ne.“

 „Rozumím, pane profesore,“ přikývl Jimmy, a aniž by si to pořádně uvědomoval, cítil k muži před sebou zvláštní náklonnost za to, co dělá.