Katren

  Bílé světlo žárovek, které se navíc ještě odráželo od stříbřitých kachliček koupelny, ho po hodinách strávených ve tmě jen za světla loučí oslepovalo, a proto se rozhodl raději místo elektřiny použít svíčky a olejové lampy.

  Poté, co hůlkou zažehnul plameny u posledního svícnu, se otočil k vaně, kterou mezitím nechal napustit a na stoličku poblíž si odložil svou hůlku, aby se mohl svléknout ze svého potrhaného a špinavého oblečení. Nijak se o věci nestaral, a jak z něj spadly, tak je nechal ležet na zemi. Jakmile se objevil na ústředí řádu, přitočilo se k němu hned několik lidí, kteří tu ještě byli. Když jim krátce vypověděl, co se dělo a proč s ním není Snape, který musel zůstat u Temného pána a probrat s ním další postup, chopil se jeho unavené postavy Remus, aby ho doprovodil do koupelny v nejvyšším patře, kde by ho nikdo neměl rušit.

  Když i poslední kus jeho oděvu dopadl na zem, ponořil se do příjemně horké vody a zavřel oči, aby se jeho tělo mohlo kompletně uvolnit. Nevydržel je však mít zavřené příliš dlouho, protože před sebou uviděl jak tváře mrtvých mužů z amfiteátru tak i mrtvé skřety. Všechny události noci ho pronásledovaly a nebyl ani trochu schopný odhadnout, jak dlouho bude trvat, než se přes to bude schopný přenést.

  Únava ho nakonec přemohla natolik, že začal ve vaně plné vody dřímat, ale až příliš brzy ho probudilo jemné klepání na dveře doprovázené Peterým hlasem, kterého musel někdo přivolat na ústředí, protože si nebyl vědom toho, že by zde byl, když se sem dostal.

  „Dej mi ještě chvilku, abych se mohl obléknout,“ odpověděl James a s ručníkem kolem pasu se zmateně podíval na hromádku čistého oblečení, která se objevila na stoličce pod jeho hůlkou, zatímco špinavá smrtijedská uniforma zmizela. Když se později ptal Petera, jestli o tom něco neví, pověděl mu, že se u něj objevil Krátura, aby mu předal oblečení a zjistil, jestli něco nepotřebuje. Jakmile skřítek zjistil, že spí, řekl o tom právě Peterovi, aby ho případně probudil, protože to si skřítek nedovolil.

  James jen přikývl a tiše se spolu s mužem vydal po schodech do kuchyně, odkud se letaxem bez jediného dalšího slova přemístili domů. Přál si, aby mohl být chvíli sám jen se svými myšlenkami a jen stěží proto skrýval podráždění, když k němu v domě přistoupila Amy, a zatímco ho drtila v objetí, tak se začala postupně vyptávat na různé otázky. Rychle se omluvil, aby mohl odejít poté, co jí zodpověděl několik otázek a utnul tak další vlnu, než stihla přijít. Než se však stihl vypařit z místnosti, žena ho ještě zastavila a zatáhla ho do kuchyně, kde z lednice vytáhl dřevěnou misku s mastí a pokusila se ho chytit za ruku, kde měl nově vypálené znamení zla.

  Prudce jí svou ruku vytrhl ze sevření a obezřetně se podíval nejdřív na ni, a pak zkontroloval Petera za sebou, jestli se mu rukáv náhodou nepokusí vyhrnout násilím.

  „Jamesi, zlato,“ začala opatrně Amy a snažila se na sobě nedat znát, jak ji jeho reakce zranila. „Věř mi, tohle ti pomůže. Je to na zklidnění pokožky a má to hojivé a chladivé účinky.“

  „Už to tolik ani nebolí,“ zalhal, zatímco mu v ruce stále ještě pulzovala bolest a vzpomínal, jak ruku nemohl ani ponořit do teplé vody ve vaně.

  „Nech mi ti pomoct aspoň takhle,“ požádala ho zlomeným hlasem. „Jamesi, prosím.“

  „Já nechci, abyste to viděli,“ přiznal a zakroutil hlavou, zatímco začal couvat ve snaze dostat se z pokoje pryč. „Nechci, abyste s tím viděli mě,“ upřesnil a z posledních sil vyběhl do svého pokoje, kde se zamkl a s prsty zapletenými ve vlasech se opřený o dveře svezl na zem.

  Poté, co před Jacksonovými tak utekl, ještě dlouho seděl na zemi a poslouchal ticho, které v domě vládlo. V jednu chvíli si myslel, že za ním jeden z nich přišel, když zaslechl kroky jdoucí k jeho dveřím, ale nepřišlo žádné zaklepání, místo toho se po vteřině začaly kroky opět vzdalovat, až se nakonec ozvalo zaklapnutí dveří. Zvědavost mu nedala a za dveřmi našel misku s mastí spolu se vzkazem, kolik vrstev nanést.

  Během snů se neustále vracel zpět na místo svého přijetí. Několikrát za noc se probudil s propoceným tričkem, zrychleným tepem a hlubokým oddechováním. Nejednalo se už jen o tváře popravených, pronásledovala ho celá noc, ať už se jednalo o poradu na ústředí, strašidelnou cestu do amfiteátru skrz armádu Smrtijedů, tak i o pozdější souboj, události v bance a samozřejmě i o samotné vypálení znamení.

  Po druhém probuzení už vzdal převlékání do suchého a jen se vyčerpaně přetočil na druhý bok, aby mohl vyčerpaně upadnout do dalšího zlého snu tvořeného svými vzpomínkami. Nebyl proto další den ráno ani trochu vyspalý, když ho již po několikáté probudila vzpomínka na bolest, kterou během vypalování zažil, jenže tentokrát bolest neustávala a překvapeně zůstal koukat na svou ruku, kde mu černé čáry tvořící obraz lebky s hadem místo jazyku pulzovaly tak silně, až si pomyslel, že se mu kůže na ruce musí brzo roztrhnout.

  Mávnutím hůlky, kterou si pro lepší pocit nechal pod polštářem, si přivolal čisté černé oblečení a bez otálení se převlékl. Cestou ven ještě Amy a Peterovi nechal vzkaz přivřený ve dveřích a z ulice se nepozorovaně přemístil pryč.

  První, koho potkal, byl Theo, který kývl na pozdrav, a spolu s Jamesem se postavili na jednu ze spodních tribun amfiteátru. Brzy se k nim připojila Angela, zatímco Draco zůstal se svým otcem poblíž Voldemorta. Během celé doby, co zde stál, se nedokázal moc soustředit a stále na něj ještě doléhala celá atmosféra toho místa z předchozí noci. Nakonec se probral teprve až, když se o něm zmínil sám Pán zla a oznámil všem mladým Smrtijedům, aby se přemístili na nádraží a spolu s ministerskými pracovníky se nenápadně porozhlédli po trojici Nebelvírů.

  Jakmile učinili, jak jim bylo přikázáno a již převlečení do svého běžného oblečení se zjevili na nádraží, napadlo Jamese, jak nezvyklé a zvláštní bylo vidět přes celou délku nádraží bez toho, aby viditelnost dál než pět metrů znemožňovaly výpary červené lokomotivy, která bývala běžně nastartovaná a nedočkavě čekala, až bude moct spolu se studenty vyrazit z Londýna směrem k Bradavicím. Bohužel, dnes se nic takového nedělo. Nádraží devět a tři čtvrtě sice bylo přeplněné k prasknutí, ale jen díky tomu, že nikdo nemohl nastoupit do vlaku, jehož dveře byly nesmlouvavě zavřené a střežené, aby nikdo opravdu nenastoupil.

  Každý druhý člověk si stoupal na špičky, aby se mohl podívat, co se děje. Každý se ptal ostatních, jestli nevědí nějaké podrobnosti, jenže nikdo ani v nejmenším netušil, oč jde.

  Ve zmatku, který nástupiště sužoval, a neukojené zvědavosti zjistit, co zapříčinilo tuhle nečekanou událost, si nikdo nevšimnul tří několikačlenných skupin Bystrozorů, kteří začali pročesávat celé nádraží. Pozornost na sebe přitáhli až úředně vyhlížející kouzelníci, kteří nekompromisně odstrčili stranou kohokoliv, kdo se jim postavil do cesty, a začali na zeď přitloukat plakáty s fotkami.

  „Dávejte pozor!“ vykřikl jeden ze studentů a pomohl na nohy dívce, která kvůli tlačícímu se muži zakopla o tašku položenou na zemi.

  „Pozor by sis měl dávat spíš ty,“ dostalo se mu nevrlé odpovědi a muž mu před obličejem zamával jedním plakátem. „Viděl jsi ho?“

  Student se zamračil, jak se snažil zaostřit na obraz před sebou. „Co? Od začátku prázdnin ne. Proč je hledáte?“

  „Neslyšel jsi snad zprávy? Veškerá odpovědnost za to, co se stalo v bance, spadá na ně.“

  „Jasně, někdo z nich určitě zabil všechny ty skřety,“ ušklíbl se chlapec, a zatímco muž proti němu se jen nebezpečně zamračil, jeden z Bystrozorů ho zezadu chytil a přimáčkl ke stěně.

  „Nějaký problém?“

  „Pusťte ho!“ vmísil se do toho další ze studentů, ale Bystrozor ho jen hrubě odstrčil.

  „Žádný problém,“ zamumlal mladík s tváří na cihlové zdi a stisk za jeho zády o něco polevil.

  „Viděl jsi v posledních dvaceti čtyřech hodinách některou z hledaných osob?“

  „Nikoho z nich jsem neviděl,“ odvětil Bystrozorovi a ten se s posledním obezřetným pohledem otočil a pokračoval ve své cestě.

  „Ticho, prosím!“ ozvalo se najednou nástupištěm a veškerý hovor utichl, když se studenti spolu se svými rodiči ohlédli a uviděli nového minstra kouzel u prvního z vagónů.  „Dobré dopoledne,“ začal a pomalu svěsil paže zpět k tělu. „Je to pro mě velmi těžké a nepříjemné, ale jsem tu, abych vám oznámil, že kvůli nenadálým okolnostem je školní rok předčasně ukončen a škola bude až do odvolání uzavřena.“

  „Cože?!“

  „Kvůli jakým okolnostem?“

  „Má to něco společného s tím, co se stalo v bance?“

  „Byl jsem ujištěn, že bradavický personál již usilovně pracuje na tom, aby všem studentům byly doručeny veškeré osobní věci, které si na hradě přes prázdniny nechali.

  Studentům, kteří tento rok měli skládat zkoušky NKÚ či OVCE, byl profesory vypracován rozvrh samostudia, podle kterého by se měli řídit, a zkoušky si budou moci složit v originálním termínu na oddělení Vzdělání a rozvoje ministerstva kouzel. Studenti prvních, druhých a třetích ročníků se budou týdně dostavovat na ministerstvo kvůli výuce, zatímco studentům čtvrtých a šestých ročníků byl sestaven rozvrh samostudia, jehož splnění budou obhajovat u závěrečné zkoušky v červnu. Podrobné informace postupu a termínů pro studenty a rodiče budou během týdne rozeslány soví poštou všem bez výjimky.“

  „A budou Bradavice otevřeny příští rok?“

  „Co když se otevřou už před koncem školního roku? Budeme se moct vrátit a skládat zkoušky ve škole?“

  „Veškeré podrobnosti budou napsány v dopise,“ zvedl znovu ruce ministr, aby utišil jakékoliv další otázky. „V případě jakékoliv změny vás škola bude informovat o dalším postupu, do té doby se učte a připravujte podle rozvrhů, které vám přijdou,“ dokončil svou řeč a za přítomnosti Bystrozorů začal odcházet pryč.

  Informace, které právě sdělil, však vyvolaly takový rozruch, že se dav se svými otázkami začal tlačit za ním a na několika místech začaly vznikat potyčky, které zastavily až mohutné paprsky kouzel vystřelených do vzduchu z hůlek Bystrozorů, kteří tak dali jasně najevo, že je neváhají k ukončení jakýkoliv nepokojů použít.

  Tmavovlasý mladík, který to všechno kolem sebe sledoval, se nechal unášet davem směrem k východu z nástupiště, kam ochranné složky společnosti veškerý dav tlačily. Po levé i pravé ruce stále kontroloval své kamarády, aby náhodou někoho z nich neztratil, až se nakonec všichni sešli v tmavém rohu nástupiště a procházející masy lidí si jich jen zřídka všímaly.

  „Jamesi?“ ohlédl se na něj blonďák, jakmile k nim dorazil.

  „Nikoho jsem neviděl,“ zavrtěl hlavou a byla to pravda. Během kontroly svého prostoru neviděl dokonce ani svou sestru.

  „Žádné překvapení se nekoná,“ podotkla Angela.

  „Měli bychom se vrátit a informovat mistra o tom, že tu Potter nebyl,“ řekl Draco tiše a všichni se společně vmísili do davu, aby mohli z nádraží odejít a přemístit se pryč.

  „Zahlédl jste někdo, jaká byla odměna za Pottera?“ zeptal se Theo.

  „Deset tisíc galeonů, proč se ptáš?“ odvětila Angela.

  „Slyšel jsem matku mluvit o tom, že pátrání po nich vyhlašovali i v rádiu. Jak dlouho myslíte, že bude trvat, než je někdo chytí? S tím, že po celé zemi teď krouží lapkové a chytají mudlovské šmejdy.“

  „Kdyby byl Potter sám, tak to určitě dlouho nebude, ale spolu s Grangerovou? Upřímně si nemyslím, že by to bylo něco lehkého.“

  Při zmínce Hermionina jména se James zamračil. Vybavily se mu poslední chvíle, kdy se s ní viděl a vzpomněl si na polibek, který mu dala. Tehdy měl určitá podezření, že se něco děje, ale nevěnoval tomu pozornost, protože s nadcházejícím přijetím mezi Smrtijedi si myslel, že si jen něco představuje. Jak by si jen přál, kdyby se mu o něčem zmínila.

  Debatu svých přátel příliš nevnímal a jen je tiše následoval. Přemýšlel o tom, co přesně se stalo v bance, když Voldemort zabil všechny skřety, kteří se mu dostali pod ruku. Zajímalo ho, jestli i tohle se spolu s ministrem rozhodli přišít trojici Nebelvírů.

  „Neslyšel jsi, co ti říkala?!“ dolehl k Jamesovi hlas Blaise a zvědavě se otočil, co jindy klidného chlapce tak vytočilo. Bohužel přes hromadu lidí pořádně neviděl a tak se rychle odpojil od ostatních, aby zjistil, co se děje.

  Brzy přes snědého mladíka zahlédl i rok mladšího spolužáka, přesněji Toma Vaiseyho, který za ruku držel někoho dalšího, koho se od něj Blaise vlastním tělem snažil oddělit.

  „Naposledy ti říkám, že my dva si už nemáme co říct, Tome, nech mě odejít!“

  Zaslechl nakonec i rozčilený hlas své sestry a to v něm zvedlo takovou vlnu zlosti, které ani nevěděl, že je schopný. Možná za to mohl nedostatek spánku, možná ty otřesné události, které tomu předcházely, ale nehodlal dovolit, aby jeho sestře někdo ubližoval, byť by se jednalo jen o maličkost. Doslova začal vidět rudě a brzy před ním lidé začali sami uhýbat, když si všimli výrazu, který na některé vrhal, pokud se rozhodli mu zkřížit cestu.

  „Nech mě ti jen povědět moji verzi toho, co se stalo,“ naléhal dál, a než stihl Blaise cokoliv dalšího udělat, aby ho od Andie odtáhl, objevil se z druhé strany James a hrubě do chlapce strčil. Jakmile si Vaisey uvědomil, kdo se objevil, tak přesunul svou pozornost na bratra své nyní již bývalé přítelkyně.

  „Ahoj, Jamesi,“ pozdravil nesměle a obezřetně si ho měřil, zatímco se podle jeho výrazu snažil odhadnout, co se bude dít dál.

  „Neslyšel jsi snad, co ti říkala? Nech ji být.“

  „Chci se to jen pokusit urovnat,“ začal znovu, ale než stihl něco pořádně vysvětlit, už James sahal po své hůlce a popošel o několik kroků blíž k němu.

  „Vaisey, vypadni!“ zavrčel za Jamesem hlas chladný jako ocel, zatímco ledová ruka mu stlačila paži k tělu. „Věř mi, dnes není vhodný den si zahrávat,“ dodal výhružně a kývl na Jamese, který na něj stále ještě hleděl jako vzteklý býk. „Navíc, jak už bylo několikrát řečeno, Andie s tebou teď mluvit nechce,“ řekl a s tím se od něj Draco otočil, aby celou svou pozornost věnoval Jamesovi, ke kterému jen tiše promlouval, dokud se alespoň trochu neuvolnil v ramenou a již s klidnější tváří se neotočil i on sám.

  „V pořádku?“ zeptal se své sestry a pomalu k ní přistoupil.

  „Jo,“ přikývla a zvědavě se na něj zadívala. „Co ty? Hledala jsem tě od chvíle, co mě sem naši odvezli.“

  „Všechno v pořádku,“ přisvědčil, přestože si byl vědom, že ji nijak nepřesvědčil. „Mimochodem, děkuju, Blaisi,“ otočil se na mladíka, který jen mávl rukou.

  Plakáty tváří třech bývalých nebelvírských studentů postupně zaplnily celé nástupiště, a když s několika posledními opozdilci opouštěli nástupiště, mohl si jen stěží představit, co ho v následujících hodinách čeká.  

  Kůže na předloktí ho stále ještě svrběla, když procházel tou samou cestou, jež lemovaly staré antické sochy. Než se přemístil zpět, postaral se, aby se Andie dostala v pořádku domů, kde se k nim hned přitočila Amy a odlákala tak dívčinu pozornost od Jamese. Ten jí jen poděkoval pohledem a zase se hned přemístil pryč. O incidentu, který se stal předchozí noc, nepadlo ani slovo a nevypadalo to, že by se k tomu někdo ze zúčastněných v blízké době chtěl vracet, i když James nepochyboval, že Peter i Amy mají na srdci věci, které by mu rádi pověděli.

  „Vypadá to, jako by se po Potterovi slehla zem, pane. Určitě se nyní někde schovává,“ informoval Voldemorta zrovna jeden ze Smrtijedů stojící u něj nejblíže.

  „Na nádraží jsme nikoho neviděli,“ připojil se Draco a předstoupil o krok před Smrtijedy po svých stranách. „Nebyl tam nikdo, kdo by jen vzdáleně měl něco společného s řádem.“

  „Mluvil jsem s Lapky, pokud na něj někde narazí, přivedou ho ihned k vám, pane,“ promluvil nyní Šedohřbet.

  Voldemort se jen nespokojeně ošil, zatímco poslouchal hlášení svých poddaných, až mu pohled nakonec skončil na muži s hákovým nosem, který zakroutil hlavou ještě dříve, než mezi nimi proběhla nějaká verbální komunikace. James mohl jen hádat, jestli využívají ke komunikaci nitrozpyt nebo Snape pro Voldemorta pracuje již tak dlouho, že nepotřebuje slova, aby mohl odpovědět.

  „V Bradavicích se také neobjevil. Jak jsem již říkal potom, co se stalo v bance se Brumbál rozhodl školu zavřít, aby nedošlo k něčemu podobnému i na hradě a ušetřil tak životy studentů, ale o Potterovi žádné zprávy nemá.“

  „A jak si tím můžeš být tak jistý?“ zeptala se ho podrážděně žena, ve které James poznal Dracovu tetu Belatrix Lestrangeovou.

  „Dokázal jsem Brumbála přesvědčit o své loajalitě, nechává mě připravovat pro něj lektvary, mohl bych ho klidně zabít, kdybych chtěl. Kdyby se Potter objevil, byl bych mezi prvními, komu by to řekl,“ odvětil Snape stejně podrážděným hlasem.

  „Měli jsme ho zabít už dávno,“ neodpustila si svou poznámku žena a Voldemort po ní šlehl pohledem svých krvavě rudých očí.

  „Tento úkol náleží někomu zcela jinému,“ zasyčel na ni a upřel svůj pohled na Draca, který pokorně přikývl.

  „Já se o to postarám přesně, jak si přejete, pane,“ zapřísáhl se a mírně se poklonil.

  „Harry Potter se dřív nebo později vrátí do Bradavic,“ prohlásil Voldemort. Vstal ze svého trůnu a Smrtijedi rozmístění kolem něj mu ihned uhýbali z cesty, když se rozešel směrem k tribunám, aby ho slyšeli i všichni ostatní přívrženci. „Na hradě se nachází věc, kterou bude chtít získat, proto vím, že se tam objeví. My ovšem budeme připravení, v Zapovězeném lese je spousta tvorů, kteří se s námi velmi rádi spojí proti Brumbálovi.

  Severusi,“ otočil se znovu na profesora lektvarů, který k němu přistoupil, „ty budeš na hradě, jakmile se Potter objeví, vyšleš znamení a my vyrazíme z lesa. Spolu s tím klukem zničíme Brumbála i celé jeho milované Bradavice.“