Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. kapitola - Poslední krok

13. 9. 2013

  Pro tu správnou atmosféru ke čtení si můžete pustit písničku, kterou jsem při psaní poslouchala. 

 

   Už nějakou chvíli jen stál pod horkou vodou dopadající na jeho tělo a nechával všechny své myšlenky volně plout. Vzpomínal na všechny fotografie a ke každé si pečlivě přiřazoval jméno jednotlivého Smrtijeda. Byli zde tací, které se ani nemusel snažit si zapamatovat, ať už kvůli tomu, že to byli rodiče jeho spolužáků nebo protože se jejich jména a fotky stále dokola objevovala v denním tisku. Pak mu ale Lupin s Moodym ukázali takové lidi, o kterých ještě ani jednou neslyšel a to ho znepokojovalo. Již ve škole si začal procházet novinové články nebo různé jiné spisy z první války, aby se dozvěděl co nejvíce informací o lidech, mezi které se přidá a počítal tudíž s tím, že mezi Voldemortovi nejvěrnějšími nebude nikdo, o kom by nevěděl.

  Nelíbilo se mu, že o těch lidech nevěděl nic jiného, než to co mu řekli dva členové řádu, že neměl ani nejmenší tušení, jak se budou chovat v určitých situacích a že právě kvůli tomu, bude ze začátku až příliš závislý na Snapeovi.

  Nakonec otočil kohoutkem a voda okamžitě přestala téct. Přešel k zrcadlu a pohlédl na svůj odraz v něm. Jak moc se po dnešní noci změní? Co všechno s ním to tetování udělá? Jaká bude reakce jeho spolužáků, až se setkají na hradě? Pozná na něm Hermiona nějaký rozdíl? S hlavou plnou podobných otázek se osušil a s ručníkem kolem pasu vyšel z koupelny, aby se mohl jít do svého pokoje připravit.

  Budík na nočním stolku ukazoval, že má ještě necelou půlhodinu čas, než se bude muset s Peterem a Amy přemístit na ústředí řádu. Přešel k posteli, kde měl již připravené veškeré oblečení. Černé kalhoty, černé boty sahající mu do půlky lýtek, košili a těžký hábit, který ho měl ochránit před chladným počasím.

  Dopínal si poslední knoflíčky košile, když se ozvalo zaklepání a ve dveřích se objevila Amy. Popravdě nečekal, že by za ním přišla do pokoje, ale byl rád. A když potichu zavřela dveře a přešla k němu, aby mu upravila límeček u košile, všiml si jejích zarudlých očí.

  Položil jí své dlaně na její ruce, když stále nespokojeně srovnávala límeček a pohlédl jí zpříma do očí. Věděl, že poslední dny pro ni byly těžké, možná ještě těžší než pro něj a sám to akorát zhoršil tím, jak se pohádali. Bylo to pravděpodobně tím, jak rychle se to blížilo, ale chtěl, aby každý jeho blízký věděl, co pro něj znamená, a přestože nyní už věděl, že Amy není jeho pravou matkou, stále to byla ona s Peterem, kdo ho vychovali a postarali se o to, aby se z něj stal člověk, kterým dnes je.

  „Děkuju,“ vydal ze sebe. „Děkuju za všechno, co jste pro mě udělali.“

  Sledoval, jak se ženiny oči znovu plní slzami a nechal ji, aby ho stáhla do své náruče. Po tolika dnech, kdy kolem sebe opatrně našlapovali, bylo takové gesto jako dárek seslaný z nebe. Pevně její objetí opětoval a nevšímal si slz, které se mu vsákly do košile.

  „Drž se Snapea, bude se ti snažit pomoct, jak nejvíc to půjde. Neukazuj strach, úctu k němu ano, ale ne strach, protože by v něm mohl akorát vzbudit pochybnosti. A nezapomeň, že jsi mu již prokázal určitou loajalitu, když jsi pomáhal Dracovi.“

  Přikývl na všechno, co mu říkala, a snažil se, aby nic z toho nezapomněl. „Snad se ty hodiny tréninku na Grimmauldově náměstí vyplatily.“

  „Samozřejmě, že ano. Koneckonců jsi syn Lily a Jamese Potterových.“

  „Je mi líto toho, co jsem řekl předtím.“

  „Neomlouvej se,“ zavrtěla hlavou a odtáhla se, aby se mu podívala do očí. „Když tě profesor Brumbál přinesl a řekl nám, co se stalo, ani na okamžik jsme neváhali. Po tolika marných pokusech, kdy jsme se snažili o miminko, jsi byl dar. Oba jsme navíc znali Lily s Jamesem a postarat se o jejich prvorozeného syna bylo to poslední, co jsme pro ně mohli udělat.“

  „To mě ale stále neomlouvá za to, jak jsem vám to vmetl do tváře.“

  „Netrap se tím.“

  „Chci, abyste věděli, že vás mám rád. Nejste sice moji biologičtí rodiče, ale jste jediní, které jsem kdy poznal a považuji vás za ně.“

  Amy si ho jen s čerstvými slzami v očích znovu přitáhla k sobě, když ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje nahlédl Peter, který se usmál, jakmile viděl, jak se oba vymotávají ze vzájemného objetí.

  „Už je čas vyrazit,“ připomněl jim.

  „Jenom si dojdu pro hábit,“ zamumlala Amy, zatímco si stírala slzy z očí a rychle vyšla z pokoje ven.

  Jak Peter, tak James tušili, že se cestou do ložnice ještě zastaví v koupelně, aby si upravila rozmazanou řasenku a proto nikam nepospíchali, aby pak zbytečně dlouho nečekali u krbu.

  „Všechno v pořádku?“ zeptal se Peter.

  „Tak jak jen to v tuhle chvíli může být,“ přikývl James a pomalu společně vyšli z pokoje. Oba měli své hábity přehozené přes rameno a Peter mu v polovině schodiště položil ruku kolem ramen, zatímco chlapec čekal, co dalšího má muž na srdci. Přestože z jeho obličeje mohl vyčíst, že mu něco chce říct, k ničemu se neodhodlal. „Kde je Andie?“ zeptal se nakonec, aby přerušil ticho, které mezi nimi nastalo, a společně se posadili do křesel.

  „Dostala na starost nákup všech potřebných věcí na zítřejší oběd,“ odvětil Peter a James jen spokojeně přikývl, nechtěl, aby ho jeho sestra viděla v šatech, které měl právě na sobě. Nikdy.

  Ani jednomu z nich nebylo příliš do řeči, a když se k nim znovu připojila Amy, jen se beze slova postavili a postupně se všichni přemístili letaxem na Grimmauldovo náměstí.

  V kuchyni zatím sedělo jen několik málo lidí. Byli to ti, kteří zde krom schůzí a různých hlídek trávili i svůj volný čas. Nejblíže k Jamesovi seděli Lupin a Tonksová, jejíž bříško už bylo vidět i přesto, že na sobě měla poměrně vytahaný svetr, o kterém James nepochyboval, že dříve jistě patřil Lupinovi. Kousek od nich seděl pan Weasley s dvojčaty a tichými hlasy o něčem debatovali, zatímco paní Weasleyová stála u plotny a snažila se co nejdříve dokončit večeři. Zatím posledním přítomným členem řádu zde byl Moody, který seděl stranou od všech a psal nějaké hlášení na úředně vypadající pergamen.

  Když se James v doprovodu svých rodičů objevil, všichni ihned ustali ve svých činnostech a tiše na něj hleděli s napětím vepsaným v jejich tvářích. Zatímco Pošuk ho jen zběžně přelétl oběma očima, paní Weasleyová zalapala po dechu, jakmile ho uviděla v černém oblečení a přísahal by, že Lupin sáhl do kapsy svého hábitu, který měl přehozený přes opěradlo své židle, aby mohl vytáhnout hůlku, než si uvědomil, kdo před ním doopravdy stojí.

  „Dobrý večer vespolek,“ pokýval hlavou na pozdrav a pohlédl na pana Weasleyho, který vstal, aby se s nimi přivítal.

  „Ahoj, Jamesi,“ vzpamatoval se jako další Lupin a pevně mu stiskl ruku.

  „Seďte, Tonksová,“ otočil se James na ženu, která se začala zvedat, aby se stejně jako její přítel přivítala s nově příchozími. Místo toho se k ní James sklonil a lehce ji políbil na tvář.

  „Jamesi, drahoušku, nedáš si něco k jídlu?“ přitočila se k nim od plotny paní Weasleyová.

  „Děkuji, ale jedl jsem, než jsme šli.“

  „Dobře, chlapče,“ přikývla, ale než stihl říct cokoli dalšího, tak se rychle vrátila zpátky k hrncům.

  „Ahoj, Jimmy,“ ušklíbla se na něj dvojčata a společně ho začala vést k prázdné části stolu.

  „Doufám, že jsem se vaší matky nijak nedotkl, když jsem odmítl to jídlo,“ ztišil hlas, aby ho přes znovu započatý hovor nikdo krom dvou kluků neslyšel.

  „Nedělej si vrásky,“ doporučil mu Fred.

  „Mamka je už od rána na měkko,“ začal vysvětlovat George. „Celá ta věc s verbováním a stáním se Smrtijedem na ni dneska nějak dolehla.“

  „Taky si myslí, že jsme ti dostatečně nepoděkovali za to, jak jsi těm třem hrdinům zachránil zadky tenkrát v Godrikově dole,“ dodal zase Fred.

  „Doufal jsem, že k tomu už se tu nebude nikdo vracet,“ povzdechl si James. Ano, zachránil je, ale když se na to teď díval s odstupem, nebylo moc co oslavovat. Kdyby se tenkrát Voldemort rozhodl, že si vztek vyleje na něm místo na svých posluhovačích, nikdy by se odtamtud nedostal živý.

  „Především díky tvému hrdinskému činu se Ronánek vrátil domů téměř bez újmy, samozřejmě, že se k tomu budeme stále vracet a děkovat ti,“ usmál se Fred.

  „Nicméně,“ vložil se do hovoru znovu George. „Abychom přešli k tomu, o čem chceme doopravdy mluvit…“

  „Ta černá, co máš na sobě…“

  „Rozhodně už začínáme rozumět tomu, co na tobě Hermiona vidí, protože ta barva k tobě sedí.“

  „Co si vlastně myslí o tom, že se za několik hodin staneš naším nepřítelem?“

  „Jen na oko samozřejmě,“ zamrkal na něj spiklenecky George.

  „Počkejte chvilku,“ zarazil je James poté, co otáčel hlavu z jedné strany na druhou, jako by právě sledoval finálový zápas Wimbledonu. „Jak to myslíte, co na mě Hermiona vidí?“

  „Ale, Jamesi,“ ušklíbl se Fred. „Snad sis nemyslel, že bychom se to nedozvěděli.“

  „Samozřejmě, Harry s Ronem si ničeho nevšimnou, ani když jim tu věc postavíš před nos, ale naše malá sestřička je občas horší než Moody s tím jeho okem.“

  „Přišla za námi a svěřila se nám, jak se Hermiona chová divně a neustále je v kontaktu s přáteli z mudlovského světa. Věř tomu nebo ne, nikdy se o žádném z nich nezmínila a bylo tudíž opravdu divné, že se najednou tak rychle objevili.“

  „Ano, oprášili jsme proto naše staré záškolácké nadání a dali se do odposlouchávání. Popravdě jsme původně chtěli zjistit něco od dospělých támhle,“ mávl rukou George směrem ke svému otci, Lupinovy, Tonksové a jeho rodičům, „ale nakonec jsme zaslechli mnohem zajímavější rozhovor dvou skřítků, kteří celou dobu věděli, co se tu děje.“

  „Vy jste odposlouchávali skřítky?“ pozvedl obočí James. „Jak?“

  „Jednou se s tebou o svoje triky jistě podělíme, ale teď to vypadá, že s tebou chce někdo mluvit,“ ušklíbl se na něj Fred, než kývl směrem ke dveřím, kde stál Snape a upřeně Jamese sledoval.

  „Už se těším, až mi to ukážete,“ řekl a zvedl se ze židle, aby došel ke svému profesoru. Ještě se však zastavil a otočil se zpět na dvojčata, aby k nim ještě na okamžik sklonil. „Nemusím doufám zdůrazňovat, abyste to nikomu neříkali.“

  „To mělo být tajemství?“ zeptal se George a hraně si položil ruku na pusu, než se spolu s bratrem rozesmál, když je James přejel zamračeným pohledem.

  „Dobrý večer,“ pozdravil, jakmile se postavil vedle muže s černými vlasy a hákovým nosem.

  „Až dorazí ředitel, tak začne schůze,“ informoval ho a James se jen zmateně rozhlédl kolem.

  „Vždyť tu nejsou skoro žádní členové řádu,“ zamračil se a obrátil svůj pohled zpět na profesora.

  „Budou zde řečeny věci, které by se s v zájmu nás všech mělo dozvědět co nejméně lidí,“ sdělil mu Snape a rozhlédl se po místnosti. Paní Weasleyová právě políbila na tvář svého manžela, než zamířila ke dveřím, aby z místnosti odešla. Na prahu kuchyně se setkala s vysokým mužem tmavé pleti, se kterým se ještě pozdravila a zmizela z jejich dohledu. „To, co se dnes dozvíte, nemůžete nikomu říct a pokud máte rád svůj život, tak se o nich ani nikdy nezmíníte.“

  „Dobře,“ přikývl pomalu a obezřetně pohlédl profesoru do očí. „Co se bude dít, až porada skončí?“

  „Poté se spolu se mnou přemístíte k místu, kde nás již bude očekávat Pán zla a schůze bude pokračovat se všemi ostatními členy.“

  „Severusi,“ kývl na pozdrav Peter, když se objevil po Jamesově boku. „Mohu si s ním ještě promluvit?“

  Snape jen přikývl a rozešel se ke stolu, kde se neochotně posadil proti Lupinovi a začal s ním o něčem mluvit.

  „Děje se něco?“ zeptal se James, když si všiml úzkostlivého pohledu na Peterově obličeji.

  „Chci, abys věděl, jak moc si vážím toho, co děláš,“ začal a zvedl ruku, aby svého adoptovaného syna umlčel, když začal otvírat pusu. „Není snadné tě sledovat, jak se řítíš do takového nebezpečí, protože naší prací, mou a tvé matky, je tě chránit, přesto si tvého rozhodnutí vážím. Vím, že tento rok pro tebe musel být hrozný a neumím si ani představit, jak bych se na tvém místě zachoval já, ale i přes všechny problémy ses nakonec rozhodl udělat tu nejstatečnější a nejšlechetnější věc, kterou jsi mohl.

  Věř mi, že ne každý by na tvém místě udělal to samé. Znal jsem mnoho kouzelníků, kteří o sobě tvrdili, že jsou stateční, ale když se pak měli postavit skutečnému nebezpečí, tak z toho boje utekli mnohdy i dříve, než vůbec začal. Během svého života jsem poznal jen několik málo lidí, kteří jsou tak odvážní jako ty, a většinu z nich najdeš v téhle místnosti nebo jinde v domě. Bohužel ty dvě nejstatečnější osoby už během života nebudeš mít možnost poznat.

  Tvoji rodiče byli výjimeční lidé, Jamesi, zatímco Harry zdědil Lilyinu laskavost a soucit k ostatním, v tobě přetrvává její vzdor a nechuť vůči tyranům. Spolu s Harrym jste oba žijící vzpomínkou na vašeho otce, nejedná se však jen o vzhled, i když nepopírám, že jde jistě o nejnápadnější rys, který jste po něm zdědili. James Potter byl jedním z nejloajálnějších lidí, které bys mohl potkat, záleželo mu na své rodině, blízkých a nikdy by nebyl schopen odmítnout někoho v nouzi. Popravdě trvalo dlouho, než se tuhle svou stránku rozhodl ukázat světu a hlavně tvé matce, ale jakmile to udělal, nebylo už nic, co by je mohlo rozdělit,“ Peter se na okamžik odmlčel jako by na něco vzpomínal, než k němu znovu zvedl pohled. „Slib mi, že nikdy nezapomeneš, kým doopravdy jsi. Slib mi, že ať se po dnešním večeru stane cokoliv, nikdy nezapomeneš, čí krev ti teče v žilách.“

   „Slibuju,“ přikývl James a snažil se vstřebat vše, co mu Peter právě řekl. Než se nadál, svíral ho muž ve stejně těsném objetí jako jeho matka o nějakou tu chvíli dříve u něj v pokoji.

  „Až se vrátíš do školy, nic už nebude stejné. Někteří lidé už tam nebudou a noví se tam objeví, pamatuj si ale, že i během té nejtemnější noci můžeš najít světlo. Musíš jenom najít to pravé světlo, které ti ukáže cestu,“ zašeptal mu do ucha naléhavě, než se odtáhl právě ve chvíli, kdy do kuchyně vstoupil Brumbál v doprovodu Billa Weasleyho.

 

  Už dlouho se nepřemisťoval, aniž by přesně věděl kam, a když konečně ucítil pevnou půdu pod nohama, musel chvíli počkat, než se jeho žaludek přestal houpat. Samostatné přemisťování mu nikdy nedělalo nijak zvlášť problém, ale jakmile se měl od někoho nechat vést, vždy poté potřeboval chvíli na zklidnění.

  Když po několika vteřinách vzhlédl, zjistil, že stojí skrytý ve stínu stromů několik metrů od vyšlapané cesty ve sněhu.

  „V pořádku?“ zavrčel vedle něj Snape, a když přikývl, tak si profesor přetáhl kápi přes hlavu a rozešel se k pěšině, po níž, jak si James domyslel, se měli dostat k Voldemortovi.

  Následoval jeho příkladu a s obličejem schovaným ve stínu kápě také vystoupil ze stínu, aby se připojil ke staršímu muži. Kráčeli potichu, pod nohama jim sem tam zakřupal sníh, když zrovna některý z nich došlápl na dosud neudusanou vrstvu bílé hmoty a pomalu se blížili ke konci lesní cesty, která ústila na mýtině přibližně půl kilometru před nimi.

  Jakmile se spolu se Snapem vynořili ze stínu lesu, všiml si James starých antických soch lemujících cestu, po které kráčely. Některým chyběly hlavy, jiné neměly ruce či nohy a na několika místech byly jen prázdné podstavce. Cesta končila vstupem do amfiteátru, jenž byl postaven na odlehlém konci mýtiny. Byla to poměrně vysoká stavba, vyšší než by se dalo uprostřed lesní pustiny očekávat, roztahující se přes téměř celou mýtinu. James se snažil příliš nezírat kolem sebe, na profesorovu radu upíral pohled přímo před sebe a nevšímat si Smrtijedů postavených za sochami.

  Černé pláště za nimi líně klouzaly po odhrabané cestě a teprve když se dostatečně přiblížily k amfiteátru, rozeznal James další Smrtijedy rozestavěné na tribunách stavby, jak se klaní o několik pater výš postavenému Pánu zla. Netrvalo dlouho a jeho posluhovači si všimli změny ve směru jeho pozornosti a každý na nově příchozí dvojici utkvěl pohledem.

  Červené oči lorda Voldemorta zářily nocí jako dva rubíny, plameny z pochodní, které byly rozmístěny všude kolem, jejich barvu ještě více zvýrazňovaly, a přestože obětoval pro přípravy tohoto okamžiku tolik času, kolik mohl, nikdo ho nepřipravil na to, jaké to bude tomu pohledu dobrovolně čelit. Každá molekula v těle na něj křičela, aby utekl, ale věděl, že už bylo pozdě a doufal, že své myšlenky dokáže před Temným pánem skrýt.

  „Pane,“ ozval se Snapeův hlas, když došli ke Smrtijedům, kteří jim uvolnili místo na tribuně, a profesor se před Voldemortem mírně poklonil.

  Ihned jeho pohyb napodobil, ale na rozdíl od Snapea James zůstal klečet opřený o jedno koleno a pohled upíral k zemi.

  „Vstaň,“ vyzval ho Voldemort svým syčivým hlasem a jak řekl, tak učinil. „Chci vidět tvou tvář.“

  James se narovnal a pomalu si stáhl kápi z hlavy. Na okamžik se ještě zastavil pohledem na zemi, než si výdech zvedl tvář a pohlédl do rudých očí jeho budoucího pána. Voldemort na něj několik vteřin jen tiše hleděl, ale nakonec se prudce zvedl a sešel k němu. V jednu chvíli už si James myslel, že udělal něco špatně a v několika dalších vteřinách umře, ale Pán zla jen natáhl svou mrtvolně bílou paži a otočil mu tváře z jedné strany na druhou, aby si ho řádně prohlédl.

  „Neuvěřitelné,“ řekl si pro sebe a všichni jeho následovníci kolem nich nastražili uši, aby jim nic neuniklo. „Kdybych neznal pravdu, přísahal bych, že jsem tě před šestnácti lety zabil.“

  Naposledy mu natočil tvář ke světlu plamenů, než svou ruku spustil a velkým obloukem se vrátil na místo, ze kterého k němu sešel a nechal svého obřího hada, aby se mu omotal kolem jedné nohy a vytáhl hlavu až na jeho rameno.

  „Pověz mi, Jamesi Pottere,“ nadechl se Voldemort, když na něm znovu utkvěl pohledem a had při vyslovení jeho jména zasyčel, „co tě přimělo se k nám na rozdíl od tvého bratra přidat?“

  „Řekl bych, že jisté rozdíly mezi mým bratrem a mnou jsou patrné již od chvíle, kdy mě Moudrý klobouk zařadil do vaší koleje, pane.“

  „Ach ano, přál bych si vidět výraz Harryho Pottera, když viděl, jak je jeho nově nalezený bratr zařazen do Zmijozelu,“ poušklíbl se Pán zla a spolu s ním i několik Smrtijedů, kteří nyní i včetně Snapea stáli ještě o dva stupínky níž. „Neodpověděl jsi však na mou otázku, co tě přimělo přidat se ke mně?“

  „Vy sám, pane,“ odvětil po chvilce ticha James a všiml si několika zvídavých pohledů od nejbližších přívrženců. „Důvodem, proč jsem se rozhodl k vám přidat, je, že ve vás vidím budoucnost tohoto světa. Už bylo dost toho, jak nás kouzelníky mudlové neustále utlačují a musíme to být my, kdo se musí přizpůsobovat.“

  „Pokračuj,“ pobídl ho Voldemort a díky tréninku, který James podstoupil, pocítil tlak na spáncích a věděl tak, že přišel čas, kdy se Temný pán chce ujistit o pravdivosti jeho slov.

  „Kouzelníci by měli být schopni vyjít do ulic a kouzlit místo toho, aby se schovávali a jen při nepatrném povytáhnutí hůlky se ohlíželi přes rameno, jestli někde v okolí není nějaký hloupý mudla. Jsem přesvědčen o tom, že právě vy jste ten pravý, který může takového převratu dosáhnout.

  Kouzelníci se už nadále nemohou spoléhat na ministra kouzel, ne pokud chceme být jednou svobodní, a pokud mohu mluvit sám za sebe, to je přesně to, co chci a za tu dobu, co pobývám v Anglii, jsem nabyl dojmu, že vy, pane, jste jediný, který nám může pomoci takové svobody dosáhnout.“

  „Velmi zajímavé… Jsi vskutku působivý řečník, Jamesi, ale co tvá rodina? Nezáleží ti na tom, co si o tobě bratr pomyslí?“

  „Harry Potter mě nikdy jako svého bratra nepřijal a přívětivost jsem pocítil teprve až v momentu, kdy jsem byl zařazen do Zmijozelu, kde o mě byl poprvé projeven zájem. Každý jednotlivý člověk z naší koleje pro mě znamená víc, než Harry Potter.“

  Na dlouhý moment se na mýtině rozhostilo ticho, které přerušovalo jen prskání ohně pochodní, bylo dokonce možné, že se nikdo z přítomných neodvážil ani nadechnout. James doslova cítil, jak se Pán zla probírá každou myšlenkou, kterou měl v hlavě a neustále se snažil zjistit, co všechno před ním skrývá.

  Ani jednou žádný z nich nezamrkal, hleděli si do očí a Voldemort ještě jednou zaútočil na jeho mysl, než se mu na tváři vytvořil drobný úsměv a pomalu povstal.

  „Luciusi,“ zvolal Pán zla a ukázal svému přisluhovači, aby přistoupil, aniž by se na něj podíval. „Přiveď naše vězně a vrať jim hůlky, abychom zjistili, co James umí.“

  „Jak si přejete, můj pane,“ uklonil se blonďák a odběhl pryč.

  „Tvá slova na mě velmi zapůsobila, Jamesi, ale chápeš doufám, že i přesto si musím ověřit, zda zvládneš obstát v bitvě, abych tě mohl přijmout mezi nás.“

  „Samozřejmě, pane,“ přikývl a uklonil se, když se Voldemort znovu postavil přímo před něj.

  „Nuže,“ pokynul mu, aby sestoupil do středu arény. „Ukaž nám, co v sobě máš.“

  Pomalým, ale přesto jistým krokem se po schodech vydal k aréně. Zachytil ještě lehké pokývnutí hlavy od Snapea, když kolem něj procházel a s lehkou nervozitou se pomalu přesouval do středu arény. Všiml si, že krom těch nejvěrnějších Smrtijedů jsou zde nyní i ti, kteří stáli podél cesty za sochami a rozmisťují se v hledišti amfiteátru. Na zlomek vteřiny zahlédl záblesk stříbrně blonďatých vlasů a sledoval malou skupinku hledající nějaké dobré místo. Když se konečně zastavili a všimli si, že jejich směrem upírá svůj pohled, zvedl jeden z nich nenápadně palec.

  Na tu dálku nebyl schopný rozeznat jejich tváře, ale byl si jistý, že dva z nich byli Draco a ten, který mu ukazoval zdvižený palec, byl Theo. Domyslel si, že další dva budou pravděpodobně Crabbe a Goyle, ale stále s nimi stáli ještě další dva lidé.

  Vybavil si tu noc v Godrikově dole, kdy neozbrojený ležel u hřbitovní stěny poté, co ho sám Voldemort odmrštil z cesty. Tehdy zaslechl známý hlas, který slýchával každý den ve škole. Patřil Theovi a popravdě ho vyděsilo, že právě jeho mohl v boji zranit nebo že právě kvůli němu teď bude muset čelit Voldemortově vzteku, protože Harry, Hermiona a Ron mu znovu utekli. Samozřejmě oba v tu chvíli stáli na druhé straně bojiště a nikdy by jim ty tři nevydal, ale Thea znal a věděl, že je to dobrý kluk.

  „Jak jistě všichni víme, mladý Draco Malfoy a jeho dva přátelé pan Crabbe a Goyle se již minulý rok přidali k Pánu zla. Letošní rok se jeho řady na našem hradě ještě rozrostly. Severusi, buďte tak laskav a řekněte, kdo všechno ze studentů se již stal Smrtijedem.“

  „Dalšími mladými přívrženci Pána zla jsou Theodore Nott a nově i Angela Benettová. Pár týdnů před prázdninami se k němu přidali i žáci dalších kolejí a to Zachariáš Smith a Michael Corner.“

  „Bohužel víme, že v temných řadách jsou i absolventi naší školy a pro ty už nemůžeme nic udělat,“ pokýval hlavou Brumbál. „Co ovšem bude tvým hlavním úkolem, Jamesi, budeš muset své spolužáky přetáhnout na svou stranu, aby se v rozhodující chvíli postavili za tebe. Ne u každého se ti to povede, ale věřím, že několik tvých přátel ze Zmijozelu by v životě rádo dostalo novou šanci.“

  „Udělám, co bude v mých silách, pane řediteli, a samozřejmě budu opatrný, aby to nijak neuškodilo mému bratru.“

  „O Harryho si nyní již starosti dělat nemusíš, chlapče,“ řekl Brumbál a zvedl ruku na znamení, aby spolknul všechny své otázky. „Spolu se svými přáteli se vydal na cestu za zbylými viteály a do školy se na druhé pololetí již nevrátí.“

  „Nevrátí? Nikdo z těch tří se nevrátí?“ zeptal se omráčeně a nevnímal smutné pohledy, které na něj upřeli Peter, Amy a rodina Weasleyova.

  „Bavme o tématech této porady,“ zavrčel Snape a střelil po Jamesovi nevrlým pohledem.

  Měl vědět, že se něco děje. To ráno z Hermionina chování vycítil, že něco není v pořádku, ale kvůli nadcházejícím událostem si myslel, že přehání. Jaký šok to byl, když se pak večer dozvěděl, že to bylo možná naposledy, kdy ji mohl držet v náruči, políbit nebo ji pohladit po tváři.

  Skoro ani nevnímal ty další hrozné věci, které si pro něj ostatní členové řádu přichystali. Začalo to nevinně, když se Snape zeptal, jak se jeho ředitel cítí a podal mu dávku lektvaru, kterou měl ten den vypít. Z toho, jak to každý bral jako samozřejmost, James poznal, že je to běžná věc a jakmile Brumbál dopil pohár své medicíny, přišel čas, aby se dozvěděl další hrůznou zprávu.

  „Až se přidáš k Pánu zla, Jamesi, budeš zaměstnán získáváním svých spolužáků na svou stranu a nebudeš se moct účastnit schůzí každý týden, abychom nevzbudili zbytečné podezření a oni ti bezmezně věřili. Je proto nejvyšší čas ti sdělit ty nejdůležitější informace. Slyšel jsi někdy o Relikviích smrti?“

  James jen němě zavrtěl hlavou. Stále se ještě pořádně nevzpamatoval z toho, co se dozvěděl a popravdě si ani nebyl jistý, na co se ho profesor ptal.

  „Jamesi, vzpomeň si na ty bajky, které jsme tobě a Andie četli, když jste byli malí,“ promluvila tiše Amy. „Tu o třech bratrech, kteří ošálili Smrt, a ona jim za to dala dary, jejichž neuvážené použití je potom nakonec zabilo.“

  „Ale…“ nerozhodně se rozhlédl po místnosti a přinutil se vnímat, když ho matka zatahala za ruku. „Jsou to přece jenom pohádky pro děti, aby se poučily. Proč o tom mluvíme?“

  „Tyto pohádky, jak je nazýváš, se skutečně staly. Před mnoha lety ti bratři opravdu žili a předměty, které od Smrti dostaly, se pohybují někde mezi kouzelníky. Dobrou zprávou je, že všechny tři relikvie máme v držení my-“

  „Prosím?“ vykulil oči James a přelétl pohledem po všech přítomných. „To je vtip?“

  „Poslouchej, Jamesi, prosím,“ ozvala se znovu Amy.

  „Omlouvám se,“ začervenal se, když si uvědomil, že řediteli skočil do řeči.

  „Špatnou zprávou je, že se chce lord Voldemort jedné z nich zmocnit a neustále se snaží vypátrat, kde je.“

  „Kterou z těch tří chce získat?“ zeptal se James a sledoval, jak Brumbál sahá do hábitu a na stůl pokládá svou hůlku. Nejdříve se James při tom pohledu jen zamračil a s jedním zdviženým obočím pohlédl na ředitele, který mu pokynul, aby si hůlku pořádně prohlédl a tehdy mu to došlo. „Vy máte Bezovou hůlku?!“

  „Ano, jistou dobu jsem jejím vlastníkem, naneštěstí se Pán zla již dozvěděl o tom, kdo je jejím nynějším vlastníkem a chce se ji zmocnit. Ve chvíli, kdy bude pozornost Bradavic nejvíce rozptýlena, plánuje na hrad zaútočit. I z toho důvodu se Harry se svými přáteli rozhodli se nevrátit. Doufáme, že když na hradě nebude ten, jež je předurčen být Voldemortovou zhoubou, odloží Pán zla své plány a bude po Harrym pátrat, čímž získáme nezbytný čas na přípravu.“

  „Myslíte, že to zabere?“

  „Můžeme v to jenom doufat, ale máme výhodu v tom, že si Pán zla není vědom toho, jak málo času má.“

  „Co tím myslíte, pane?“

  „Můj život se krátí, jsem zasáhnut kletbou, která se nedá nijak zvrátit.“

  „A ten lektvar, který pijete?“

  „Jen mi ulevuje od bolesti.“

  „Musí být něco, co se dá udělat,“ stál si za svým James, zatímco členové řádu se jen ztrápeně rozhlédli jeden po druhém. „Musíte mi pomoct ochránit ty tři.“

  „Chlapče, věř mi, že přesně to udělám,“ pousmál se Brumbál. Vypadal klidně a vyrovnaně s tím, co mělo přijít, a James nechápal, jak tu může jen tak stát a povídat si s ním o své smrti. „V okamžiku, kdy naposledy vydechnu bez toho, aby byla prolita má krev něčím kouzlem, ztratí Bezová hůlka veškerou svou kouzelnou moc.“

  „Nesmíte umřít rukou jiného člověka,“ zamumlal si spíš pro sebe James. „Pokud ovšem máte i zbylé relikvie, proč je nepoužijete proti Pánovi zla? Byla by to v boji téměř rozhodující výhoda, byl byste Pánem Smrti.“

  „Pokoušel jsem se o to již v minulosti a byl jsem svědkem, že ne každý se jím může stát, Jamesi. Je příliš málo lidí, kteří by takové postavení zvládli, a bojím se toho, co by se stalo, kdyby se v téhle válce relikvií zmocnil nesprávný člověk.“

  „Takže máte nějaký plán?“

  „Jak jsem již řekl, když se nám poštěstí, umřu a se mnou i moc Bezové hůlky.“

  „A pokud Pán zla zaútočí dřív?“

  Brumbál střelil pohledem ke Snapeovi a dlouhou dobou si hleděli do očí. James byl schopný říct, že se Snapeovi tahle část plánu ani trochu nezamlouvala.

  „Pokud Pán zla zaútočí na hrad, zatímco bude ředitel ještě naživu, Jacksone, tak to budu muset být já, kdo profesora Brumbála zabije.“

  „Poté, co lord Voldemort unesl výrobce hůlek, u něhož si svou první hůlku koupilo každé dítě v Bradavicích, porozuměl sám Temný pán tomu, jak hůlku donutit k poslušnosti. Víš, co se musí udělat?“ zeptal se ho Brumbál a James jen zavrtěl hlavou, která ho začínala ze všech těch informací bolet. „Abys hůlku ovládl, tak musíš jeho předchozího majitele porazit, hůlka tě nikdy nebude poslouchat, jestliže její majitel bude souhlasit s tím, aby sis ji vzal.“

  „Ano,“ zavrčel Snape nevrle. „Můžeme nyní přejít k dalšímu bodu?“ zeptal se Snape a zarazil tak veškeré další dotazy, které James měl.

  „Jistě,“ souhlasil ředitel. „Jak jsem se již zmínil, uvěznil Pán zla výrobce hůlek Ollivandera, nyní po několika měsících je mu již k ničemu, setkáš se s ním při svém verbování.“

  „Bude proti vám postaven v souboji, Jacksone, kdy ho budete muset zachránit.“

  Pohledem přelétl přes všechny vězně, které Lucius Malfoy s dalšími dvěma Smrtijedy vedl k němu do arény. Šedivé vlasy starého výrobce hůlek zářily, ale stařík byl celý shrbený a nohy se mu s každým krokem klepaly víc a víc. James pochyboval, že se na nich udrží, až ho Smrtijed pustí.

  Krom pana Ollivandera k němu přicházelo ještě dalších šest mužů. Všichni měli potrhané a špinavé oblečení, zarostlé a zmordované tváře, které vypovídaly o tom, jakým peklem si prošli, a nyní je toho měl James ušetřit. Měl je zbavit jejich životů a osvobodit z toho vězení.

  Jeho pozornost si získal poslední muž, který se vyděšeně rozhlížel kolem sebe, jako jediný byl oblečený v mudlovském oblečení. To samotné by Jamese nepřekvapilo, ale to jak se pokaždé přikrčil, když Smrtijed vedle něj pozvedl hůlku a vyhýbal se pohledu do očí komukoli z přítomných, to mu neustále vnoukalo myšlenku na to, že je to jen obyčejný mudla.

  Jeho podezření se jen potvrdilo, když každému položili k nohám hůlku a ten mudlovský muž dostal jen baseballovou pálku. James stál přesně uprostřed, kam ho Pán zla poslal a zajatci byli rozestavěni v kruhu kolem něj. Byl otočený zády k hledišti a snažil se zapomenout na to, kolik párů očí ho právě sleduje. V zorném poli měl čtyři muže včetně Ollivandera a za ním byli k útoku připraveni další dva s tím mudlou. Když stavbu poprvé zahlédl, přišla mu obrovská, nyní, když věděl, že na něj brzy ze všech stran poletí kletby, si připadal až nepříjemně stísněně.

  „Vězni,“ rozlehl po amfiteátru Voldemortův hlas a James se za ním otočil. „Čekává vás boj na život a na smrt. Zabijte mého služebníka dole nebo buďte zabiti, ten komu by se snad podařilo ho zabít, bude volný. Bude se moct vrátit ke své milující rodině,“ počkal okamžik, dokud se jeho slova nevpila do myslí všech soupeřů v aréně. „Bojujte!“ vykřikl nakonec a roztáhl paže, jako by je chtěl všechny obejmout.

  Na to v jak zuboženém stavu všichni vypadali, se většina z nich hbitě vrhla po hůlkách a na Jamese se během dvou vteřin řítily kletby ze všech stran. Rychle si dřepl, aby se všem kletbám vyhnul a otočil se, aby několika kletbami zaměstnal dva muže za svými zády.

  Otočil se právě včas a na poslední chvíli stihl odvrátit nepříjemně vypadající kletbu. Její síla ho však shodila na zem a hned na něj letělo moře dalších kouzel. Odkulil se jim rychle z cesty a ještě ze země vyslal smrtící kletbu. Našla svůj cíl a první oběť se svalila na zem.

  Mezi tím, kdy se snažil rychle zvednout ze země a vykrytím další kletby si všiml Ollivandera, jak se snaží zvednout na nohy poté, co upadl, když se shýbal pro hůlku. Tvář mu ozářil temně fialový paprsek a James jeho dráhu rychle odklonil jiným směrem. Koutkem oka zahlédl, že neúmyslně trefil dalšího svého protivníka a rychle vyslal vlastní kletbu na toho, kdo se ho snažil tím paprskem zabít.

  Od začátku celé téhle bitvy se posunul o notný kus od středu a všechny protivníky měl nyní v zorném poli. Bohužel se dostal na opačnou stranu, než na kterou potřeboval. Ollivander, kterému se stále nepodařilo se zvednout, byl na úplně opačném konci arény.

  Na okamžik se všichni zastavili, James stál s Voldemortem a všemi Smrtijedy v zádech, zatímco si ho tři muži s hůlkou v ruce měřili s přimhouřenýma očima. Napadlo ho, že s útoky možná přestali kvůli tomu, že za sebou má celou armádu přátel, jak si jistě mysleli. Když se tím směrem podíval před zápasem, napadlo ho, že hlediště zaplavené černými kápěmi vypadalo opravdu hrůzostrašně.

  „Ne! Nechte toho!“ rozkřikl se ten mudla najednou a vpotácel se mezi ně. Na všechny ozbrojené to zapůsobilo jako signál a každý znovu spustil ohňostroj kouzel a kleteb, kterýmu se James snažil ubránit.

  Ze všeho nejdřív se potřeboval dostat blíž k Ollivanderovi, byl sice relativně v bezpečí, protože všechna pozornost ostatních vězňů byla soustředěna na něj a starce si nikdo nevšímal, ale už jednou se stalo, že odkloněnou kletbou někoho zabil a potřeboval toho staříka dostat ze svého dopalu.

  První, co si uvědomil, bylo, že ztratil pevnou půdu pod nohama a teprve potom uslyšel tu hroznou ránu. Neviditelná síla ho vyhodila do vzduchu a spolu s ním i písek pokrývající podlahu amfiteátru. Omámeně zvedl hlavu, kdy dopadl zase na zem. Všude kolem něj vířil písek a v uších mu zvonilo. Snažil se toho nějak zbavit, ale nevěděl, jak a neměl čas se o to nějak pokoušet.

  Odkulil se, když se mu zježili vlasy na zátylku a setinu na to se do písku, kde do té doby ležel, vpila smrtící kletba. Malátně se postavil a snažil se zaostřit na muže stojící proti němu. Vyslal první kletbu, ale viděl jen, jak proletěla skrz tělo jeho protivníka. Rychle vyčaroval štít a protřepal hlavou, aby místo šesti mužů znovu viděl jen tři. Jeho štít už praskal, když znovu zvedl pohled a sám ho zrušil, přičemž poslední kletbu přinutil se ve vzduchu otočit a zamířit zpět na svého majitele.

  Posunul se znovu o několik kroků po obvodu, aby se dostal blíž k výrobci hůlek. Jak zněla ta kletba, kterou ho učil Snape? Podle profesora dokázala ve vteřině jeho soupeře rozpárat, což by se mu nyní opravdu hodilo. Stále ještě pořádně neslyšel, hlava ho bolela, jako by ji měl danou do zvonu, který právě odbíjí poledne a příliš mu nepomohlo, že měl pocit, jako by se měl každou chvíli pozvracet.

  Jeho protivníci na něm museli poznat, že mu není zrovna nejlíp a bylo pro ně velkým překvapením, když místo toho, aby se zhroutil na zem, zvedl hůlku a na oba v rychlém sledu vyslal stejnou kletbu. Ten, na kterého mířil jako na prvního, samým překvapením ani nestihl zvednout hůlku a s roztrhaným hrudníkem přepadl na záda. Ten druhý stihl rychle mávnout hůlkou, aby v poslední vteřině změnil směr té kletby a ta se vpila do toho mudly, který jen překvapeně otevřel pusu, ale už z ní vyšel žádný zvuk.

  James se nejistým, ale přesto rychlým krokem vydal ke svému poslednímu soupeři. Potřeboval to urychlit, necítil se na to, aby zvládl zdlouhavý souboj jeden na jednoho. Bylo to padesát na padesát, jeden z nich umře. Zvládl přežít už pět svých soupeřů, proč ne ještě šestého, to bylo všechno, co potřeboval.

  Síla i rychlost jejich kouzel se zvyšovaly a s každým odrazem od štítu si kouzlo vzalo sílu i z jejich magického nitra. James už si myslel, že má vyhráno, odrazil právě skupinu kouzel a chtěl ještě přidat jedno své, které by pro štít jeho rivala bylo poslední kapkou, když se vynořilo ještě jedno kouzlo a odhodilo ho několik metrů dozadu.

  Přistál tvrdě na zádech a vytvořil za sebou brázdu v písku, když ještě pár metrů klouzal po zemi. Ze všeho nejdřív si zkontroloval ruku s hůlkou, aby zjistil, že ji pořád ještě pevně svírá a okamžitě za to děkoval Merlinovi. Uvězněný muž na tom nebyl o moc líp, síla kouzel, které dopadly na jeho štít, ho také odhodila o notný kus dozadu.

  Oba se nyní jen stěží zvedali. Po krátkém pohledu na svého protivníka, který měl momentálně dost starostí se svým vyhozeným ramenem, se James pomalu postavil na všechny čtyři. Žaludek se mu po tom letu nebezpečně houpal a cítil, jak mu po obličeji stéká krev. Odkud se vzala, to netušil. Pomalu se posadil na paty a zhluboka se nadechl se zavřenýma očima. Přemýšlel, jestli stále ještě nic neslyší nebo amfiteátrem vládne takové ticho. Otevřel oči, aby zkontroloval situaci a pohled mu padl na starce, jak stále zhroucený na zemi jen dva metry od něj napřahuje hůlku.

  Nehledě na všechna svá nebo jeho zranění se na něj vrhl. Tušil, že už bude příliš pozdě a na poslední chvíli ještě uhnul. Znovu tvrdě dopadl do písku a vyšvihl nohu, aby Ollivanderovi hůlku vykopl, než na něj stihne seslat další kletbu. Jakmile byl znovu odzbrojený, střelil pohledem za Jamese, který se rychle otočil směrem jeho pohledu, a musel se znovu odkulit stranou, aby ho jeden z posledních přeživších netrefil baseballovou pálkou.

  Vykopnul, aby mu podrazil nohy, když zavrávoral, protože nečekal, že James uhne a rychle sebral pálku, která se vykutálela mezi ně. Z posledních sil se vězeň ještě zvedl, aby mu ji sebral, ale James se rozpřáhl a praštil ho do hlavy. S námahou se postavil, nebyl schopen jít rovně a musel se o pálku opírat, aby vůbec mohl chodit, ale přišoural se k tomu vězni, který se stále snažil vstát a uštědřil mu další ránu. Nebyl si jistý, kolik ran pálkou člověk přežije, ale nepohnul se právě znovu? Ještě dvakrát vězně praštil do hlavy, než uviděl otevřenou lebku a pálku zahodil.

  Bez opory, kterou mu poskytovala, upadl na zem a pohlédl na hůlku ležící na dosah paže od něj. Byla přesně tam, kde ji upustil, když se vrhnul na Ollivandera, aby mu sebral tu jeho. Natáhl ruku, ale nedosáhl tam, nedokázal paži více natáhnout, už nyní se mu řinuly slzy do očí. Natáhl druhou ruku a zabořil ji do písku, aby se mohl přitáhnout blíž. Konečky prstů si hůlku přihrábl k sobě a znovu ji pevně sevřel, než se přetočil na záda. Doufal, že se svět kolem něj aspoň na chvíli přestane točit.

  Sesbíral veškeré poslední zbytky svých sil a posadil se. Bylo to zlé, to věděl, jakmile zvedl hlavu ze země, ale musel se postavit. Před očima se mu udělalo černo a zapotácel se, zatímco měl pevně zavřené oči a čekal, až to odezní. Pomalu oči zase otevřel, stále viděl mžitky, ale dokázal alespoň už rozeznat starcovu siluetu.

  „Jak ho mám zachránit? Voldemort mě zabije, když ho nechám žít a jeho hned po mně.“

  „Použijete kletbu, kterou jsme procvičovali, Jacksone. Nikdo ze Smrtijedů ani Pán zla nepozná, že to nebude smrtící kletba, protože mají stejnou barvu, ale místo toho, aby ho na místě zabila, mu jen zpomalí veškeré životní funkce na minimum a tělo budeme moci přemístit do bezpečí, kde se mu dostane zdravotnické péče.“

  „Ale, pane, nikdy se mi tu kletbu nepovedlo provést správně, sám jste to říkal.“

  „Možná jsem byl až příliš tvrdý, byl jste blízko, jen jste nikdy nepoznal ten pocit, když člověka opravdu zabijete, což je hranice u této kletby velmi důležitá a k úspěchu nezbytná.“

  „Takže až zabiju těch zbylých šest vězňů, budu skoro expert,“ povzdechl si a zachmuřeně se podíval na své ruce.

  To přece zvládne, říkal si v duchu. Nenechal se takhle zmordovat jenom proto, aby pak nezvládl takovou prkotinu, jako bylo tohle. Prkotinu, která mohla zabít člověka a připravit Británii o jediného výrobce hůlek, které se během posledních měsíců staly nedostatkovým zbožím a bojovníci dobra tak byli v nejen početním oslabení, ale i magickém.

  Vratkým krokem došel až k Ollivanderovi, který se držel za ruku, do které ho kopl. Možná, že mu ji i zlomil, ale na ničem takovém teď Jamesovi nezáleželo. Hleděli si do očí a Ollivander si myslel, že ví, co ho v tu chvíli čeká. Kdyby jenom tušil, jak moc mohou následující vteřiny rozhodnout.

  „Udělej to,“ zamumlal. „Udělej to konečně. Udělej to!“

  James poprvé za dlouhou dobu pohlédl k tribunám a pohlédl přímo na Voldemorta, který mu s úsměvem pokynul, aby pokračoval. Teď anebo se uvidíme v pekle, pomyslel si James a bez toho, aby pohnul jediným svalem v obličeji, vyslal na Ollivandera svou poslední kletbu.

  Pozoroval, jestli nezahlédne nějaké známky života, ale nezaznamenal pohyb hrudníku ani tik v oku. Nic. Samozřejmě, nic takového by se ani stát nemělo, takže měl napůl vyhráno.

  „Jamesi?“ dolehlo k němu z dálky, ale když se ohlédl, zjistil, že Voldemort a Snape stáli jen dva kroky od něj. Vyděšeně by odskočil, kdyby na to měl ještě sílu.

  „Neuvěřitelná podívaná,“ řekl Pán zla a potěšeně si ho prohlížel. James alespoň doufal, že je potěšený, těžko se z jeho hadí tváře dalo něco vyčíst. Už si myslel, že bude pokračovat a vychválí, jak tomu chudákovi rozmlátil lebku, když se najednou chytil za místo, kde má běžný člověk srdce a s lapáním po dechu dopadl na kolena.

  Snape se k němu okamžitě sklonil a přiběhlo i několik jeho dalších nejvěrnějších. Zbylí Smrtijedi to jen úzkostlivě sledovali z dálky a nikdo si nevšímal toho, že i James se svezl na kolena, ale z jiných a zcela očividných důvodů.

  Že si toho nikdo nevšiml, si jenom myslel. Ucítil, jak ho někdo tahá zpátky na nohy a snaží se ho odvléct stranou. Nevnímal, kdo to byl a ani se to nesnažil zjistit, chtěl si jenom lehnout a na chvíli si odpočinout. Zrovna si říkal, že přesně to udělá a chtěl toho někoho od sebe odstrčit, když se za nimi ozval řev poraněného lva a jeho opora se s ním rychle otočila, aby se podívala, co se děje.

  Voldemort stále klečel na kolenou, ale všichni Smrtijedi, kteří se mu snažili pomoct, nyní leželi dva metry od něj a ztěžka se snažili postavit zpět na nohy. Sám Pán zla stále s otevřenými ústy hleděl do nebe, až se nakonec z nebe zřítil blesk a trefil jednu ze soch, která se okamžitě rozlétla na kusy.

  „Ten spratek!“ zasyčel a postavil se na nohy. „Pomoz Jamesovi, Draco, a přemísti se s ním ke Gringottovým, ať má tu čest vidět, jak konečně popravím jeho bratra!“ rozkázal, než kývl na své nejvěrnější a z jeho hlasu Jamesovi až přejel mráz po zádech. 

  „Vypij to,“ ozval se dívčí hlas a jemné ruce mu zvedly hlavu, aby lépe spolknul lektvar, který mu nalila do krku.

  Ještě než stihl lektvar působit, tak už cítil, jak ho někdo cpe příliš úzkou trubkou, která ho nakonec vyplivla v honosně vypadající bance. Vydal ze sebe dávivý zvuk a cítil, jak Draco s dívkou uhýbají. Nevěděl, jak je to možně, ale i tentokrát se jeho žaludek dostatečně uklidnil a oba jeho společníci se uvolnili, což se nedalo říct o skřetovi, který na něj nejdřív vystrašeně hleděl a nakonec s hrůzou v očích pohlédl za něj, kde se objevilo dalších deset Smrtijedů v čele s Voldemortem.

  „Kde je ten kluk?!“ přistoupil ke skřetovi Voldemort a Draco odtáhl Jamese stranou.

  „Já-já nevím, o čem to mluvíte, pane, s-stojí přímo támhle,“ vykoktal skřet a ukázal na Jamese, zatímco ostatní skřeti jen němě přihlíželi.

  Co se stalo v několika dalších vteřinách, James nestihl ani sledovat. V jednu chvíli stál Voldemort nehnutě na místě a v další se oháněl hůlkou jako smyslu zbavený, což klidně i mohl být. Skřet jen vykulil oči, než mu hlava odletěla stranou a bezhlavé tělo se svalilo ze židle na podlahu. Jeho bratři, kteří to celé do té doby nehnutě sledovali, začali panikařit a pobíhat po celé hale. Všemožně se snažili uniknout a v případě, kdy se snad dostali mimo Voldemortův dosah, je Smrtijedi zahnali zpět ke svému pánu.

  Brzo byly zdi postříkané krví, papíry rozházené po celé místnosti, kusy nábytku rozmetané na kusy a celá podlaha poseta drobnými postavami. James, Draco a Angela, která se vyděšeně schovala za Draca, se za drženým dechem sledovali, co bude jejich pán dělat dál. Ten se obrátil k poslednímu žijícímu skřetovi a chladným, nebezpečně tichým hlasem se zeptal: „Kde je Harry Potter?“

  „Já nevím, ukradl d-draka a z-zmizel pryč.“

  Zelený paprsek skřeta odhonil několik metru dozadu a Voldemort se vztekle otočil, přičemž nechal zbortit řadu opěrných sloupů, až se střecha nad nimi nebezpečně zachvěla.

  „Musím zkontrolovat i ty ostatní,“ zasyčel Voldemort a začal přeházet sem a tam, zatímco ho jeho věrní jen vypjatě sledovali, aniž by se někdo z nich odvážil pohnout.

  James se zapotácel a chytil se jedné ze židlí. Odmítl jakoukoli pomoct, když se k němu jeho dva přátelé obrátili a jejich pozornost ztratil v okamžiku, kdy Voldemort nechal rozčileně vyletět od vzduchu jednu z přepážek. Nesmírně se mu ulevilo, že tu Harry s Hermionou a Ronem už nebyli, když dorazili. Bylo by zlé, kdyby je Voldemort zastihl v takové náladě, ve které byl. Ještě jednou se rozhlédl po zničené hale banky a pohled mu utkvěl na stříbrné tyči, kterou v rukou svíral jeden ze skřetů.

  Ohlédl se, aby se ujistil, že mu nikdo nevěnuje sebemenší pozornost a potichu odklopýtal k mrtvému tělu. Ztěžka dopadl na kolena a snažil se uvolnit skřetův pevný stisk. Ještě než se mu to povedlo, poznal, že se nejedná o tyč, ale o rukojeť meče. Na čepeli u jílce rozeznal písmena, které tvořily jméno jednoho ze zakladatelů, a oči se mu překvapeně roztáhly. Pokud ten meč má u sebe skřet, pak to musí být Griphook, který s Harrym spolupracoval, aby meč získal.

  „Jamesi?“ zavolala na něj Angela a on se rychle otočil, aby zjistil, že spolu s Dracem jdou k němu.

  Otočil se, aby meč nějak schoval, ale když se otočil, nebylo po něm nikde ani stopy.

 

    Na hřbetě slepého draka plachtícího nad jezerem seděli tři přátelé rozhodnutí skočit, zatímco drak stále klesal a klesal blíž k hladině.

  „Už?“ zakřičel Ron, aby ho Harry s Hermionou slyšeli.

  „Teď!“ vykřikla Hermiona, když se nebezpečně přiblížili k místu, kde se hloubka začala zmenšovat. Voda byla ledová a proudy, které vytvořili její dva statnější kamarádi, jí stáhly ještě hlouběji pod hladinu. Snažila se vyplavat, ale rychle jí ve studené vodě došel kyslík, než však stihla začít panikařit, popadly jí za dvě silné paže a vytáhly nad hladinu.

  „Musíme rychle na břeh,“ oznámil jí Ron, když se ujistil, že je v pořádku a chytil Harryho, který opakovaně ztrácel a zase nabýval vědomí. „Říkal něco o tom, že Voldemort zuří.“

  „James,“ zamumlal Harry. „Smrtijed,“ vydechl, než se mu protočily panenky a ponořil se do Voldemortovi mysli. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

???

LidkaH,23. 3. 2014 12:29

Ahoj, bude někdy pokráčko? je to skvělá povídka.

Re: ???

Katren,23. 3. 2014 15:30

Ahoj, kapitola je z půlky napsaná, ale zasekla jsem se na tom. Popravdě jí píšu už podruhý, první verze byla divná a neměla bych jak pokračovat.
Momentálně nechodím do školy ani do práce, tak doufám, že s tím trochu pohnu.

:)

Lukáš,18. 9. 2013 6:58

Ahoj, jsem moc rád, že po pár měsících si našla čas sem opět něco přihodit. Tajně doufám, že bys mohla třeba přidat i nějakou jednorázovku . :)

Re: :)

Katren,18. 9. 2013 18:38

Děkuju za komentář, potěšil :) a ještě víc od tebe ;)

Re: Re: :)

Lukáš,20. 9. 2013 7:04

Tak hlavně aby ti těch pás písmenek vlilo do žil další inspiraci a my se mohli tešit na další super kapitoly od tebe :). Tobě vždy rád napíšu ;)