Katren

   Zbytek posledního prázdninového týdne utekl rychle a jednotvárně. Každé dopoledne se Snapem cvičil na ústředí řádu, poté se přemístil zpět domů, kde se po náročném tréninku, během kterého netrénovali už jen nitrobranu, ale zároveň i některé kletby a zaklínadla, osprchoval a spolu s Peterem, Amy a Andie se naobědval. Komunikace mezi ním a Amy stále vázla, ale kvůli Andie, která se nemohla dozvědět, co se chystá, se snažili chovat tak normálně, jak jen to bylo možné.

  Samozřejmě se snažil strávit i co nejvíce času s Herminou, což už nebylo tak jednoduché, protože si dívka stále musela vymýšlet nové výmluvy, které by řekla svým přátelům, a jak se Jamesovi jednoho večera svěřila, Ginny začínala být nepříjemně podezřívavá ohledně toho, co všechen ten čas mimo ústředí dělá.

  Poté, co se v pátek vrátil z ústředí a všichni se společně najedli, si spolu s Andie sedl do obývacího pokoje, kde se koukali na televizi, dokud je nevyrušila sova, která přiletěla s dopisem pro jeho sestru. Tázavě se na ni podíval, když dopis jen s nezájmem odložila a dál sledovala film.

  „Ty to neotevřeš?“

  „Není to nic důležitého,“ pokrčila rameny, aniž by odtrhla pohled od obrazovky.

  „A od koho to je?“

  „Od Toma.“

  „Ještě před týdnem jsi z každého jeho dopisu byla celá u vytržení,“ zamračil se.

  „To není pravda,“ ohradila se a konečně se na něj podívala.

  „Chceš snad popřít, že první, co jsi každé ráno udělala, bylo, že jsi zkontrolovala, jestli Aurel v noci nepřinesl nějakou poštu anebo chceš popřít, že když ta nebohá sova přiletěla s dopisy, tak jsi ji odchytla a nepustila, dokud ses nepodívala, jestli nějaký dopis není pro tebe?“

  „Nic z toho popřít nechci,“ řekla Andie, dobře si vědoma toho že si James nic z toho, co řekl, nevymyslel, „ale pro tvoji informaci to bylo předtím, než mi Dafné velmi podrobně popsala, jak se zapletl s Ashley na nějakém pitomém Vánočním večírku, kterého se každoročně účastní téměř celý Zmijozel.“

  „To jako vážně? Není možný, aby si to Dafné trochu přibarvila?“

  „Psala jsem Angele a ta mi to potvrdila, dokonce odsouhlasila téměř každé slovo, které Dafné napsala.“

  „To je mi líto, Andie.“

  „Nemusíš předstírat, že ti to je líto, vím, že jsi ho neměl rád.“

  „To ale neznamená, že mě nezajímá, co udělal ba naopak, kdy ses to dozvěděla?“

  „Hned druhý den po tom večírku, což znamená v neděli.“

  „A já se to dovídám až teď?“ povytáhl obočí a nevěřícně jí hleděl do očí.

  „A kdy jsem ti to měla říct? Pořád jsi na ústředí, ať už tam děláš, bůh ví co, nebo jsi s Hermionou.“

  „Myslel jsem, že vám to klape,“ dodal stále překvapeně.

  „Já taky, ale evidentně jsem se mýlila.“

  Oba se odmlčeli, a zatímco Andie se znovu zaměřila na obrazovku, James nepřítomně sledoval běžící ručičky na stolních hodinách. Přemýšlel nad tím, jak do téhle chvíle ani v nejmenším nezaznamenal změnu v sestřině chování. Když se nad tím teď zamyslel, uvědomil si, že se za poslední týden stala tišší a kolikrát, když se vrátil domů, tak po ní nikde nebylo vidu ani slechu.

  V duchu ho to jen dovedlo k tomu, jak mizerným bratrem dokázal někdy být a ještě dřív, než si řekl, že to napraví, si uvědomil, že k tomu pravděpodobně nebude mít příležitost, protože již brzy se stane Smrtijedem a bude před ní muset skrývat další tajemství, které mezi nimi ještě zvětší tu propast, jež se za ten půl rok, co chodili do Bradavic, vytvořila.

  Byly to chvíle přesně jako tahle, které ho nutily litovat nad jeho rozhodnutím, ale nakonec to přece nedělal jen proto, aby ochránil Harryho. Rozhodl se to podstoupit i za cenu vřelého vztahu s jeho sestrou, aby ji ochránil a ona nebyla v den své plnoletosti nucena se rozhodovat, jestli ohrozí svou rodinu tím, že by odmítla se k Voldemortovi přidat.

  „Hej, Andie,“ hlesl po chvíli a čekal, dokud se na něj neotočí. „Víš, že se na mě můžeš spolehnout, že jo? Kdykoliv a s čímkoliv.“

  „Samozřejmě, že to vím. Jenom jsem ti nechtěla kazit radost, když jsi konečně dostal tu holku, kterou jsi chtěl.“

  „Nikdy si nemysli, že před tebou má nějaká holka přednost, rozumíš tomu, co ti říkám? Nikdy,“ zakroutil hlavou a rozevřel paže, když se Andie v očích objevily slzy. „A teď pojď ke mně,“ dodal a sevřel ji v těsném objetí. Ano, brzy se stane smrtijedem, ale to neznamenalo, že poslední den jeho svobody nedá své sestře jasně najevo, že ji má rád.

  „Myslela jsem, že bude jiný,“ zamumlala Andie do jeho trička.

  „Nikdo netušil, že tohle udělá,“ zavrtěl hlavou. „Pamatuješ přece, že se za něj přimlouval i Draco. Nemysli si ale, že mu to jen tak projde, nikdo neublíží mojí sestřičce, aniž by se pak musel popasovat se mnou.“

  „Jamesi, nechci, abys něco udělal, slib mi to.“

  „Můžu ti slíbit akorát to, že se to pokusím dodržet.“

  Přikývla a nechala ho, aby jí utřel slzy, když k němu zvedla tvář. Dal jí ještě pusu na čelo, než pohodlně ulehla na pohovku a hlavu mu složila do klína.

  Ani jeden z nich si nevšiml jejich matky stojící ve dveřích, jak tiše naslouchá jejich rozhovoru. Ona samozřejmě věděla o tom, že se Andie s Tomem rozešli, a když dívku James utěšoval, tak se jen s úsměvem otočila a zmizela zpět v kuchyni.

  Celý zbytek dne strávili sourozenci spolu, většinu odpoledne se v televizi dívali na různě komedie, u kterých se nasmáli i přes tíhu tématu, o kterém po obědě mluvili, večer se naopak zavřeli u Jamese v pokoji a Andie od něj vyzvídala, jak na tom vlastně s Hermionou je a jak to chtějí udělat, až se vrátí do školy.

  V ten moment ji samozřejmě upozornil, aby o tom nikomu neříkala a v případě, že by se jí někdo na něco vyptával, tak aby lhala a zapírala. Nahlas přemýšlel nad tím, jak to udělat, aby se s Hermionou mohl stýkat, ale ihned zavrhl návrh, že by mohli vypustit tuhle novinku do světa. Nakonec řekl, že na škole stejně už budou jen půl roku, kdy se navíc budou muset připravit na zkoušky OVCE a tím pádem na sebe nebudou mít moc času.

  Poté, co se Andie rozloučila a odešla do postele, si James překontroloval hodinky a zjistil, že už bylo půl desáté večer. Po chvíli váhání se nakonec rozhoupal, že i přes pozdní hodinu půjde ještě za Hermionou. Tiše seběhl schody, aby to oznámil Amy a Peterovi a pak už jen zavolal Kráturu, aby ho přenesl. Za veškerou tu dobu, kterou na ústředí strávil, se poměrně dobře se skřítkem spřátelil a často využíval jeho pomoci, aby v domě nenarazil na někoho, koho potkat nechtěl. 

  „Děkuji ti a slibuju, že to dnes bylo naposledy, co jsi mě musel přemisťovat,“ sklopil pohled ke skřítkovi jen, co se objevili ve sklepení domu.

  „Krátura se rád odvděčil za to, že pomáháte jeho pánovi,“ odpověděl mu skřehotavým hlasem skřítek.

  „Co ty o tom všechno víš?“ zeptal se s přimhouřenýma očima.

  „Krátura občas něco ze schůzí zaslechne,“ přiznal neochotně, „ale nemějte strach, nic neprozradí.“

  „Dobře, věřím ti,“ přikývl James a sledoval, jak se skřítkovy staré a unavené oči šťastně rozsvítili.

  Bez problému se dostal až ke dveřím Hermionina pokoje a čekal, dokud sama Hermiona, které měl Krátura o jeho návštěvě říct, neotevře dveře. Místo dívky se však znovu objevil skřítek a James na něj jen zmateně pohlédl.

  „Slečna Grangerová už spí a Krátura ji nechtěl budit,“ vysvětlil, a když mu James znovu poděkoval, tak zmizel.

  Chlapec neváhal a proklouzl do pokoje, než ho někdo stihl načapat na chodbě. Počkal, dokud si jeho oči nepřivykly temnému okolí, a teprve poté došel až k posteli, ke které si okamžitě přiklekl. Hermiona ležela schovaná pod peřinou nataženou až ke krku.

  „Co-?“ zamumlala rozespale, když jí odhrnul pramen vlasů z obličeje a pomalu rozlepila oči, aby zjistila, co ji vzbudilo.

  „Ahoj, Růženko,“ zašeptal a sledoval její překvapené oči.

  „Myslela jsem, že už nepřijdeš.“

  „Zjistil jsem, že jako bratr nestojím za nic, tak jsem to snažil Andie nějak vynahradit. Popravdě jsme toho měli tolik co dohánět, až jsem ti zapomněl napsat.“

  „Nic se neděje,“ usmála se na něj a na okamžik si oba pohlédli do očí. „Víš, že princ Růženku probudil polibkem?“

  „Vím,“ potvrdil.

  „Jak to, že já ten můj nedostala?“ zeptala se a James se tiše rozesmál, než se natáhl a bez ostychu Hermionu políbil. „Zůstaneš tu?“

  „Doufal jsem v to, že mě nevyhodíš,“ přikývl a dívka mu jen s úsměvem uvolnila místo na posteli. James se na ni usmál zpět a než si k ní lehl, tak ještě pomocí kouzla zamknul dveře a vysvlékl se ze zbytečného oblečení.

  Ulehli spolu v objetí, a když Jamesův stisk povolil, položila si Hermiona hlavu na jeho rameno. Zvedl volnou ruku a jemně ji pohladil po tváři, přičemž cítil, jak se pod jeho dotykem usmála. I ve tmě viděl, jak se jí zavírají oči, a tak něžně přitiskl své rty k jejím, než jí popřál dobrou noc.

  „Dobrou, Jimmy,“ zamumlala a během chvilky už jen pravidelně oddechovala.

  Se zavřenýma očima naslouchal jejímu dechu a usmíval se. Nedovedl si představit, jak lépe strávit tenhle den, než jak to udělal. Nejprve se věnoval své sestře, přičemž doufal, že v případě jeho náhlé změny si domyslí, že se jedná o věci řádu a nyní svou poslední noc před verbováním tráví se svou přítelkyní.

  Na okamžik se ve svých myšlenkách zastavil nad tím, jak Hermionu ve své hlavě tituloval. Nemluvili o tom, jak to mezi nimi je, sám se dokonce ani nikdy předtím neodvážil říct, jaký vztah vlastně mají. Věděl jen, že mu na Hermioně záleží, hodně záleží. Chtěl, aby se cítila milována, šťastná, aby se cítila v bezpečí a chtěl to být právě on, díky komu se tak cítila.

  Marně se snažil přijít na dívku, pro kterou by chtěl něco podobného znamenat. Vždy se snažil a byl pozorný, ale skočit kvůli některé do dráhy kletby? To byla otázka. Vzpomněl si, jak viděl Hermionu zdrcenou na astronomické věži nebo když mu vyprávěla o rodičích. Vzpomínal i na to, kolik toho kvůli jeho bratru obětovala. Za to všechno to byla právě ona ze všech na světě, kdo si zasloužil jen to nejlepší.

  Když se myslí vrátil k zítřejšímu dni, postupně si prošel, co všechno se stane. Po celém týdnu to bude poprvé, kdy ráno nebude mít trénink s ředitelem jeho koleje, naopak se sejde s Lupinem a Moodym, kteří mu představí ty nejvěrnější Smrtijedy, se kterými se pozná. Neměl nejmenší představu, kolik času to zabere, ale jakmile skončí, bude se muset odebrat zpět domů, kde by mu Peter měl dát smrtijedský hábit, jenž tam Snape nechal už někdy začátkem týdne. Sevřel se mu žaludek, když pomyslel, že brzy to bude jeho skříň, kde bude hábit pověšený na ramínku a čekat na chvíle, až si ho vezme na sebe a bude dělat všechny ty strašné věci. Amy mu také naznačila, aby se sbalil zpět školy, než odejde, protože nebude nikdo, kdo by to za něj udělal a nakonec se chvíli před šestou, již připraven na své naverbování, měl spolu s rodiči přemístit na ústředí a účastnit se schůze řádu.

  Nyní měl ovšem celou noc na to, aby si užil ten pocit blaženosti, který se objevil vždy, když byl s Hermionou o samotě. Otočil hlavu, aby si prohlédl dívčin klidný obličej a zjistil, že jí na rtech hraje jemný úsměv.

  „Hermiono?“

  James zmateně pootevřel oči a přemýšlel, co to bylo za zvuk, který ho probudil, když se znovu ozvalo bušení na dveře. Zamračil se, když se dívka v jeho náruči pomalu ale jistě také začínala probouzet a měl chuť zaklít kohokoliv, kdo za těmi dveřmi je.

  „Hermiono?!“

  „Co se děje?“ zeptala se rozespale a ani se neobtěžovala otevřít oči.

  „To se zeptej těch, kteří stojí za dveřmi,“ odpověděl potichu, aby ho náhodou nikdo nezaslechl.

  Náhle jako by si Hermiona teprve v ten moment uvědomila, kdo vedle ní leží a široce se usmála, než se vytáhla, aby ho políbila, než však stihla dosáhnout na jeho rty, tak se znovu ozvalo zabušení dveře.

  „Hermiono, jsi tam?“ ozval se tentokrát dívčí hlas.

  „Jak s nimi můžeš pořád vydržet?“ protočil oči v sloup a přitáhl si ji k sobě, než stihla něco říct.

  „Počkej,“ zamumlala mez polibky a lehce ho od sebe odstrčila, což ho neodradilo a místo rtů se rozhodl zaútočit na její krk. „Ginny?“ zavolala rozespale, jak nejvíc dokázala s Jamesem až příliš zaměstnaným jejím mučením.

  „Říkal jsem vám, že si jenom přispala,“ zabručel za dveřmi Ronův hlas a ozvaly se vzdalující se kroky.

  „Jsi v pořádku?“

  „Co?“ zeptala se, když kvůli Jamesovi přeslechla, co říkali. „Počkejte chvilku!“ rázně ho od sebe odstrčila, a protože tohle James ani v nejmenším nečekal, jen marně se snažil něčeho chytit, než spadl z postele na podlahu. „Jsi v pořádku?“ sklonila se z postele, aby na něj pohlédl s omluvným výrazem v očích.

  „Víceméně,“ odvětil, zatímco si mnul ruku. „Co to děláš?“ zeptal se šeptem, když ho začala zvedat a tlačit ke skříni.

  „Musím jim otevřít, schovej se na chvíli.“

  „Moje věci!“ zasyčel na ní. Než se nadál, hodila mu oblečení na hlavu a ve skříni ho zavřela.

  „Dobrý ráno, je všechno v pořádku?“ zeptala se Ginny, když Hermiona odemkla dveře a vystrčila rozcuchanou hlavu ze dveří.

  „Jo, všechno v pořádku,“ přikývla a mohutně si přitom zívla. „Kolik je hodin? Asi jsem si zapomněla nastavit budík.“

  „Omlouváme se, jak jsme tě probudili, ale když ses do půl desátý neobjevila, tak jsme začali mít trochu obavy,“ vysvětloval Harry a Hermiona se na něj jen mile usmála.

  „Nic se neděje, přece nemůžu prospat celý den. Je dole ještě něco k jídlu?“

  „Vzali jsme ti několik toustů a dýňovou šťávu,“ řekla Ginny a ukázala na odpočívadlo, kde jídlo odložili. „Chceš si ho sníst hned?“

  „Ne, vezměte to s sebou, já se převlíknu a přijdu za vámi.“

  „Dobře, ale pospěš si, než ti to Ron sní,“ upozornila ji ještě kamarádka a spolu s Harrym zamířili o patro výš.

  „Už můžeš ven.“

  Když James opatrně vylezl ze skříně ven, tak si Hermiona teprve uvědomila to malé množství oblečení, které měli oba oblečené a její tváře se okamžitě zbarvily do růžova.

  „Nemáš se sejít se Snapem nebo tak něco?“ zeptala se, když se s hravým úsměvem přiblížil a položil jí ruce na boky. Nikdy nic podobného necítila, a proto pro ni bylo těžké překonat tu touhu přitáhnout si Jamesovi rty k sobě, znovu zamknout dveře a schovat se tu spolu s ním před okolním světem. Světem, který byl tak krutý a nespravedlivý. Světem, který je měl již brzy rozdělit.

  „Dneska Snapea vystřídají Lupin s Moodym,“ odpověděl a vytrhnul ji z jejích myšlenek.

  Ne, Hermiono, tím, že se schováš, se nic nevyřeší, tak nepřivedeš své rodiče zpět, promlouvala k sobě v duchu dívka a přinutila se vymanit z jeho bezprostřední blízkosti.

  „Jestliže ty tři už vykopli z kuchyně, tak by sis měl pospíšit,“ poznamenala a lehce se usmála, protože ničeho jiného nebyla v tu chvíli schopná.

  S povzdechem přikývl a nasoukal se do džínů a trička, nechtělo se mu odcházet tak brzy a litoval, že neprobděl celou noc, aby si dívčinu společnost náležitě užil. „Hádám, že se uvidíme ve škole,“ dodal ještě, než se pomalu vydali ke dveřím.

  „Dneska nepřijdeš?“ zeptala se zmateně.

  Zavrtěl hlavou, samozřejmě přemýšlel nad tím, na co by se vymluvil, protože i když Hermiona věděla, že spolupracuje s řádem, nikdy ho ani nenapadlo, že by se jí svěřil zrovna s tím, že se stane smrtijedem. „Budeme dnes přespávat u prarodičů, kde jsme původně měli být začátkem prázdnin. Sama víš, jak to tenkrát dopadlo. Já se vracel domů ještě ten večer a ostatní se vrátili ráno.“

  „Nepřipomínej mi to,“ začervenala se znovu, když si vzpomněla na ráno, kdy se s manželi Jacksonovými tak nečekaně setkala v jejich koupelně. „Takže ve škole tedy,“ zopakovala po něm. Dalo by se říct, že jí James prakticky hodil záchranné lano a ona se nyní nemusela vymlouvat a vymýšlet důvody, proč by sem dnes večer neměl chodit. Samozřejmě by dala téměř cokoliv za to, aby s ní mohl zůstat, ale pokud měla skočit ta válka, která řádila za okny, bylo potřeba jednat.

  „Než se naděješ, tak se uvidíme,“ uklidňoval jí okamžitě James a musel si přiznat, že z části uklidňoval i sebe. „Uteče to jako voda a až budeme ve škole, tak bezpochyby najdeme nějaký způsob, jak se scházet, aniž by to někdo zjistil,“ řekl a pohladil ji po tváři. Jakmile se dotkl její pokožky, tak Hermiona zavřela oči a snažila se, si jeho dotyk co nejvíce uchovat v paměti, zatímco James jen sklouzl pohledem ke svému odhalenému předloktí a přemýšlel, jak asi před dívkou tak chytrou jako Hermiona ukryje znamení zla, které již brzo bude zdobit jeho ruku.

  „Měli bychom jít,“ připomněla a pohlédla mu do očí.

  James jen němě přikývl neschopen kvůli svým myšlenkám na nadcházející večer jakéhokoliv slova. Sáhl proto po klice, ale ještě než se ji vůbec dotkl, tak si Hermiona ještě naposledy stáhla jeho obličej k sobě a spojila své rty s jeho.

  Z jeho opožděné reakce si byla vědoma toho, jak zmatený je a věděla, že ten polibek je tak zoufalý, jak se ona sama cítí, ale nedokázala se ovládnout. Přes všechno, co si spolu prožili, ho nemohla jen nechat odejít. Chtěla, aby věděl, jak moc touží po tom, aby s ní mohl zůstat, aby se znovu setkali, ale právě teď nic z toho nemoha slíbit sobě, jemu ani nikomu jinému.

  Naposledy si dlouze pohlédli do očí, když se Hermiona postavila zpět na paty a spustila své ruce k jeho krku. Snažil se z jejích oříškových očí vyčíst cokoli, co by vysvětlilo její pohnutky k takovému polibku, ale nakonec uhnula pohledem a sáhla po klice. Na chodbě jí ještě zastrčil neposlušný pramínek vlasů za ucho a poté se už oba vydali každý svou cestou. James do podzemí Grimmauldova náměstí a Hermiona naopak do vyšších pater, kde měl bezpochyby pokoj Harry.

  „Dobré dopoledne, pánové,“ pozdravil dva muže, jakmile se objevil v kuchyni.

  „Jdete pozdě, Jacksone,“ zavrčel Moody, ale Remus se na něj zamračil.

  „Nech toho, Alastore, máme dost času,“ řekl a jakmile se k nim James posadil, tak začali s představováním těch nejvěrnějších.