Katren

  S kápí přetáhnutou přes hlavu přecházel přes náves v samém srdci vesnice, kterou mu popsala Andie. Velmi dobře si všiml válečného památníku, který se změnil v momentu, kdy se k němu přiblížil. Místo obelisku s vytesanými jmény před ním stálo sousoší tří postav: muže, jeho ženy a malého chlapce, kterého držela ve své náruči.

  Stále ještě pořádně nechápal, jak je možné, že o něm nikdo nevěděl. Zjistil sice, že od jisté doby se Potterovi ukrývali, ale opravdu nikdo nevěděl, že krom malého Harryho měli i rok staršího Jamese?

  Chtěl se zastavit a pořádně si sousoší prohlédnout, ale rozum mu říkal, aby se nezastavoval, jen by tím na sebe upoutal zbytečnou pozornost, což nechtěl. Měl namířeno na hřbitov, aby na ty tři dohlédl, když to nikoho jiného nezneklidňovalo tak jako jeho.

  Bylo hezké, že jim Brumbál důvěřoval a že ho Hermiona ujistila o tom, že se nic nestane, ale v dnešní době existovalo tolik nevyzpytatelných věcí, že nemohl jen klidně sedět doma a smát se spolu s Peterem, Amy a Andie. Popravdě nejdříve plánoval zůstat na ústředí, dokud se v pořádku nevrátí zpátky, ale když scházel zpět do kuchyně, tak si všiml pláště, který některý z členů řádu nechal přehozený přes zábradlí u schodiště.

  Začal jednat dřív, než si vůbec stačil něco pořádně promyslet. Rychle plášť sbalil a během chvilky už vystupoval z krbu u nich v domě. Ostatní Brumbála možná poslouchali a rozhodli se do toho nemíchat, ale jak naznačila Hermiona, byli to i jeho rodiče a on měl stejné právo jako Harry vidět jejich hrob.

  Teprve postupem času mu došlo, že vlastně neví, kam se přemístit a kam jít, aby po vesnici nebloudil jako ztracený pocestný. Odtáhl proto Andie stranou a začal od ní vyzvídat vědom si toho, že ona na rozdíl od něj ve Státech přečetla vše, co mohla, aby se o slavném Harrym Potterovi něco dozvěděla.

  Když se ho nakonec zeptala, na co to potřebuje vědět, tak jen zakroutil hlavou a odpověděl jí, aby se raději neptala. Nebyla s takovou odpovědí příliš spokojená, ale nemohla nic dělat, když se otočil a odešel pryč od ní.

  Za celou dobu, co vesnicí procházel, potkal jen pár lidí, kteří se za ním s ostražitým pohledem otočili a několik sekund z něj nespouštěli oči. Možná to nakonec nebyl nejlepší nápad si obléct hábit, ale s trochou štěstí si ve tmě, která už byla, budou všichni myslet, že je to jen dlouhý kabát. Potichu přistoupil k otevřené brance na hřbitov a proklouzl dovnitř, aniž by na sebe jakkoli upozornil. Viděl temné siluety tří postav, jak se přemisťují od jednoho hrobu k druhému a stále ještě hledají ten správný. Každý z nich procházel jinou část hřbitova a Jamesovi nezbylo nic jiného, než se schovat do stínu kostela a z povzdálí je sledovat.

  Necítil se zrovna nejlépe, když se tam v té tmě schovával, ale jednou už se rozhodl jít za nimi, tak tam zůstane.

  „Harry! Tady u mě!“ zavolala Hermiona a oba její kamarádi k ní pomalu přistoupili. Ron se držel dva kroky za Harrym a jen si s ní vyměnil krátký pohled, když jejich kamarád přistoupil až těsně k hrobu a rukávem z něj shrnul napadaný sníh.

  Přepadl ho chvilkový pocit melancholie, když si uvědomil, že se schovává jako nějaký zločinec, zatímco ani ne sto metrů od něj leží jeho rodiče. Hluboko uvnitř sebe se cítil hrozně, svou první návštěvu tohohle místa si určitě nepředstavoval takhle, ale pravdou bylo, že až do dnešního dne nad tím vůbec nepřemýšlel a nezajímal se o to, kde jsou Lily a James Potterovi pohřbeni. Nyní ovšem stál na hřbitově a ze všeho nejvíc si přál, aby mohl stát po Harryho boku.

  Podle páry, která se zvedla od Hermioniných úst poznal, že promluvila a okamžik na to si klekla a s hůlkou v ruce ve vzduchu opsala kruh. Teprve, když se znovu postavila, tak si mohl všimnout věnce z bílých květin, který se objevil na náhrobním kamenu.

  Neubránil se úsměvu, který se mu vytvořil na rtech. Všechno, co byla ochotná udělat, všechno, co byla ochotná obětovat, jen aby Harrymu pomohla. Uvědomil si, že jí je za to více než vděčný. Byla tu pro něj, ať se dělo cokoliv už v době, kdy jeden o druhém neměli nejmenší tušení. Samozřejmě, že když mu lidé z koleje něco vyprávěli, vždy to bylo o všech třech, ale když se na ně teď díval, tak jasně viděl to pouto, které mezi sebou Harry s Hermionou měli. Ron byl kamarád, nepochyboval o tom, že pro Harryho ten nejlepší, ale s Hermionou to bylo něco jiného.

  Sledoval, jak propletla své prsty s jeho a starostlivě se mu podívala do tváře, než si opřela hlavu o jeho rameno a následovala jeho pohled na náhrobek. Nechápal, jak po ní předešlého dne mohl chtít, aby se na Grimmauldovo náměstí nevracela. Její místo bylo po Harryho boku, ne po jeho.

  Hřbitovem se rozlehlo odkašlání, když Harry zvedl ruku, aby si setřel slzy z tváří. „Měli bychom jít,“ dolehl k němu bratrův hlas a Ron s Hermionou přikývli.

  Stále schovaný ve stínu je pozoroval, jak odcházejí pryč a potichu vyšel ze svého úkrytu, kde na něj od branky bylo vidět. Stoupl si za mohutný strom, který tam rostl a čekal, dokud nevyjdou zpět na ulici. Netrvalo to dlouho, než uslyšel zavrzání vrátek, jak je zavřeli, a přešel k hrobu, kde ti tři před nedávnem stáli.

  Posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt. To stálo na náhrobku pod jejich jmény. Bylo to prosté a jednoduché, nebyly tam žádné fotky, jen jména, data narození a úmrtí a nápis, který si přečetl jako první. Přestože tu Harry byl dnes poprvé, tak hrob nevypadal zanedbaně. Bylo možné, že se tu občas zastavil Lupin anebo to také mohlo být nějaké kouzlo. To Nevěděl.

  „Nebojte se,“ zašeptal do ticha. „Ochráním ho, ať mě to bude stát cokoliv,“ řekl stále šeptem. Věděl, že ho ani jeden z jeho rodičů už nemůže slyšet, ale nemohl ta slova zastavit. Na mysl mu přišla vzpomínka z jeho snu. „Nedovolím, aby se mu něco dalšího stalo, mami,“ slíbil a oslovení z jeho úst vyšlo spolu s posledními zbytky vzduchu, který v plicích měl.

  I když se nesoustředil na nic jiného, než na náhrobek z bílého mramoru, byl si stoprocentně jistý, že za sebou právě zaslechl něčí kroky. Nenápadně si sáhl pod hábit a pevně mezi prsty sevřel hůlku. Jakmile slyšel, že sníh pod někým znovu zakřupal a o hodně blíž než tomu bylo předtím, tak se otočil a namířil příchozímu hrot hůlky přímo na srdce.

  Několik metrů za ním stála shrbená stařena. Vrásčitá tvář byla z poloviny zakrytá stínem, ale i tak si mohl všimnout zažloutlého bělma, které ohraničovalo černé panenky ženiných očí.

  „Prosím?“ zeptal se, když začala něco potichu mumlat. Dokonale ho překvapilo, jak hrubě jeho hlas zněl, což měl pravděpodobně na svědomí hábit. „Já vám nerozumím, paní, musíte mluvit hlasitěji,“ řekl a úplně sklopil hůlku, která mu už předtím spadla o něco níž.

  Oba se zároveň ohlédli, když ulici ozářilo zelené světlo a hned na to zase červené. Trvalo jen setinu vteřiny, než mu došlo, co se děje.

  „Sakra,“ vydechl, než se rozeběhl směrem, odkud světla vycházela. Nadechl se, když se blížil k hřbitovní zdi a poté zadržel dech, jakmile odlepil nohy od země. Ještě nikdy tohle nezkoušel, ale právě teď neměl na vybranou. Ještě než začal znovu klesat k zemi, tak pevněji sevřel hůlku a se zavřenými očima se přemístil.

  Objevil se přesně v polovině vzdálenosti zakuklených postav od trojice přátel a připravený okamžitě zakročit ihned vyčaroval štít. Svým překvapivým objevením zaskočil hned dva Smrtijedy, kteří se skáceli k zemi, když je zasáhla jejich vlastní odražená kletba.

  Několika kroky pozadu přistoupil k Harrymu, Hermioně a Ronovi, zatímco je všechny kryl svým štítem. Zbylý tři Smrtijedi se rychle vzpamatovali a rozčileně na něj všichni vyslali nějakou bolestivou kletbu. Jeho štít se rozpadl ve chvíli, kdy všechny tři kletby naráz do něj narazily a Jamese to v první chvíli zaskočilo, ale než někdo ze zakuklenců stihl zareagovat, tak se vzpamatoval a spolu s Harrym, který se postavil vedle něj, vyslali své vlastní kletby. Hermiona s Ronem si stoupli kousek za ně a kryly většinu kouzel, které Smrtijedi vyslali.

  „K zemi!“ zavelel, když se proti nim hnala obrovská ohnivá koule.

  „Mdloby na tebe!“ zakřičela Hermiona ještě než se zvedla, ale Smrtijed se i tak stihl ubránit a ještě se museli bránit jeho vlastnímu kouzlu.

  „Pozor!“ upozornil ho Harry a odrazil jedno z kouzel, které mířilo přímo do Jamesova srdce.

  „Támhle je další!“ ukázala Hermiona, když se na rohu ulice objevila další postava. James však okamžitě poznal, o koho se jedná. Byla to ta stařena, která ho přepadla u hrobu rodičů, ale co dělala tady?

  Spolu s nimi se za ní ohlédli i Smrtijedi a boj v tu chvíli ustal. Jeden ze zakuklenců zvedl rozsvícenou hůlku, aby viděl, co se s ženou děje, když se zhroutila na zeď a dolehly k nim její dávivé zvuky.

  „Co se to-?“ začal Ron, když sledovali, jak stále víc otvírá pusu, ale další slova se mu zadrhla v hrdle a Hermiona vedle něj zalapala po dechu.

  „Tohle není dobrý,“ zamumlal Harry a postavil se těsněji ke svým dvěma přátelům, když se ve stařeniných ústech objevila hadí hlava.

  „Crucio!“

  „Pojď sem,“ přitáhl si Harry Hermionu blíž k sobě, když se do ní málem trefila kletba, kterou James málo odklonil.

  „Vypadněte odsud!“ zavrčel na ně, ale všichni nesouhlasně zavrtěli hlavami a vytvořili štíty, aby mu pomohli.

  „Mdloby na tebe!“ vykřikl Ron, když odražená kouzla prorazila štít jednoho ze Smrtijedů, ale minul, protože ho jeden z jeho přátel odstrčil stranou.

  „Rone, ten had!“ vykřikla Hermiona a rychle před překvapeným kamarádem vyčarovala štít.

  „Confringo!“ zaútočil na hada Harry a James se pohledem vrátil zpět ke Smrtijedům, kteří už napřahovali hůlky k dalšímu útoku.

  „Kryjte se!“ upozornil je přes rameno a přemístil se do zahrady, která byla vedle Smrtijedů.

  Všichni černooděnci se kolem sebe začali rozhlížet, ale než ho našli, tak vyslal hned několik kouzel, které mu jako první přišli na mysl a opět se přemístil. Schoval se za popelnice, které byly po stranách ulice, a sklonil hlavu, když jeho směrem letělo několik kouzel. Spolu s ním na Smrtijedy zaútočili i Harry, Ron a Hermiona a měli tudíž co dělat, aby se všemu ubránili.

  Opatrně vykoukl zpoza popelnice, aby obhlédl situaci a všiml si kouzla, které letělo přímo na Hermionu, jež byla opět zaměstnaná tím hadem. Zcela bez zaváhání se přemístil k ní, aby ji strhnul stranou, ale sám už se nedokázal vyhnout a kletba ho trefila do boku.

  Zapotácel se, když ucítil, jako by mu masem projely čepele několika nožů a opřel se o nejbližší lampu, aby neupadl. Všichni tři se k němu rychle přesunuli, a zatímco Harry s Ronem odráželi útoky, Hermiona mu s vyděšeným obličejem přiložila ruku k místu, kam ho kouzlo zasáhlo.

  „Jde sem!“ vykřikl Harry a přinutil tak Jamese odtrhnout pohled od dívky vedle sebe. „Už ví, že tu jsem!“ řekl a dlaní si přitom tiskl jizvu na čele.

  „Zabavím je, vy běžte,“ rozhodl a postrčil Hermionu k Harrymu, který ji chytl, když začala protestovat.

  „Nemůžeme vás tu nechat,“ zakroutila hlavou, ale to už se postavil před ně a pohlédl na Smrtijedy, kteří nepřestali v útoku, a jen díky Ronovu štítu je ještě nezasáhl žádný paprsek.

  „Přemístím se hned po vás,“ slíbil a vyčaroval vlastní štít, aby Ron ten jeho mohl odklopit a přemístit se. Upřeli na něj poslední váhavý pohled, než se ozvalo hlasité prásknutí a všichni tři zmizeli. Nyní už to byl jen on proti zbylým dvěma Smrtijedům a velkému hadovi.

  Čekal okamžitý útok, ale Smrtijedi jen vyčkávali a on záhy na to pochopil proč, když za sebou zaslechl rozzuřené zasyčení. Rychle se otočil zády ke hřbitovní zdi, aby se mohl bránit útokům z obou stran, ale než vůbec stihl znovu pozvednout hůlku, tak ho Voldemort jedním mávnutím odmrštil na zeď.

  Tvrdě hlavou narazil do cihel a s nelibostí si uvědomil, že mu v momentu překvapení vypadla hůlka z ruky.

  „Jak jste ho mohli nechat utéct?!“ zeptal se rozčileným hlasem Voldemort a otočil se ke svým následovníkům.

  „To on, můj pane,“ ukázal na Jamese jeden ze Smrtijedů a on ten hlas se zděšením poznal. „Překvapil nás.“

  „Jeden člen hloupého řádu vás může zaskočit?“ zasyčel a v rudých očí se mu nebezpečně zablýsklo.

  Zatímco Voldemort vyslýchal své Smrtijedy, James se snažil alespoň trochu vzpamatovat a pohledem utkvěl na své hůlce, která ležela něco přes metr od něj. Stačilo jen natáhnout ruku a mohl se z téhle prekérní situace dostat.

  Ve chvíli, kdy byl Voldemort uprostřed věty a jeho hůlka bezpečně mířila hrotem k zemi, se natáhl a pevně omotal prsty kolem rukojeti na hůlce, přičemž zasténal, jak mu zraněným bokem projela nesnesitelná bolest.

  Všichni se na něj otočili a pozvedli své hůlky, z kterých okamžitě vyletěly paprsky různých barev, ale jejich cíl zmizel dřív, než k němu dolétly a rozprskly se proto na cihlové zdi.

  Byl rád, že viděl Petera se přemisťovat z jejich příjezdové cesty, protože kdyby na tom místě zůstal jen o vteřinu déle, byl by s největší pravděpodobností už mrtvý. Obličej se mu zabořil do sněhu, když sklopil hlavu a přetočil se proto na záda, aby si na chvilku oddechl. Nevěděl jak ani proč, ale kapuce se uvolnila a odkryla mu obličej.

  Už byl v bezpečí, přežil setkání s Pánem všeho zla. Nedalo se sice říct, že si vedl zrovna dobře, a kdyby ho Voldemort chtěl zabít, tak by se mu to pravděpodobně povedlo, ale protentokrát přežil. Nebo tedy zatím ještě žil.

  Sníh ho studil, ale nemohl zatím najít dostatek odhodlání se postavit a pokusit se dostat do domu. Svět kolem něj se mírně točil a byl si jistý, že až se postaví, bude to ještě horší.

  „Zůstaň uvnitř, Andie,“ zaslechl tlumený Peterův hlas.

  „Vždyť tu nikdo není,“ řekla a její tón Jamese přinutil si představit, jak při tom protáčí oči v sloup.

  „Někdo se sem přemístil, zlato, to víme jistě,“ ozvala se tentokrát Amy, ale její hlas v polovině věty přehlušil Peter.

  „U Merlina! Amy, pojď mi pomoct!“

  „Pane bože,“ vydechla a podepřela Jamese z druhé strany, než její muž.

  „Pozor na ten bok,“ upozornil ji Peter.

  „Já to vidím. Andie, běž do obýváku, zatáhni všechny závěsy a přines z koupelny lektvary,“ přikázala Amy, když její dcera jen omámeně zůstala koukat na svého bratra, který už pomalu ztrácel vědomí.

  „Muselo ho zasáhnout nějaké kouzlo a má ránu na hlavě, je dost možné, že má otřes mozku.“

  „Na ten bok by měla stačit Esence z třemdavy.“

  „Tady je,“ přiskočila Andie, která právě vešla do místnosti.

  „Zajdu na ústředí pro lektvary na tu hlavu,“ oznámil Peter.

  „Vezmi ještě dokrvovací lektvar.“

  „Vezmu a ty, Andie, se ho zatím snaž udržet při vědomí.“

  „Jasně,“ přikývla a přiklekla si k pohovce, kam Jamese položili, zatímco Amy se mu snažila zocelit všechny rány. „Jamesi, slyšíš mě?“

  Lehce pootevřel oči a po chvilce pátraní na ni zaostřil pohledem. Otevřel ústa jako by chtěl něco říct, ale nevyšla z nich ani hláska.

  „Neříkej nic, jenom neusínej ano? Táta se brzy vrátí a pomůžeme ti.“

  „Za chvilku budeš zase v pořádku,“ přidala se k ní Amy a pohladila ho po hlavě se slzami v očích. „Zlato? Jamesi!“ poklepala ho po tvářích, když zavřel oči, ale nezabralo to, ještě než se mu zavřela víčka, už byl mimo a poslední co si pamatoval, byly jejich obličeje.

  „Nemáme nejmenší tušení, kdy se to stalo. Bill si jen večer, když se vrátili Harry, Ron a Hermiona, všiml, že mu chybí hábit.“

  „Neměl ho vůbec nechávat povalovat u schodiště.“

  „Mrzí ho to, ale říkali jste, že se z toho James dostane.“

  „Vůbec se to nemělo stát, Remusi,“ zavrčel Peter. „Kdyby tam teď místo něj ležela Ginny, tak by se k tomu nikdo tak laxně nestavěl.“

  „Chceš říct, že nám nezáleží na tom, co se s ním stane? Nikdo mu neříkal, aby tam šel.“

  „Nechte toho, probudíte je,“ snažila se oba muže zklidnit Amy, když pohlédla k posteli, na které ležel James, a Andie seděla na židli s hlavou opřenou o jeho rameno.

  „Neměla by si jít odpočinout do vlastní postele? Seděla u něj celou noc,“ podotkl Peter.

  „Říkala jsem jí, aby si šla lehnout do postele, ale nechce se od něj ani na krok hnout. Pojďme dolů,“ zavrtěla hlavou Amy a potichu spolu s muži odešla.

  Klapnutí dveří proniklo mezi sny obou sourozenců a jejich oči se začaly pomalu otevírat. Andie rozespale zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe, než jí došlo, co se včerejšího večera stalo a rychle pohlédla na Jamese, který se zamračil, jak mu bílé světlo dopadalo na obličej.

  „Jimmy?“ promluvila na něj a pevněji mu stiskla ruku.

  „Hm?“ vydechl a s napůl otevřenýma očima se na ni podíval.

  „Jak ti je?“

  „Bylo mi už i líp,“ zamumlal a opatrně si začal prohmatávat bok.

  „Jistě že bylo, ty pitomče! Co sis myslel, že děláš?“

  „Co to do tebe vjelo?“ zeptal se a nechápavě se na ni podíval.

  „Jak se můžeš takhle ptát? Víš, jak mi bylo, když jsem tě uviděla celého od krve a skoro mrtvého?“

  „Uklidni se, Andie, nic mi není.“

  „Ale bylo, Jamesi, a to především kvůli mně!“

  „Kvůli tobě? Copak tys mě zasáhla tou kletbou? Pokud se pamatuju, tak ne.“

  „Ale řekla jsem ti, jak se dostat do Godrikova dolu, neříct ti to, tak se ti tohle nestane.“

  „Ale no tak, kdybys mi to neřekla, tak bych si to našel ve tvých starých knihách ze školy. Vůbec za nic nemůžeš.“

  „Dojdu pro mámu,“ zvedla se, ale jeho ruka ji zastavila.

  „Bylo to moje rozhodnutí, Andie, nikdo krom mě a Smrtijedů za to nemůže,“ řekl vážným hlasem.

  „Počkej chvilku,“ vyvlékla svou ruku z jeho a odešla.