Katren

 „Dobře,“ připlula k Johnovi Danova myšlenka. „Oba jsou uvnitř, pokud jsi připravený, tak můžeš jít.“

 „Jsem připravený, ostatně jako vždy.“

 „Nepodceňuj je.“

 Už neodpověděl, věděl přesně, co má dělat. Bez zaváhání procházel temnými tunely kanalizace, když k němu začala doléhat hudba. Narovnal si černý kabát a prošel kolem posledního rohu. Hned si všiml, jak proti němu kráčí vysoká ženská postava, když byli o několik metrů blíž k sobě, tak si pořádně prohlédl její tvář. Všiml si, že ho pozoruje stejně jako on ji, usmál se nad tím a zastavil se přímo před ní.

 „Dáma první,“ řekl a kývl směrem k díře ve zdi.

 Neodpověděla, pouze se s tajemným úsměvem protáhla kolem něj. Neváhal a hned ji následoval.

 „Dvojitého,“ říkala právě, když se posadil k baru vedle ní.

 „Dvakrát a oba na mě,“ pohlédl na barmana.

 „Odkud jsi?“ zeptala se, když se na ni podíval.

 „Narodil jsem se v Londýně a vždycky se tam rád vracím.“

 „Nebojíš se, že tě tam chytí? Slyšela jsem, že tam pochytali hodně upírů.“

 „Je to moje město, nikdo ho nezná líp než já,“ ušklíbl se a zvedl skleničku k přípitku. „Na co?“ zeptal se a sledoval, jak ho napodobuje.

 „Na věčné mládí,“ usmála se a naráz do sebe vylila rudý obsah skleničky. John na rozdíl od ní nepospíchal a zamyšleně si se skleničkou pohrával v ruce.

 „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se.

 „Scarlet,“ odpověděla.

 „Těší mě, Scarlet, já jsem John,“ představil se a s krátkým zastavením pohledu do jejích očí vypil všechen obsah skleničky. „Žiješ tu?“

 „Jsi nějaký zvědavý,“ ušklíbla se a pohlédla na druhou stranu lokálu.

 „Já vím,“ připustil pomalu, „ale nemůžu si pomoct, chci toho o tobě zjistit co nejvíce.“

 Zasmála se, nebýt upírkou, nejspíš by se mu opravdu líbila. „Chceš mě poznat?“ zeptala se zvednutým obočím a seskočila z barové židle. „Tak si pojď zatancovat,“ řekla a zatáhla ho za ruku, aby ji následoval.

 „No já nevím,“ váhal, když už stáli uprostřed parketu a Scarlet se před ním vlnila v rytmu hudby. „Nejsem zrovna nejlepší tanečník, vlastně jsem mezi těma horšíma.“

 „Ničeho se neboj, jen poslouchej a vnímej tu hudbu,“ usmála se na něj a přitančila až těsně k němu. „Nech rytmus vniknout až do morku kostí,“ zašeptala mu do ucha a rukama mu přejížděla po těle.

 Zadržel dech, když ucítil na kůži její horký dech a pomalu se nechal vést. Tančili téměř tělo na tělo. Napadlo ho, co by asi dělala Hermiona, kdyby ho takhle viděla. Na podobné věci ovšem právě teď myslet nesměl, uvědomil si vzápětí a začal se opět soustředit na upírku před sebou. Uznal, že už nadešel čas, kdy by se mohl trochu osmělit a postupně začal vést on ji.

 „Připrav se,“ zazněl mu v hlavě opět Danův hlas. „Během chvilky jsme tam.“

 „Jasně,“ pomyslel si.

 Zvedl pohled od upírky a naposledy všechno zkontroloval. Náhle ovšem strnul, když mu přiložila rty ke krku, věděl, co se stane ještě dřív, než ucítil drobné bodnutí.

 „Vydrž, už tam skoro jsme!“ ozval se Ben, který společně s Danem běžel kanalizací.

 „Jdu ti na pomoc!“ přidal se Marcus, který společně s Thomasem hlídal dveře z lokálu.

 Upírka rychle zvedla hlavu, její rudé oči byly plné překvapení, které se rychle změnilo na nenávist, a její tvář ještě více potemněla.

 „Ty nejsi jeden z nás!“ zasyčela a rychlým pohybem ho chtěla chytit pod krkem. Její ruku ovšem zachytil a obrátil si ji zády k sobě, zatímco se sklonil k jejímu uchu.

 „Máš pravdu. Je škoda, že jsi na to přišla, protože jsem se opravdu dobře bavil, teď tě budu muset zabít,“ šeptal a pohlédl ke schodům. Upíři, kteří tam stáli, se začali rozhlížet kolem a krčit nosy. Došlo mu, že to musel způsobit Marcus a jeho vlčí krev.

 Nepostřehnutelně si z kabátu vytáhl svůj nůž a zabodl ho upírce přímo do srdce. Snad každý se na něj ohlédl, když nyní již zcela mrtvé tělo dopadlo na zem. Zatímco z nože ukápla jediná kapka krve, tělo u Johnových nohou se pomalu proměnilo v prach.

 Zdálo se to jako věčnost, co všichni zmrzli v pohybu, když najednou se ze schodů vynořil Marcus a vrhnul se na nejbližšího upíra, který se díky momentu překvapení nestihl ani bránit. Ve stejnou chvíli se i z otvoru ve zdi vynořili dva ohromní vlci a zakousli se do dalších dvou upírů.

 „My je zabavíme, ty se postarej o oheň,“ přikázal mu Daniel, který zůstal u otvoru a bránil upírům v útěku.

 John přikývl, ale ihned se musel začít bránit útoku třech upírů. Jednomu se vyhnul a shodil ho na další dva, kteří se snažili zaútočit ze zadu. Dalšímu podrazil nohy, ale dřív než dopadl na zem, tak mu nařízl hrdlo a přes koleno, které pod něj ještě rychle strčil, mu ulomil hlavu. Rychle se obrátil a jediné, co byl schopen vidět, byly přibližující se špičáky. Instinktivně zvedl ruku s dýkou a v dalším okamžiku ho pokryl oblak prachu.

 Nijak se o to nestaral a pokračoval k baru. Skokem se dostal za pult a rozhlédl se po nějakém alkoholu. Zamračil se, když uviděl jen pár lahví whisky, ale než stihl udělat něco dalšího, tak se musel opět bránit.

 Pod upírovou váhou spadl na podlahu, rychle se ovšem zhoupnul a postavu přehodil za sebe. Jakmile se však postavil zpět na nohy, stanul před ním další krvežíznivec a odstrčil ho. Nárazem shodil několik skleniček a půllitrů, které se při dopadu na zem rozbily a střepy se rozlétly všude kolem.

 Koutkem oka zahlédl, jak se upír zvedá ze země a s nohou od stolu se rozbíhá k němu. Jedním pohybem si k sobě přitáhl toho, který ho strčil a právě včas ho postavil před sebe jako živý štít. Ještě dřív než se rozpadl v prach, tak John popadl kovovou nohu a vyškubl jí svému protivníku z ruky. Jakmile tělo před ním zmizelo, probodl srdce i druhému upírovi a sebral ze země nůž, který mu vypadl z ruky.

 Rychle zkontroloval své společníky, Marcus právě zabil dva upíry a třetímu se dokázal ubránit. Ben ve své vlčí podobě trhal každého, kdo se mu dostal pod tlamu a Dan každému úspěšně bránil v úprku.

 Vyskočil na bar a nůž si schoval zpět do kabátu, místo toho si vytáhl hůlku a ušklíbl se, když se na něj všichni vlci podívali. Jeho tvář ovšem zase rychle ztvrdla, když se k němu rozeběhl nejméně dvoumetrový upír. Rychle sáhl pod bar a v okamžiku, kdy se ten hromotluk dostal až k němu, ho o hlavu rozbil lahev s whisky a škrtnul zapalovačem, který vytáhl z kapsy.

 Upír se s řevem obrátil a nakonec svalil na zem, jak se snažil plamen uhasit. Na setinu vteřiny se každý jeho druh ohlédl, všichni věděli, že se odsud musí dostat, jinak se jim stane to samé. Ben, který věděl, co má John v plánu, se mezitím přesunul zpět k Danovi a Marcus vyběhl schody zpátky za Thomasem.

 Někteří se rozeběhli k východům, ale většina svou pozornost zaměřila na Johna, který stále stál na baru. Ušklíbl se, když pohlédl do stovky rudých očí.

 „Incendio!“ zakřičel a mávl přitom hůlkou. Podél stěn a baru začal hořet oheň a vlci před ním stihli jen o chlup uskočit. Několik upírů začalo křičet, když je oheň zasáhl, ale ostatní se nyní ještě zuřivěji podívali na Johna. Věděl, že na něj každou chvíli skočí, takže mávl hůlkou a nyní již neverbálně posílil plameny, které se začaly stále více a více rozšiřovat a nutili upíry se stahovat více do středu. Brzy na sebe byli namačkaní a paty těch nejkrajnějších začínaly hořet.

 Hranice plamenů se opět posunula a sklepem se rozlehl další beznadějný křik. Soustředil se a stále více je obkličoval nelítostným ohněm. Sledoval, jak se kolem sebe vyděšeně koukají, až plameny nakonec pohltili i posledního upíra a ten se proměnil v prach.

 Sklopil hůlku a rozhlédl se po zčernalé podlaze a stěnách. Seskočil na zem a pohlédl na vlčí hlavu, která na něj koukala z otvoru. Kývl na něj a vlk zmizel. Ještě nějakou chvíli se jen tak rozhlížel kolem, kontroloval, jestli jsou opravdu všichni mrtví a potom vyšel po schodech za Thomasem a Marcusem, jehož oči byly stále zlatavě hnědé, jak byl připravený na boj. Když ovšem uviděl Johna, postupně ztmavly až do černé barvy, která u nich byla normální.

 Beze slov otevřeli dveře do lokálu, který byl kvůli nepřítomnosti barmana a barmanky prázdný. Nezastavovali se a přešli až ke dveřím na ulici a bez jediného ohlédnutí odešli.

 Potom, co se vrátili do jeho skromného příbytku, se šel rychle osprchovat a převléknout a aniž by s kluky nějak oslavoval, vydal se hned k hlavnímu domu. Všichni ho chápali a nechali jít.

 Nespatřen se dostal až před dveře Hermionina pokoje. Věděl, že to bude těžké a věděl to už to ráno, kdy se poprvé probudil vedle ní. Neměl to dovolit, protože by to teď bylo jednoduší.

 S vědomím, že nyní již nic nezmění, lehce zaťukal a zaposlouchal se. Uslyšel zavrzání židle, jak strnula a narovnala se. Pár vteřin bylo ticho, pak se ale ozvali kroky a dveře před ním se otevřely.

 Obličej stažený úzkostí a strachem se uvolnil v okamžiku, kdy mu pohledla do očí a téměř ihned se mu vrhla kolem krku.

 „Pane bože, tak hrozně jsem se bála,“ zašeptala a zatáhla ho dovnitř.

 „Nic se mi nestalo,“ ujišťoval ji a pohladil po vlasech.

 „A co ostatní?“

 „Taky v pořádku.“

 „A upíři?“

 „Mrtví,“ odpověděl, a zatímco si sedli na postel, tak se k němu Hermiona přitiskla ještě těsněji.

 „Jak to teď bude dál?“ zeptala se po chvíli. „Odejdeš do nějakého dalšího města, kde budeš zabíjet další upíry.“

 „Buď to anebo se toho vzdám.“

 „To jde?“

 „Ano, vlkodlak je kouzelný tvor. Všechno je o kouzlech.“

 „Udělal bys to pro mě?“

 „Už jednou jsem ti řekl, že bych pro tebe udělal cokoli, záleží na tom, co ty budeš chtít,“ usmál se, ale dřív než něco řekla, jí položil prst na rty. „Než se ale rozhodneš, tak ti musím něco říct.“

 „Co?“

 „Celou pravdu.“

 „Jakou pravdu?“

 „Kým jsem býval v době, než jsem vypil vlkodlačí krev.“

 „Naháníš mi strach,“ zamračila se. „Mluvíš jako bys byl vrah něco takového.“

 „To ne,“ zasmál se na chvilku, ale jeho vážný výraz se opět vrátil. Sáhl do kapsy a nahmatal studený kov. „Tohle bych ti měl vrátit.“

 Zamračila se, když ji do dlaně vložil nějaký řetízek a jakmile dal svou ruku pryč, tak pohlédla na svou dlaň a zalapalo po dechu.

 „Odkud to máš?“ zeptala se, a když neodpovídal, tak se na něj podívala. Sledoval ji nervózníma očima a stále se neměl k tomu, aby něco řekl.

 „Dala jsi mi to,“ vydechl nakonec a sledoval, jak se její oči rozšiřují překvapením.

  „Tohle není sranda, Johne.“

 „Taky že se nesměju,“ přikývl a postavil se.

 Sledovala, jak odchází k zrcadlu a v odraze jí přitom sleduje. Pootevřela ústa, když si všimla, že místo hnědých očí se na ní nyní koukají smaragdově zelené a hnědé vlasy se zkracují a tmavnou.

 „Chceš, abych tu zůstal?“ zeptal se a nespouštěl oči z jejího odrazu v zrcadle.