Katren

 Stále před očima viděl její výraz, když ho opravdu uviděla. V první chvíli si myslel, že ji někdo zmrazil, když se nehýbala a nic neříkala. V očích se jí pak ale začalo objevovat pochopení.

 V srdci ho bodlo, když ho prosila, aby odešel z jejího pokoje. Věděl, že to pro ni bude šok a podobnou reakci čekal, ale přesto to bolelo. Stále v sobě někde hluboko měl naději, že to přijme a skočí mu kolem krku.

 Když došel zpět ke svému domku, tak k němu dolehl hluk oslav. Neměl náladu na nic podobného, ale klukům to kazit nechtěl, a proto teď byl sám hluboko v lese. Přestože nad tím nechtěl přemýšlet, jeho myšlenky neustále sklouzávaly k variantě, že mu Hermiona neodpustí a on bude muset odejít.

 Naštvaně bouchl do nejbližšího kmenu stromu a vzhlédl, když se jeho koruna zatřásla a několik sov nespokojeně zahoukalo. Právě teď by se mu hodilo pár upírů, jenže ti už jsou všichni na popel, povzdechl si v duchu a bezmocně se svezl na zem.

 „Pane? Nějaká dívka s vámi chce mluvit?“

 „Co je zač?“

 „Říká, že zná Leonarda a Edymiona.“

 „Opravdu? Přiveď ji.“

 „Jistě.“

 „Mistře,“ uklonila se blondýna, když stanula před vyvýšeným trůnem a zůstala klečet se skloněnou hlavou.

 „Vychovaná,“ zamumlal si a ušklíbl se. Vstaň,“ vybídl ji vzápětí a sledoval, jak uposlechla jeho příkaz. „Co tě sem přivádí?“

 „Všichni upíři ve městě jsou mrtví,“ vyhrkla a zatřepala hlavou, aby zahnala slzy.

 „Jak se to stalo?“ zeptal se a rysy v obličeji mu ztvrdly.

 „Objevil se lovec a čtyři vlci. Všichni uhořeli v podzemí.“

 „Jak to, že tu je lovec a já o tom nevím?!“ zamračil se a pohlédl na strážného upíra u dveří.

 „Leonardo s Edymionem to chtěli vyřídit sami, protože jim překazil pár akcí.“

 „A jak dopadli,“ povytáhl obočí. „Ať se tohle už nikdy neopakuje.“

 „Spolehněte se, mistře.“

 „Sežeň ty nejlepší, kteří nám zůstali a-“

 „Mohu se o to postarat?“ skočila mu do řeči blondýna a strážný se na ni vyděšeně podíval, opravdu si jejich mistra právě teď dovolila přerušit?

 „Zemřelo kolem stovky upírů, opravdu si myslíš, že jako poloupír máš nějakou šanci?“

 „Viděla jsem, jak vypadají, a vím, jak toho lovce nalákat do pasti.“

 „To zní vskutku zajímavě, řekni mi celý svůj plán,“ poposedl si na trůnu a blondýna se jen spokojeně usmála.

 „Myslel jsem, že budeš u Hermiony,“ ozvalo se najednou kousek od něj.

 Bylo to už nějakou chvíli, kdy se s hlubokým výdechem zvedl ze země a vrátil se zpět ke svému příbytku. Dovnitř ale přeci jen nakonec nešel a místo toho přešel k jezeru a pozoroval klidnou hladinu odrážející jasnou noční oblohu.

 „Mohl jsem být,“ přikývl, když se otočil a spatřil Dana. „Ale právě teď potřebuje čas.“

 „Hádám, že to má hodně společného s tím, jak vypadáš,“ pohlédl na jeho černé vlasy a stoupl si vedle něj.

 „Trefa.“

 „Skousne to, uvidíš.“

 Pousmál se a smutně se ohlédl k domu. Na malou chvilku se ponořil do vzpomínek a vybavil si moment, kdy ho poprvé uviděla na jejich zahradě. Byl to neuvěřitelný pocit ji znovu vidět a ujistit se, že je v pořádku. Už tehdy, když přijal nabídku na večeři s její rodinou, se měl držet dál, měl odmítnout a nic z toho by se nestalo. Místo toho, aby tu stál se sklopenou hlavou, mohl předstírat odchod a vrátit se jako člověk, který od ní odešel.

 „Už ses rozhodnul, jak to s tebou bude dál?“

 „Chci s tím skončit,“ přikývl a pohlédl mu do očí. „Je to mojí poslední nadějí, že se všechno vrátí do starých kolejí.“

 „Dobře, do šesti se musíme vrátit. Měl bys jí to říct, i když tě teď nechce vidět.“

 Opět přikývl, a když ho Dan poplácal po rameni, tak se pomalu rozešel zpět k domu. Slyšel jeho přítele vejít dovnitř zahradního domku, kde už byl vzhůru akorát Marcus.

 „Hermiono, otevři prosím,“ řekl přes dveře, když zaťukal na její pokoj a obezřetně se rozhlédl kolem sebe. Stále měl svou podobu a teprve teď mu docházelo, že by ho mohl vidět někdo z jejích rodičů. „Hermiono,“ zkusil to znovu, ale opět se nedočkal žádné odpovědi.

 Povzdechl si a zaposlouchal se, slyšel bít její srdce. „Nevadí,“ pokrčil nakonec rameny. „Musím zpátky do tábora, aby to mohli zvrátit. Bude to speciální rituál, přesně ti to nepopíšu, znáš mě, moc se v tom nevyznám, každopádně se potom vrátím. Chápu, že teď mě nechceš vidět, ale já to nevzdám, už jednou jsem to udělal a podruhé stejnou chybu neudělám.

 Víš, měl jsem plán. Tohle měla být poslední práce a potom bych odjel a vrátil se zpátky bez toho, abys to zjistila. Nikdy jsem si neplánoval, že si s tebou něco jako John začnu, jenže to bylo silnější, než jsem si připouštěl,“ usmál se, když jí to vyprávěl. „Působila jsi na mě jako magnet, od kterého jsem neměl sílu se odtrhnout.“

 Opřel se hlavou o dveře a poslouchal rytmus jejího srdce, odhadoval, že sedí na posteli. „Nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal a potichu se vydal pryč.

 „Jste všichni připraveni?“ ptal se Daniel pomocí myšlenek a vlci souhlasně zavrčeli. „Harry?“ obrátil se na jediného nezměněného člena skupiny.

 „Já můžu,“ přikývl a pohladil koště, které měl opřené o rameno.

 „Fajn,“ kývl šedý vlk hlavou.

 Zatímco Harry nasedl na koště, tak vlci v připravovaném odrazu napnuli všechny svaly, když pozemky najednou rozezněl vyděšený výkřik. Marcus, který se jako jediný už rozeběhl, po třech krocích opět zastavil a zmateně se podíval směrem, odkud se křik ozýval. Všichni vlci se po sobě nechápavě podívali, ale Harry na rozdíl od nich ihned poznal, kdo to je a než se někdo z nich na něco zmohl, byl už v polovině cesty.

 Během běhu zaostřil a uviděl Hermionu nad kterou se tyčila nějaká drobná blondýna. Poznal ji, byla to ta dívka z baru, která spolupracovala s Leonardem a Edymionem. Naposledy dovolil vlkovi uvnitř něj vzít kontrolu nad jeho smysly, což mělo za následek, že se z jeho hrudi ozvalo nebezpečné zavrčení a jedním mohutným skokem srazil blondýnu k zemi.

 Rychle se postavil mezi ní a Hermionu. Blondýna si ho nenávistně změřila pohledem a rychlým pohybem se vyhoupla zpět na nohy.

 „To je Sandra!“ uvědomil si Ben, jakmile k nim doběhli.

 „Jo,“ zavrčel Tom.

 „Jak je na tom Hermiona?“ zeptal se Dan.

 „Bezvědomí,“ odpověděl Harry.

 „Hloupé, že jste sem přišli všichni,“ usmála se Sandra na čtyři vlky, kteří si stoupli vedle Harryho. „Byla bych zabila jen ji, ale když už jste tu…“

 „Jak nás chceš sama porazit?“ ušklíbl se.

 „Kdo říká, že jsem sama?“ pozvedla obočí a černý vlk vedle zavrčel. „Co říká?“ zeptala se Harryho a usmála se na Marcuse.

 „Všechny tvé přátelé jsme zabili, a to i včetně Leonarda.“

 „Nevyslovuj to jméno!“ zavrčela pro změnu ona a opět zaměřila svou pozornost na Harryho. „Navíc mám víc přátel, než si myslíš,“ ušklíbla se, když se vlci obezřetně rozhlédli po okolí a zjistili, že se k nim ze všech stran pomalu přibližují bledé postavy.

 „Tak ty oslavy byly předčasné,“ zhodnotil to Tom a všichni se postupně stáhli kolem Hermiony, aby ji ochránili.

 „Jestli se chceš někomu pomstít, tak bys měla mě, protože to já zapálil oheň a všechny upálil,“ promluvil opět k Sandře a nevšímal si přibližujících se upírů. „Sledoval jsem, jak je oheň postupně spaluje. Viděl jsem Leonardův vyděšený výraz, když se plameny dostaly až k němu a nakonec ho zcela pohltily.“

 Rozzuřeně zavrčela a vrhla se na něj. Byla rychlejší, než čekal a porazila ho na zem. Pohotově ji odkopl daleko od sebe a převrátil se na břicho. Její útok jako by byl znamením pro ostatní a všichni se na ně okamžitě vrhli. Vlci kolem něho zatím všechny útoky odrazovali, ale postupně se jejich formace začínala deformovat a kryt kolem Hermiony tak mizel.

 „No tak, vstávej,“ poplácal ji jemně po tváři. „Hermiono!“

 Ulevilo se mu, když začínala otevírat oči a pomohl jí se posadit.

 „Odveď ji odsud!“ přikázal mu Dan, když si sáhla na hlavu a na prstech jí zůstala krev.

 „Musíme jít,“ zašeptal a chytl ji kolem pasu, aby neupadla.

 Rychlým krokem zamířil k domu. Nejraději by se s ní rozeběhl, ale viděl na ní, že by to nejspíš nezvládla.

 Volnou rukou se ohnal po jednom upírovi, který se k nim rozeběhl a otočil se na Hermionu. „Běž do domu, nemůžou vejít, když je nepozveš,“ přikázal jí a sledoval, jak se od něj vzdaluje.

 Podvědomě vycítil nepřítele blížícího se k němu zezadu a zároveň věděl o přibližujícím se vlkovi. Otočil se a rychlým chvatem zabránil upírovi v jakémkoli útoku. Tom běžící k nim se zakousl a utrhl upírovi hlavu, kterou ještě za běhu někam odhodil.

 Tělo nechal spadnout na zem a bránil všem upírům běžet za Hermionou. Několik z nich se ho rozčileně snažili sevřít v náruči a zlámat mu žebra, ale vždy se mu povedlo vyklouznout nebo je zabít.

 Právě probodl srdce jednomu mohutnému upírovi, který mu způsobil hluboký šrám na tváři, když zkontroloval Hermionu. Byla už skoro u dveří, zbývalo jí jen několik málo schodů, ale z ničeho nic se v závěsu za ní objevila Sandra.

 Všechno se jakoby zastavilo, když poloupírka otočila hlavu a zlomyslně se na něj ušklíbla. Rozeběhl se za nimi, jak nejrychleji mohl, ale i tak mu přišlo, že je to pomalu.

 Hermiona už sahala na kliku, když ji najednou blondýna strhla zpět k sobě a hnědovláska se po schodech skutálela zpět na štěrkovou cestu. Vyděšeně se začala plazit pryč, když si všimla, jak Sandra pomalu sestupuje po schodech k ní.

 „Nikam nepůjdeš,“ zakroutila hlavou a chtěla ji chytit za nohu, aby nikam nemohla utéct, ale to k nim přiběhl Harry a odrazil její ruku pryč od Hermiony.

 S vrčením se ho pokusila odhodit pryč, ale její ruku chytil a přehodil ji přes záda na zem. Kolenem ji přidržel na zemi a otočil si nůž v dlani.

 Už se napřahoval, aby ji čepel zapíchl do srdce, když si uvolnila jednu ruku a uštědřila mu bolestivou ránu do žeber. Ochromilo ho to natolik, aby ho ze sebe shodila a několik metrů odhodila.

 Téměř okamžitě se zvedl, ale bylo pozdě, Sandra byla rychlejší. Držela před sebou Hermionu a něco jí šeptala do ucha, přičemž se na něj dívala s vítězstvím v očích.

 „Miluju tě,“ zašeptala se slzami v očích. Věděla, že jí uslyší.

 Zakroutil hlavou a odrazil se od země, jak nejvíc dokázal. Musí ji zachránit.

 „Neboj se, nebude to bolet. Měla jsem sice připraveného něco jiného, ale budu muset improvizovat. Nakonec to bude ještě mnohem zábavnější,“ šeptala Hermině, zatímco sledovala každý jeho pohyb. Všimla, že se mu napnul každičký sval v těle, věděla, co to znamená a koukala, se odráží od země ke skoku. Ušklíbla se, a jakmile byl v polovině vzdálenosti, tak jenom škubla a nechala bezvládné tělo dopadnout na zem.

 Všichni vlci se ohlédli, když uslyšeli křupnutí a hned na to Harryho beznadějný výkřik. Nebýt neustále útočících upírů, nejspíš by nebyli schopni žádného pohybu.

 Udělal s blondýnou několik kotrmelců dozadu, když dopadl a během otáčení se, ji chytl za hlavu a tvrdě ji přimáčkl k zemi. Už se nebránila, jen se na něj šklebila, když viděla slzy, které se mu hrnuly z očí.

 Její oči se náhle roztáhly překvapením, když ucítila, jak jí čepel projela hrudníkem a zabodla se do srdce. Shlédla na svou hruď a rozpadla se v popel.

 Dýku nechal tam, kam spadla společně s prachem a po čtyřech se doplazil k Hermioně. Sedl si a opatrně si ji přitáhl k sobě, přičemž ji odrhnul vlasy z obličeje. Aniž by si to uvědomil, tak se začal houpat a celé jeho tělo brzy ovládly vzlyky deroucí se napovrch.

 Ohlédl se, když na svém rameni ucítil dotek něčí ruky. Za ním stali jeho přátelé a smutně ho pozorovali. Nevnímal, že společně se Sandřinou smrtí se většina upírů začala stahovat, v tu chvíli nebyl schopen vnímat nic jiného než postupně chladnoucí tělo ženy, kterou tolik miloval.

 Otočil se zpět dopředu a dál se kolébal ze strany na stranu.