Katren

 „Výborně, už čekáme jen na Hermionu a Harryho, kteří přivedou Williama s Davidem,“ oznamovala Tonksová profesoru lektvarů, jenž přišel ze sklepení předat informaci o tom, kde se uskuteční předání talismanu.

 „Jsme tu,“ ozvalo se, když se otevřely dveře.

 „Hermiono!“ přiběhla k dívce okamžitě Kate a přimáčkla ji k sobě.

 „Mami,“ vydechla a taky ji pořádně objala, dřív než to stihla potlačit se, jí do očí nahrnuly slzy, už nikdy je nemusela vidět, jak to, že jí to předtím nedošlo?

 „Jsi moje velká holka, Hermiono,“ pošeptal jí do ucha otec, když se objala i s ním.

 „Zatímco jste hledali pana Diggoryho a pana Smithe, tak profesor Snape zjistil, kde se nyní nacházejí Percy, Ron, slečna Cleewedsová a ten další Smrtijed, vy čtyři se přemístíte pomocí přenášedla, které jsme už stihli vyrobit, nyní ovšem nemeškejme časem.“

 „Tady,“ podal jim Fox obrovský brk.

 „Myslel jsem, že z Bradavic se přemisťovat nemůže,“ řekl zmateně Harry a pohlédl na Hermionu, která to jemu i Ronovi mnohokrát opakovala.

 „Všechno se dá obejít, Harry, ředitel školy nepředává jen křeslo a pracovnu, ale celou školu i se všemi zaklínadly a kouzly, která k ní patří,“ řekl Brumbál, ale to už Fox začal odpočítávat a oni se vznesli do vzduchu.

 Harry se podíval postupně po všech, co se brku drželi a pohledem se zastavil na Hermioně, neustále měl před očima její vyděšený obličej, když na ni Smrtijed mířil hůlkou.

 Dopad na zem byl tvrdý, ale všichni to ustáli a uviděli před sebou stát seskupení postav v černých pláštích. Snad každý se na ně překvapeně otočil, ale to už se začali přemisťovat i členové řádu, kteří neváhali a rozpoutali boj.

 „Musíme najít talisman,“ rozhodl Harry a vytáhl hůlku, protože si jich začali všímat nějací tři Smrtijedi.

 „Myslel jsem, že tu jsme kvůli Voldemortovi,“ zamračil se David a pohotově před všema vytvořil štít, když na ně letěly tři paprsky.

 „Priorita je talisman, Voldemort bonus,“ řekl Harry, když společně každý vyslali jednu kletbu a všichni Smrtijedi odpadli. „Pojďte,“ řekl a začal se proplétat mezi členy řádu.

 „Kam to utíkáte?! Crucio!“ zakřičel někdo za nimi a zatímco William s Davidem před kletbou rychle uhnuli, tak Harry natáhl ruku a kletba se najednou zhmotnila před tím, kdo ji vyslal.

 „Jsme blízko,“ oznámil Will a očima přelétl po bojišti.

 „Jak to víš?“ zeptal se David.

 „Slyším ho, vidím, kam se dívá a…“ William se zamračil, zatímco Harry, David a Hermiona začali znovu bojovat.

 „A co?!“ zakřičel Harry, který se od nich kvůli zápasu vzdálil.

 „Snaží se utéct!“ odpověděl Will a netrpělivě odrazil kouzlo. „Dělejte!“ křikl a vyběhl středem bojiště na druhou stranu louky.

 „Sakra,“ zaklel David a díval se za ním.

 „Musíme ho krýt, poběž!“ postrčil ho Harry a oba za ním vyběhli.

 „Počkejte!“ ozvala se Hermiona a vytvořila před sebou štít. Stále před sebou měla Smrtijeda, který se pořád ne a ne vzdát, na dívčin vkus byl až moc dotěrný a ona sama začínala být nervózní, protože kluky už skoro neviděla.

 Najednou se jí kolem hlavy prohnala kletba a trefila Smrtijeda přímo do srdce. Rychle se otočila a strnula, když za sebou viděla jen další černý plášť. Už chtěla vyslat kouzlo, ale Smrtijed svěsil ruku s hůlkou a sundal si kápi.

 „Malfoyi?!“

 „Nekřič tak, Grangerová!“ tišil ji okamžitě

 „Ale jak- co?“

 „Na to teď není čas, najdi někoho od vás, sama jsi moc lehký terč.“

 „Počkej,“ zarazila ho, když si zase začal nandávat masku. „Takhle tě přece může zabít někdo z řádu,“ řekla a poukázala na jeho oblečení.

 „Ale můžu tak nenápadně zabít Smrtijedy, to je důležitější a běž už.“

 Hermiona přikývla, ale jen dál pozorovala, jak jeho obličej mizí pod maskou a sám odchází zpátky do moře černoty. Rozhlédla se kolem sebe a první koho uviděla, byli její rodiče asi dvě stě metrů od ní v souboji s několika zakuklenci. Rozeběhla se k nim, cestou musela odrazit pár kouzel, které na ni vyslali a s dobře mířeným kouzlem odzbrojila toho nejmohutnějšího Smrtijeda, který se právě rozmachoval.

 „Kde jsou ti tři?“ zeptal se ihned John a přesunul se vedle dívky, takže Hermiona teď byla uprostřed, jak pochopila, chtěli ji chránit, jak nejlíp dovedli.

 „Teď už nejspíš u Voldemorta,“ odpověděla a soustředila se přitom na hůlku dalšího Smrtijeda, který začal nebezpečně zvedat ruku.

 „Bůh jim pomáhej,“ zamumlal si pro sebe, ale ona ho moc dobře slyšela. Napadlo ji, že právě tohle byl Harryho úmysl, mít ji stranou od Voldemorta, vzpomněla si na jeho slova - Proto se mnou nemůžeš jít, navzájem bychom o sebe měli strach a oslabovalo by nás to. Teprve teď pochopila, jak velkou měl pravdu, on tu měl nějaký úkol a akorát by ho rozptylovalo, kdyby se stále musel ohlížet, jestli se jí nic nestalo.

 Celý její myšlenkový pochod netrval, kdo ví jak dlouho, ale i během té chvilky její rodiče s trochou toho štěstí dokázali odstranit z cesty zbylé Smrtijedy a všichni tři se tak připojili k Lupinovi, Foxovi a Tonksové, kteří za tou černou hradbou byli.

 „Je jich strašně moc,“ informoval Fox její rodiče a Lupin na důkaz jeho slov zlikvidoval Smrtijeda, kterého ihned zastoupil další.

 „Já vím,“ přikývl John. „Ale to není nic nového ne? Věděli jsme, do čeho jdeme.“

 „Jenom říkám, že by se nám hodila pomoc,“ pokrčil rameny Fox a vyměnili si s Johnem krátký pohled, a když se opět podívali na Smrtijedi, oba měli na tváři pobavený úsměv.

 Hermiona je nechápala, a zatímco vnímala jejich rozhovor, tak se všelijak snažila Smrtijedy zneškodnit.

 „A co Brumbálova armáda?“ zeptala se najednou a poslala další kouzlo do štítu, který najednou praskl a Smrtijeda zasáhlo hned šest kouzel.

 „Nesmysl, měli jste jenom jednu schůzku,“ reagoval její otec.

 „Já si naopak myslím, že to není zas tak špatný nápad,“ oponoval mu Lupin.

 „Ale nemám se jak dostat do Bradavic, abych je přivedla.“

 „Tonksová půjde s tebou,“ ozval se hned Fox a žena na něj jen rychle vrhla naštvaný pohled.

 „Tonksová?“ houkla Hermiona, protože byla na druhé straně zástupu než ona.

 „Fajn, pojď sem a rychle.“

 Hermiona poslechla a co nejrychleji se přesunula vedle Tonksové, která ji chytla za ruku a dřív než se dívka stihla vzpamatovat, tak stáli v ředitelně. Vytáhla z kapsy starý galeon, který minulý rok vyrobila a než ho strčila zpět do kapsy, tak trochu zazářil.

 „Pojď, musíme do třídy, tam půjdou.“

 „Dobře,“ přikývla a následovala Hermionu, která se rozeběhla ke schodišti. Trvalo jim pouhých sedm minut, než tam doběhli, ale stejně už uvnitř byli Neville, Dean, Seamus a Ginny.

 „Co se děje?“ zeptala se ihned zrzka, ale Hermiona jen zvedla ruku a pohlédla ke dveřím, které se znovu otevřely.

 „Už jsou všichni?“ zeptala se netrpělivě Tonksová, když se dveře otevřely potřetí.

 Dívka přikývla a stoupla si před své spolužáky. „Vím, že vás nemůžu nutit, ale právě teď členové Fénixova řádu, nevím, jestli jste o něm slyšeli, bojují se Smrtijedy a je tam i Harry s Willem a Davidem, takže se chci zeptat, jestli jim chcete pomoct.“

 „Já jdu do toho,“ řekla Ginny, ale ostatní po sobě koukali a neříkali nic.

 „Jdeme taky,“ ozval se nakonec Neville a společně s Lenkou si stoupli vedle Ginny a Hermiony.

 „Hele jestli nechcete, tak nechoďte, nikdo vám to nebude vyčítat, ale rozhodněte se nějak,“ nevydržela to mlčení studentů Tonksová. „Protože zatímco my tady stojíme, tak tam umírají lidé.“

 „Jdu do toho,“ přistoupila i Katie a hned za ní vyšli Dean se Seamusem.

 „Rozdělte se po třech, dám vám přenášedla, která vás přemístí přímo na místo, ale pozor, budete uprostřed bitvy, už tady si radši připravte hůlky.“

 Po zbytek času, který v učebně strávili, si Hermiona přišla jako ve zrychleném filmu, protože Tonksová pobíhala kolem každé skupinky a dávala ji do rukou různé předměty, které měnila na přenášedla, když jim to nakonec všem odpočítala a zůstala tu opět jen s Hermionou, rychle se chytli za ruce a přemístili se zpátky.

 „Jak to vypadá?“ zeptala se Bystrozorka jen, co se dotkla země.

 „Přemístili se sem Fred s Georgem a přivedli pár lidí,“ odpověděl Lupin.

 „Pár je trochu jemný slovo, připadá mi, že přivedli polovinu království,“ upřesnila to Kate a opět si stoupla vedle Hermiony.

 „Bohužel to nestačí, stále je nás míň,“ zmařil ihned veškeré naděje John.

 „Buďme rádi za kohokoliv,“ řekl Fox a znovu se všichni naplno pustili do boje.

 Přestože Hermiona už nějaký ten čas věděla, že její rodiče jsou kouzelníci, tak pro ni stále bylo ohromující, jak snadno dokázali kouzlit. Tušila ovšem, že ne všechny jejich kouzla budou tak svatá, jak by se od členů řádu čekalo.

 Právě, když se vypořádali s další řadou zakuklenců, tak se vzduch kolem nich ochladil a všichni se otřásli.

 „Tamhle,“ ukázal Fox a všichni se podívali na severní část louky, kde se nad stromy vznášelo deset Mozkomorů a nebezpečně se přibližovali.

 Každý člen Fénixova řádu začal ustupovat, moc dobře věděli, že jejich patroni jim nepomůžou, takže neměli na vybranou. Buď zůstanou na louce a budou bez duše, nebo se schovají.

 „Hermiono, pojď,“ přikázal John a chytl ji za ruku, aby ji odtáhl.

 „Ale co Harry?“

 „Nic se mu nestane, oni se k Voldemortovi nepřiblíží.“

 „Co budeme dělat?“ zeptala se Hermiona, když se schovali mezi stromy a pozorovali Mozkomory, jak jako nákaza plují ve vzduchu.

 „My teď nemůžeme dělat nic,“ odpověděl zachmuřeně její otec. Teprve teď si všimla, na co všichni koukají, na rozdíl od ní nesledovali černý oblak plášťů, ale bojující čtveřici.

 Jedno kouzlo střídalo druhé, Hermiona by se nedivila, kdyby měla otevřenou pusu, ten souboj byl tak intenzivní, někdo jen na chvilku zaváhal a už na něj letělo hned několik kleteb. Všichni současně vydechli, když se dva metry nad zemí najednou objevil zářící modrý havran se zlatým zobákem a drápy a neuvěřitelnou rychlostí proletěl skrz Voldemorta.

 Vypadalo to, jako by nikdo nedýchal, každý člověk v dívčině okolí jen sledoval, jak se Pán všeho zla pomalu svezl na kolena, přičemž si ruce držel na hrudi a těžce oddechoval. Nikdo nevěděl, co přesně ten havran, který teď klidně seděl Davidovi na rameni, způsobil. Ovšem zraky všech se nyní upřeli na Harryho, který o pár kroků přistoupil ke klečící a bezbranné postavě.

 Hermioně teprve teď došlo, že společně s nimi se před Mozkomory schovali i Smrtijedi a nemohou tak ničemu z toho, co se stane zabránit.

 Od okamžiku, kdy se v lese ocitli v zajetí, se všechno stalo tak rychle, že jí to ani pořádně nedocházelo, ale teď jako by se to zpomalilo. Konec, napadlo dívku, když se Harry napřáhl, aby vyslal tu poslední kletbu, kterou ukončí celou tu válku, o které se bude po staletí mluvit jako o temném období vlády lorda Voldemorta.

 „Ne!“ reagoval někdo vedle Hermiony.

 „Pozor!“ zakřičel tentokrát její otec a Hermiona si teprve teď všimla Smrtijeda, který právě na Harryho vyslal sytě oranžový paprsek.

 V jednu chvíli všichni jen bezmocně přihlíželi, jak se paprsek nemilosrdně přibližuje ke čtveřici, když se najednou na obloze objevil krásný, rudý fénix a hned za ním další a další.

 „Fawkes,“ vydechlo několik lidí s úlevou a s větší nadějí ve tvářích sledovali, jak nálet fénixů postupně ničí většinu Mozkomorů.

 „Kde je Harry?“ zaslechla Lupina a hned si všimla, jak se rozeběhl ke klečícím klukům. Okamžitě ho následovala a neslyšela, jak za ní volají rodiče, neslyšela nic, protože jediné, co chtěla slyšet, bylo, kde je Harry.

 „Harry!“ přiklekl si k chlapci okamžitě vlkodlak a poplácal ho po tvářích.

 „Co se stalo? Proč tu kletbu neodrazil?“ doběhla k nim i Hermiona a úzkostlivě si Harryho prohlédla.

 „Přes ty Mozkomory nebylo nic vidět, všimli jsme si jí příliš pozdě, prorazila nám štíty, které jsme rychle vykouzlili,“ informoval je David.

 „S Davidem jsme stačili uhnout, ale Harry to schytal do ramene,“ ozval se Will, který doteď upřeně sledoval Harryho zavřené oči. „Teoreticky by se měl probudit,“ dodal.

 „Teoreticky?“ zajíkla se Hermiona.

 „Zkontrolovali jsme tep a všechno, ale díky jeho silné nitroobraně ho neslyším.“

 „Už se probouzí,“ upozornil David, který jako jediný Willa neposlouchal, on sám už zjistil, jakou moc to William má, jenom moc nechápal, proč je Harry ten jeden z mála, na které to nepůsobí.

 „Harry, jak ti je?“ optal se hned Remus a opatrně ho zvedl do sedu, když se rozkašlal.

 „Voldemort, kde je?“ zeptal se okamžitě místo odpovědi.

 „Klid, dostal jsi ho, stihls to, ještě než tě to trefilo,“ uklidňoval ho David a položil mu ruce na ramena, aby se nezvedl.

 „Myslím, že tohle byste si ho měli vzít k sobě,“ ozvalo se za Herminou, která leknutím nadskočila, a když se otočila, tak uviděla Alexe, jak jí podává talisman. „Neuvěřitelné, jak jste to zvládli,“ usmál se na ně.

 „Je po všem,“ zašeptal Harry.

 „Neříkáš to zrovna radostně,“ poznamenal Will.

 „To nekonečné válčení s Voldemortem mu bude chybět,“ ušklíbl se David a Remus jen protočil oči v sloup.

 „Asi mi to zatím nedochází,“ odpověděl Harry a pohlédl na dívku vedle sebe. „Jsi v pořádku?“

 „Nic se mi nestalo, neboj,“ uklidnila ho. „Našla jsem mámu s tátou a později jsme se připojili i k Removi, Tonksový a Foxovi.“

 „Nevíš, jak jsem se o tebe bál.“

 „Já o tebe víc,“ ubezpečila ho.

 „Hermiono!“ přiběhla k nim Tonksová. „Odveď Harryho k přenášedlu a vraťte se do Bradavic a vy kluci, nám pojďte pomoc, budete se nám hodit.“

 „Žádný odmlouvání, mladej,“ zarazil Harryho Remus dřív, než ze sebe vydal nějakou hlásku.

 „Když vykouzlíš toho havrana, může oslabit několik lidí najednou?“

 „Klidně všechny, pokud neuhnou,“ přikývl David a společně s Tonksovou a Willem se rozeběhl na druhou stranu louky, kde se znovu bojovalo, ale Smrtijedů značně ubylo. Jak typické, ušklíbl se v duchu Harry a s pomocí Hermiony a Lupina se ztěžka zvedl.

 „Zvládnete to?“ zeptal se vlkodlak a znovu si prohlédl chlapcovo rameno. Vůbec se mu nelíbil ten stále se zvětšující krvavý flek na jeho bundě.

 „Jasně že jo,“ přikývl Harry a společně s Hermionou a Alexem se opatrně rozešli ke stromům, zatímco jeho opatrovník se rozeběhl znovu bojovat.

 „Kde je to přenášedlo?“ zeptal se Alex a rozhlédl se kolem sebe, když se zastavili.

 „Mělo být tady,“ zamračila se Hermiona.

 „Nespletla ses?“

 „To teda opravdu ne,“ propíchla proroka pohledem a opatrně Harryho položili na zem, aby se mohli porozhlédnout kolem.

 „Sakra,“ zamumlala rozčileně Hermiona. „Nikde tady není,“ rozhodila bezradně rukama a pomalu se vrátila zpátky k chlapci.

 „Na tom přece nezáleží,“ namítl Harry. „Někdo nás může přemístit nebo udělat nové přenášedlo.“

 „To je pravda,“ ozval se Alex, který se k nim právě vrátil. „Můžu pro někoho dojít,“ nabídl se.

 „Děkuju,“ přikývla dívka a přiklekla si k chlapci. „Nevypadá to moc hezky,“ informovala ho a pohlédla na jeho rameno.

 „Nic to není,“ usmál se, ale neošálil jí.

 „Krvácíš, Harry.“

 „Madame Pomfreyová si s tím poradí hned, jak se dostaneme na hrad.“

 „Správně, až se tam dostaneme,“ přikývla a ohlédla se, jestli už nejde Alex.

 „Zlobíš se?“

 Překvapeně se podívala zpátky na Harryho a pohlédla mu tázavě do očí. „Ne, proč bych měla?“

 „Že jsem tě tam nechal.“

 „Samozřejmě že se nezlobím, musel jsi,“ pokrčila rameny.

 Zlehka se dotkl její tváře a zastrčil jí za ucho jeden z neposlušných pramenů. „Zlobíš se,“ konstatoval, když se pokusil vyhladit jí rýhu mezi očima.

 „Opravdu se nezlobím,“ povzdechla si a její obličej se uvolnil. „Mám jenom divný pocit, jenže nevím proč.“

 „Pojď sem,“ usmál se a nechal ji, aby se opřela o zdravé rameno. „Všechno je v pořádku,“ začal ji utěšovat. „Nejspíš to jenom bude z toho všeho, co se za poslední hodiny stalo.“

 „Možná,“ přijala jeho vysvětlení dívka a pohlédla na postavu, která se k nim přibližovala. „Alex,“ řekla a zvedla, aby se mu rozeběhla naproti. „Počkej tady,“ otočila se ještě.

 Díval se, jak se od něj vzdaluje a v duchu se usmíval, zvládli to, už neexistuje žádný důvod, proč by s ní nemohl být do konce života. Není nikdo, kvůli komu by s ním byla v nebezpečí, čekal je jen krásný a dlouhý život.

  Překvapeně se otočil, když za ním křupla nějaká větývka a pak už jen padl v bezvědomí na zem.

 „Harry! Harry, probuď se!“

 Ucítil, jak se ho někdo snaží probudit a cítil poplácávání po tvářích. Opatrně si sáhnul na hlavu, myslel, že se mu snad rozskočí.

 „Co se stalo?“

 „Nějaký Smrtijed tě bouchnul do hlavy, vypadlo to, že ho někdo odzbrojil, tak hledal novou hůlku a narazil na nás.“

 „Kde je Hermiona?“ zeptal se, když si najednou uvědomil, že není vedle něj.

 „Sebral ti hůlku a…“ Alex se odmlčel a sklopil pohled k zemi.

 „A co?“ zeptal se přiškrceně Harry.

 „Nemohl jsem nic dělat, snažil jsem se ji nějak upozornit, ale byl jsem moc daleko, aby mě slyšela.“

 „Ne!“ začal kroutit hlavou. „To není vtipný, Alexi, kde je? Kde se schovává?“

 „Já nežertuju, Harry.“

 „Kde je?!“ vykřikl a jenom pohledem sledoval prorokovu paži, až mu pohled padl na bezvládné tělo, u kterého klečeli dva lidé. „Hermiono,“ zašeptal a okamžitě se začal zvedat.

 Alex ho bez toho, aby něco řekl, podepřel a společně vyšli k Hermioniným rodičům. Když tam došli, tak se Harry pomalu svezl na kolena a sledoval bledou dívku, kterou Kate držela křečovitě v náručí.

 „Mohl jsem tomu zabránit, kdybys mi řekl, že k tomu má dojít. Udělal bych cokoli, abych tomu zabránil,“ otočil se na Alexe. „Musel jsi vidět, že se to stane!“

 „Já to neviděl,“ zašeptal a klekl si vedle něj.

 „Tak jak to, že…“ odmlčel se, nemohl to vyslovit. Místo toho se znovu podíval na Hermionu, vzpomněl si, jak říkala, že má divný pocit, ona to věděla, věděla, že se něco stane, ale on ji neposlouchal. Celá tahle věc byla jeho chyba, to kvůli němu teď Kate strnule seděla a svírala tělo svojí dcery v náručí a John se jí snažil s mokrým obličejem přesvědčit, aby ji pustila.

 „Když jsi to neviděl,“ promluvil monotóně, „tak to znamená, že ještě není konec, tohle není její osud.“

 Všichni tři se na něj nechápavě podívali, ale on si jich nevšímal, myslel teď jen na to, že jí pořád může zachránit, že bude žít. Pocit naděje, který najednou prostoupil celým jeho tělem, do něj znovu vdechl život.

 „Polož jí, Kate, vím, jak ji zachránit.“

 „Cože?“

 „Polož ji na zem,“ přikázal znovu, a když ho žena poslechla, tak jí z krku sundal talisman a položil jí ho na srdce.

 „Harry,“ zajíkl se John.

 „Zachráním ji,“ řekl a položil jí prsty na spánky, myslel na to, jak jsou spolu, na to že je živá a zdravá a že bude ještě dlouho žít. A to všechno bylo poslední, co se na jeho mysl dostalo, v jednom okamžiku tam klečel u mrtvého těla a v druhém se ocitl v temnotě.