Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. kapitola - Shledání přátel

4. 8. 2007

Prudce rozrazil dveře, odkopl kufr, který měl v cestě a sedl si na postel. Hermiona celé jeho počínání sledovala, měla strach, nikdy ho neviděla, tak naštvaného, kdyby to bylo možné, byl by určitě rozžhavený doběla. Hluboce oddechoval, pomalu mu docházelo, co všechno se stalo. Zavřel oči a snažil se pročistit si mysl, dívka se lekla, když je prudce otevřel a upřel svůj pohled na ni. Viděl, jak sebou trhla, možná si to neuvědomila, ale o krok od něj ustoupila, aby ještě prodloužila vzdálenost mezi nimi. Skvěle, Hermiona ze mě má strach, vlastně se jí ani nedivím, sám ho mám ze sebe taky. Svěsil hlavu a díval se na své ruce.

 „Promiň.“ Dívka váhavě přešla přes pokoj a posadila se vedle něj. Položila ruku na jeho rameno, podíval se jí do očí, pořád v nich byl strach, strach z něj.

 „Co se stalo?“

 „Nechci o tom mluvit.“

 „Dobře, budu v knihovně.“ Přikývl a sledoval ji, jak odchází. Co se to se mnou stalo? Málem jsem na Snapa zaútočil. Já nechci být jako Voldemort. Jak jsem jenom mohl chtít někomu ublížit? Ponořil obličej do polštáře, aby nebyly slyšet vzlyky deroucí se na povrch, přesto se rozléhaly po celém pokoji. Opřela se o dveře. Co se s ním stalo? Co Snape udělal, že ho to tak rozčílilo? Odlepila se od dřeva a chystala se odejít, když uslyšela tlumené vzlyky. Zavřela oči a přemáhala se, aby se tam nevrátila. Začala se pomalu oddalovat od jejich pokoje, nevěděla, jak by reagoval na její přítomnost. Bylo jí do breku, když slyšela roztříštění nějakého skla, nikdy ho tak neviděla. Podíval se na svou ruku, pomalu mu po ní stékal potůček krve, bylo mu to jedno, potřeboval vědět, že stále dokáže cítit. První kapka spadla na zem, v zápětí ji následovala druhá, třetí, vytáhl kapesník a ruku do něj zabalil, aby zamezil krvi dál kapat. Vytáhl hůlku a namířil jí na zrcadlo, znovu bylo celé. Sundal si kapesník a podíval se na ránu. Byl v ní malý střípek skla, sklonil se, aby utřel kapky a poté si sedl zpět na postel. Někdo zaklepal, Harry zvedl hlavu.

 „Dále.“ Řekl, když se klepání ozvalo znovu. Vešla paní Grangerová, okamžitě si všimla jeho rány.

 „Co se ti stalo, Harry?“ Zeptala se a vzala do dlaní jeho ruku.

 „Nic.“ Zamumlal a díval se do země, nedokázal se jí podívat do očí, nikomu se do nich už nedokázal podívat.

 „No, jak myslíš, ale rozhodně to potřebuje vyčistit a obvázat.“

 „Postaral bych se o to sám.“

 „Ale kdy? Až by se ti do toho dostala infekce? Nikde jsi nečetl, že zranění, do nichž se dostala špína nebo v horším případě infekce, se nemohou léčit léčícím kouzlem?“ neodpověděl, jeho hlava se nepohnula, jen dál koukal před sebe na zem.

 „Proč musím vždycky všechno zkazit?“ zeptal se náhle, až se Kate lekla. Podívala se na něj, mluvil, ale nebyla si jistá, jestli jeho otázka byla mířena na ni. „Proč všechno hezké v mým hnusným životě musím zničit?“

 „Teď to trochu zabolí.“ Upozornila ho, viděla, jak bolestí zarývá prsty do matrace, když střep vytahovala. Byl větší, než vypadal, docela ho obdivovala, když neslyšela žádné bolestné syknutí.

 „Zničil jsem život rodičům jenom tím, že jsem se narodil.“

 „Tohle neříkej, Harry.“

 „Potom kvůli mně Siriuse zavřeli do vězení a aby toho nebylo málo, tak kvůli mně v létě zemřel.“ Tohle nemá cenu. Pomyslela si beznadějně. „Kdybych byl býval ten pohár vzal sám, nemusel by Cedrik zemřít.“

 „Náhodou, myslím, že jsi mu udělal radost, když ho mohl vzít s tebou.“

 „Přestal jsem se bavit se svými přáteli, jen abych je ochránil, ale k čemu to bylo, když se teď s nimi bavím a jim jde v mé přítomnosti znovu o život? Proč jsem dovolil, aby mi dnes ujely nervy a všichni ze mě měli strach?“

 „Hotovo, moc tu ruku nenamáhej, aby se krev znovu nespustila.“ Pohlédl ji do očí, měla je stejné jako Hermiona, miloval ty oči, mohl by se v nich utápět navždy.

 „Děkuju.“

 „To nestojí za řeč, Harry, ošetřila bych každého.“

 „Nemyslím tohle.“ Zvedl obvázanou ruku. „Děkuju, že jsi mě vyslechla.“ Kate přikývla a mateřsky ho objala. Miloval tohle objetí, jediný člověk, který ho takhle, kdy objal, byla jen paní Weasleyová. Nechtěl to přerušit, ale musel. Hermionina matka se na něj naposledy usmála a zavřela za sebou dveře. Přemýšlel, nechtěl nikoho vidět, kam by se mohl schovat? První, co ho napadlo, byl Klofanův pokoj, jak později zjistil, bylo to i to jediné, co ho napadlo. Celý zbytek dne hipogryfovi dělal společnost. Neustále mluvil, potřeboval se pořádně vypovídat. Nevěděl kdy, ale usnul, když se probudil, zjistil, že ho hipogryf schoval pod své křídlo, aby mu nebyla zima.

 „Děkuju, Klofane.“ Usmál se Harry, v tom se ozval jeho žaludek a pokojem se rozlehl orlí křik. Chlapec pohlédl zvířeti do očí a na chvíli se zamyslel, co tím asi chtěl říct.

 „Ty myslíš, že bych tam měl jít?“ hipogryf přikývl, ale když se chlapec nehnul, rozpřáhl obrovská křídla a vyskočil na nohy. „Klid už jdu.“ Řekl a nejistě odešel, vůbec se mu nechtělo na večeři, měl sice hlad, ale nechtěl vidět ty pohledy. Pomalu scházel ze schodů, přemýšlel, jestli se Klofan nějak dozví, když tam nepůjde. Kručení v břiše se ozvalo znovu a mnohem hlasitěji. Dozví. Před dveřmi se zastavil, zhluboka nadechl a, jeho ruka zůstala jako přimražená na klice.

 „Chcete ještě něco, slečno?“ pištěl uvnitř hlásek a Harry měl chuť si nafackovat. Proč ho to nenapadlo hned? Vždyť jsou tady dva domácí skřítkové. Jeho ruka rychlostí blesku byla z kliky dole a jeho nohy nesly tělo do druhého patra.

 „Kráturo.“ Ozval se jeho hlas v naprostém tichu místnosti.

 „Co si pán přeje?“ skřítek se zhmotnil před ním a díval se na něj.

 „Mohl bys mi prosím donést něco k večeři?“

 „Ano.“

 „Děkuju.“ Během chvilky byl zpět a nesl velký talíř s jídlem. Usmál se na Harryho, když viděl jeho pohled upřený na jídlo.

 „Sedni si.“ Řekl Harry, jakmile si dosedl do křesla a ukázal na další volné vedle sebe. Skřítek se na něj vyškrábal a opřel se.

 „Dáš si něco?“ zeptal se chlapec a nabídl mu ze svého talíře.

 „Ne děkuji.“

 „No tak, Kráturo, určitě musí existovat něco, co bys rád ochutnal, cokoliv.“

 „Po pravdě, jsem ještě nikdy neměl máslový ležák, pane.“

 „A máme tady nějaké láhve?“

 „Ano, jsou ve sklepě.“

 „Tak si s Dobbym dneska klidně dejte a každý jeden i za mě.“ Musel se usmát, když viděl skřítkův výraz.

 „Krátura chce pánovi říct, že to co mu udělal mladý Snape, vůbec nebylo hezké.“

 „Jak víš, co mi udělal?“

 „Když pracujete v kuchyni, dozvíte se ledasco.“ Harry přikývl a nabral si další sousto večeře. „Pan Lupin na profesora Brumbále strašně řval, jak si vůbec mohl dovolit Snapovi nařídit, aby vám zasáhl do vzpomínek z raného dětství.“

 „Takže to Snape udělal na příkaz Brumbála?“ Harry rychle spolkl nerozžvýkané maso, aby se co nejrychleji dozvěděl odpověď.

 „Ano, ale to jsem vám nejspíš neměl říkat.“

 „Ne, to je v pořádku, neudělal jsi nic špatného. Pokud pracuješ tady v domě, nemusíš poslouchat nikoho jiného než mě a Tonksovou jako Siriusovu příbuznou.“ Skřítek přikývl, ale v zápětí sebou trhl.

 „Omlouvám se, pane, ale musím už jít, práce volá.“

 „Dobře, ale zakazuji ti, si něco udělat. Jo a dejte si ten ležák.“ Odpovědí mu bylo jen puf. Protáhl se a zamířil k posteli, vzal do ruky své fotoalbum a začal jím listovat. Netrvalo dlouho a do pokoje vstoupila Hermiona. Rozhlédla se, viděla ho ležet na posteli a prohlížet si album. Rozešla se k němu a sedla si na postel, pohlédl jí do očí.

 „Mrzí mě to, neměl jsem se nechat unést zlostí.“ Přikývla, to bylo jediné, co udělala. Sklonila se k němu, zatímco on se pomalu otočil na záda.

 „Co se ti stalo?“ zeptala se, když si všimla jeho obvázané ruky, kterou měl do této chvíle schovanou pod deskami alba.

 „Jenom jsem se řízl, nic vážného.“ Zamluvil to rychle. Hermiona se na něj podezřívavě podívala, ale nic neříkala, bylo jí jasné, kdy se pořezal, jen nevěděl o co. Lehla si vedle něj a jejich oči se střetly. Zůstali tak dlouho, dokud se Harry nezvedl s tím, že jde do koupelny.

 

 „Ukaž, převážu ti to.“ Ozvala se, když umytý vstoupil zpět do pokoje.

 „Nemusíš, to bude dobrý.“ Nekompromisně ho chytla za zraněnou ruku a otočila ji dlaní na světlo. Uviděla řeznou ránu přes celou dlaň, jemně na ránu namazala nějakou, Harrymu neznámou, mast a obvázala obvazem. Chytl ji za ruku, nechtěl, aby odešla.

 „Evanesco.“ Starý obvaz zmizel a ona si konečně lehla vedle Harryho, Harryho, kterého znala.

 

 „Rychle, dělejte! Ginny, Rone! Kde zas vězíte?!“

 „Už jsme tady, mamko.“ Jak Ginny, tak i Ron vběhli do kuchyně a posadili se ke stolu.

  „Rychle se nasnídejte, auta z ministerstva tady budou přesně v půl osmí, do té doby ať máte sbaleno.“

 „Jasně, mamko.“ Oba si vzali dva toasty a vyběhli zpátky do pokojů. Položil nedojedený toast na stůl a vytáhl zpod postele kufr. První, co mu padlo do oka, byla hromádka vyžehlených hábitů na své posteli, po nich přišla řada na učebnice a zásobu pergamenů a inkoustu. Přešel ke skříni a vytáhl pár kousků obyčejného oblečení, které jen tak hodil do otevřeného kufru. Konečně to hlavní. Pomyslel si a posvátně vzal do rukou zbrusu nové rukavice na famfrpál. V neposlední řadě do kufru položil velkou bichly, kterou dostal od Harryho k Vánocům. Famfrpál na věky věků. Na rozdíl od ostatních věcí, s dárky zacházel nanejvýš opatrně, vůbec ho nenapadlo je do kufru jen tak pohodit. Měl hotovo, teď už jenom stačí vypravit se dolů do kuchyně. Když scházel dolů, jeho zavazadlo za ním dopadalo na každý schod.

 „Nemůžeš ten kufr vzít do ruky, Rone?!“ Utrhla se na něj jeho matka, jakmile se objevil v kuchyni.

 „Ale on je strašně těžkej.“ Obhajoval se hned Ron. Znovu se ozvaly ty samé zvuky táhnoucího kufru a v kuchyni se zjevila Ginny.

 „Dejte si je před dům, auta tu budou každou chvíli.“

 „A jí nic neřekneš?!“

 „Ona je holka, Ronalde, měl by jí s tím kufrem pomoct.“ Ron se otočil, aby neviděla jeho výraz, chytl oba kufry a naštvaně je vynesl ven. Podíval se do dáli, za chvíli už znovu bude s Harrym a Hermionou, nemohl se jich dočkat. Proč ti dva zůstanou vždy spolu a já musím být někde daleko od nich? Povzdechl si a naposledy se podíval na obzor. Něco černého se rychle řítili zasněženou krajinou a nechávalo za sebou vyjetou kolej.

 „Mami, auta už jedou!“ přiřítil se do kuchyně, paní Weasleyová se podívala na hodinky a nechápavě se na něj podívala.

 „Co plácáš, Rone? Je teprve tři čtvrtě na sedm.“

 „Tak se běž podívat ven a uvidíš.“ Namítl.

 „Něco se ti zdálo.“

 „Ahoj, rodino, jste všichni připraveni na cestu do Londýna?“ ozval se z předsíně hlas pana Weasleyho. Ronova matka nadskočila a rychlým krokem šla za ním.

 „Arture, co tu děláte tak brzy?“

 „Promiň, Molly, ale ministr to auto potřebuje dřív, neměl jsem čas ti něco říct.“

 „Frede, Georgi! Okamžitě pojďte sem!“

 „Co se děje?“ zeptali se jednohlasně.

 „Musíme odjet dřív, tak to tady potom zamkněte, Rone, Ginny, jdeme!“ To už se nejmladší Weasleyovic děti draly ven k autům.

 „Jedem k Harrymu, jedem k Harrymu.“ Prozpěvovali si, a prozpěvovali by dál, kdyby je paní Weasleyová neokřikla.

 „Dost už! Kdo to má pořád poslouchat.“

 

 „Ahoj, Remusi.“ Usmála se paní Weasleyová, když ho viděla ve vstupní hale.

 „Ahoj, Molly, jste tu nějak brzo, jak se máš?“

 „Já se mám dobře, ale ty nevypadáš zrovna nejlíp.“

 „To víš, zítra je úplněk.“

 „Já zapomněla, promiň.“ Usmála se omluvně.

 „To je v pořádku. Ahoj, Arture, Rone, Ginny.“ Usmál se na všechny, kteří právě vešli dovnitř, dva sourozenci se rozhlíželi kolem sebe, bylo vůbec poprvé, co tu byli po zrekonstruování.

 „Ahoj, kde jsou Harry s Hermionou?“ zeptal se Ron hned, jak se vzpamatoval.

 „Druhé patro.“ Ginny společně s bratrem vyběhli nahoru, narazili jen na dvě dveře, nechápavě se na sebe podívali. Ron otevřel první dveře a zase je zavřel.

 „Koupelna.“ Vysvětlil. Podívali se na druhé a jediné neotevřené dveře. Tentokrát se otevírání chopila Ginny, oba nakoukli dovnitř, viděli velký pokoj v nebelvírských barvách, stolek s křesly u vyhaslého krbu, dva psací stoly, dvě postele. Ron s Ginny vyvalili oči na dvojici ležící v posteli, rychle zavřeli dveře a každý se opřel o zeď z jedné strany.

 „Proč tu jen tak stojíte?“ zeptala se Molly, která právě přišla. Oba se už nadechovali, aby jí nějak rozmluvili vstoupit do pokoje, ale jejich matka byla rychlejší a dveře měla za pár setin otevřené.

 „Harry, Hermi-HARRY?! HERMIONO?!“ oba se okamžitě probudili a vystřelili do sedu. Nechápavě se kolem sebe rozhlíželi, když jejich pohledy padly ke dveřím. Hermiona zalapala po dechu, kdežto Harry se snažil zaostřit, popadl brýle ze stolku a podíval se zpět na dveře. Naprázdno polkl a jeho svaly, už poněkolikáté tyto prázdniny přestaly fungovat. Němě zíral na ženu stojící ve dveřích, cítil se mnohem hůř, než když je načapala Kate.

 „Paní Weasleyová.“ Vypravil ze sebe po chvíli. Zajímalo ho, jak dlouho tady ještě budou jen tak na sebe koukat, když žena ze dveří zmizela.

 „Teda, kámo.“ Vypravil ze sebe Ron, na kterého teď, když jeho matka odešla, bylo vidět.

 „Řekni, že tohle je jenom sen.“ Dostala ze sebe Hermiona a dívala se na jejich kamaráda. Místo něj odpověděla Ginny, jež si stoupla vedle svého bratra.

 „Asi tě zklamu, ale není.“

 

 „Dobré ráno.“ Pozdravili Harry s Hermionou, jakmile vešli do kuchyně, odpovědí jim bylo jenom rozespalé mručení obyvatel domu. Sedli si na svá místa u stolu a mrkli na dva zrzavé sourozence.

 „Děkuju, Dobby.“ Usmál se chlapec na skřítka a podal jeden talíř dívce sedící vedle něj. „Vy si nedáte?“ otočil se na Rona s Ginny, kteří seděli vedle Remuse.

 „My jsme snídali doma.“ Odvětila Ginny.

 „Já si klidně dám.“ Namítl Ron a hned se vedle něj objevil Dobby s dalším talířem. „Díky, hezká čepice, Dobby.“

 „Děkuji, pane, to je dárek k Vánocům.“

 „Zdá se mi to, nebo se s námi konečně bavíš?“ zeptala se dívka s rudými vlasy.

 „Nezdá se ti to, nevím sice, jak jsem to dokázala, ale přemluvila jsem ho.“

 „Jo tak ty nevíš, jo?“

 „Nevim.“

 „Protože jsme momentálně na veřejných místech, tak není vhodné, abych ti připomněl jak, ale počkej, až budeme sami.“ Zašeptal a Hermiona se rozesmála.

 „Ehm, ehm.“ Oba se otočili a pohlédli do tváře panu Weasleyovi.

 „Pane Weasley.“ Usmáli se oba a potřásli si s ním rukou.

 „Je tady volno?“

 „Jistě.“ Odpověděli oba najednou. Ginny s Ronem se na sebe usmáli, Hermiona konečně byla zase šťastná.

 „Dobré ráno.“ Ozvalo se, všichni jako na povel pohlédli ke dveřím, ve kterých stál Brumbál. „Mohl bych s tebou mluvit, Harry?“ Chlapec přikývl, ale dívka vedle něj, ho chytla za ruku.

 „Zvládnu to.“ Ron s Ginny nechápavě koukali z ředitele na jejich kamaráda a potom, co se zavřely dveře, se otočili na Hermionu.

 „Harry skončil s nitroobranou.“ Vysvětlila hned.

 „Proč?“

 „Protože si Snape prohlížel vzpomínky, ve kterých ještě žili jeho rodiče.“ Odpověděl Remus až nezvykle chladně.

 „Nikdy jsem neviděla Harryho, tak naštvaného.“ Promluvila Tonksová.

 „To mi povídej.“ Přidala se Hermiona.

 

 „Co potřebujete, pane?“

 „Chci, abys pokračoval-.“

 „Přemýšlel jsem o tom a budu pokračovat. Nashledanou ve škole, profesore.“ S tím se otočil a odešel od Brumbála pryč.

 „Ve škole, Harry.“ Přikývl ředitel a vystoupal do prvního patra.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ahoj

artur,10. 8. 2007 21:19

katren: harry zase má narozdíl od většiny z nás (aspon si to myslím) spohlehlivé a suprovské kamarády a holku kterou mu můžou všichni závidět takže je to trochu vyrovnáno

:-)

Katren,9. 8. 2007 11:40

Snyf: vymýšlím, díky
Artur: to pravidlo jsem teda neznala, ale chci ti strašně moc poděkovat, protože mi pomáhá, neřeknu, kdy bude další, protože musim neustále někam jezdit s rodičema :-(, ale jsem ráda, že je mám narozdíl od našeho literárního hrdiny

BEST

Snyf,9. 8. 2007 8:33

cau cau predem chci rict ze je to fajn pribeh, ale neni mi jasne jestli si to vymyslis nebo odnekud prekladas jestli vymyslis tak se tim muzes pomalu i zivit. Klidne i nejaky ,,new´´ pribeh vykoumat. Dale. Je postaven zaklad na dalsi dil to taky stoji za chvalu(popripade na dalsi kapitoli). PEKNE CTENI VSEM PREJE SNYF

:-)

Katren,4. 8. 2007 19:39

díky :-)

ahoj

artur,4. 8. 2007 14:28

moc hezká kapitola super je i rychlost přidávání :-)