Katren

Harry, Hermiona, Ron a Ginny stáli na nádraží King’s Cross a čekali, až si pro ně přijdou. Harry zahlédl mezi ostatními tvářemi i tvář Remuse Lupina a vydal se směrem k němu. Ostatní ho následovali, tedy, Hermiona ho následovala a Ginny s Ronem následovali Hermionu, aby se s ní mohli rozloučit.

 „Ahoj.“ Pozdravil Remus a usmál se na přicházející čtyřlístek. Všichni jednohlasně odpověděli a úsměv mu opětovali, až na jednoho, Harry se jen kysele ušklíbl.

 „Neviděl jsi náhodou naše, Remusi?“ zeptala se Ginny, Ron se mezitím rozhlížel po nádraží.

 „Támhle jsou!“ zvolal najednou. „Tak ahoj.“ Otočil se zpět k Hermioně, ta se na něj usmála a zamířil pryč.

 „Ahoj ve škole.“ Objala ji Ginny a tajemně se usmála. Na rozdíl od svého bratra pochopila, že tyhle dva se Voldemortovi rozdělit, jen tak nepodaří. Remus se na oba usmál.

 „Potřebuji si ještě zajít na Příčnou, tak tady máte nějaké peníze, musíte mít hlad.“ Harry přikývl a Hermiona se na jejich bývalého učitele usmála všeříkajícím úsměvem.

 „Hej, Harry, počkej!“ chlapec se otočil a uviděl, jak k němu míří Malfoy s jeho matkou.

 „Tohle je má matka, matko, to je Harry.“ Narcissa se usmála a podala mu ruku, kterou Harry s radostí přijal.

 „Moc mě těší, Harry.“

 „Mě také, paní Malfoyovy.“ Usmál se lišácky Harry.

 „Už musíme jít, Harry.“ Připomněl Lupin a jeho úsměv zmizel v nedohlednu. 

 „Jistě, Remusi.“ Řekl podlézavým tónem. „Po prázdninách se uvidíme, Draco.“

 „Už se těším, hlavně to s nimi přežij.“ Vlkodlak si významně odkašlal. Malfoyovy na něj vrhli poslední opovržlivý pohled a odešli.

 „Tak, už snad můžeme jít.“ Zabručel Remus a pomohl Hermioně s kufrem. Harry si v duchu oddechl, tak tohle zvládl dobře, už od chvíle, kdy k němu Narcissa přišla, si Harry všiml, jak se mu snaží dostat do mysli, naštěstí, nebyla v nitrozpytu, tak dobrá jako Snape. Vyšli z nádražní haly a vzali to nejkratší cestou na Příčnou ulici. Celou cestu nikdo nepromluvil, každý přemýšlel o něčem jiné a byli do svých myšlenek, tak zahloubáni, že úplně zapomněli, že vedle nich někdo jde.

 „Počkáte tady na mě a zatím si dejte něco k jídlu, do půl hodiny jsem zpátky.“ Oba přikývli a posadili se k jednomu stolu. To už k nim mířil výčepní Tom.

 „Co si dáte?“

 „Dobře, Draco, svůj úkol jsi splnil dobře, jsem přesvědčen, že z tebe bude dobrý Smrtijed, teď můžeš jít.“ Malfoy junior se uklonil a vyšel ze sálu, kde na něj čekala jeho matka.

 „Luciusi,“ Smrtijed přistoupil ke svému pánu a před ním se uklonil. „vyrazíte na Příčnou a přivedete mi toho starce, je mi jednou, jestli bude živý nebo mrtvý.“

 „Jistě, pane.“

 „Ještě něco?“ zeptal Tom.

 „Ne, to je vše.“ Harry zaplatil a napil se ze své skleničky.

 „Nechci je vidět.“ Prolomila ticho Hermiona.

 „Koho?“ zeptal se otráveně Harry.

 „Rodiče.“ Harry chtěl něco říct, ale ozvala strašlivá rána a všichni přítomní se podívali směrem ke vchodu na Příčnou ulici. Harry okamžitě vyletěl ze židle a v tu ránu byl před zdí rozdělující Příčnou s Děravým kotlem. Sakra, jak jen to bylo? Dřív, než si stačil vzpomenout, za ním přiběhla Hermiona, poklepala na příslušné cihly a umožnil se jim pohled na naprostý chaos vládnoucí v ulici. Obyčejní kouzelníci se snažili, co nejdřív dostat k nějakému krby, ze kterého by se mohli Letaxem dostat pryč odtud. Někteří, když si všimli, že otevřela stěna, se rozeběhli směrem k Harrymu a Hermioně. Ten jí odstrčil stranou a sám uhnul před prchajícím davem. Jen málo odvážlivců bojovalo proti mnohonásobné přesile Smrtijedů přímo uprostřed ulice. Harry v tu chvíli úplně zapomněl na nějakou pitomou dohodu s Voldemortem a otočil se na Hermionu, která k němu mezitím přiběhla.

 „Musíme najít Remuse a pomoct mu dokud nedorazí řád.“ Hermiona přikývla a společně vyběhli do boje.

 „Hermiono, počkej.“ Harry jí chytl za levé zápěstí a otočil k sobě. „Buď opatrná.“ Řekl a políbil ji.

 „Neboj, budu.“ Přikývla, když se jejich ústa odpojila. Cítila v sobě novou sílu, jako by jí polibek dodal ztracenou sílu k životu.

 „Co tady děláte?! Říkal jsem, že tam máte zůstat!“ vykřikl Remus mezi zaklínadly.

 „Taky tě rád vidím.“ Opáčil Harry a vyřídil jednou Smrtijeda.

 „Jestli se vám něco stane, tak mě Brumbál přetrhne jako hada!“ křikl vlkodlak a mezitím odrovnal další Smrtijedy. Ani Hermiona si nevedla špatně, od chvíle, kdy přišli, skolila tři zakuklence. Ovšem teď na ní mířilo pět paprsků, z čehož tři byly jedovatě zelené. Harry ji chytl za ruku a přitáhl si jí blíž k sobě, aby nebyla v dráze kouzel, sám se, ale neubránil jednomu, které mu ošklivě rozřízlou pravé rameno. Bolestí málem upustil hůlku, v tu chvíli se ozvalo hromadné prásk, ovšem místo členů řádu přibylo dalších dvacet Smrtijedů.

 „To je snad zlý sen.“ Uslyšel zprava Remuse. Ucítil, jak Hermiona pevně sevřela jeho paži. Podíval se na ni, dívala se všude kolem sebe, zleva doprava. Koutkem oka se podíval také, všude kolem nich byli Smrtijedi a uzavírali je od nepropustného kruhu. Bylo jich jenom něco kolem deseti a Smrtijedů nejméně třicet. Harry, už na začátku pochopil, že to měla být nenápadná akce, ale někdo jim to nejspíš pokazil. Pomalu začali postupovat dozadu, ale do někoho vrazili, Harry se narychlo otočil, aby zjistil, kdo to je. Za nimi stál Remus s nějakými dalšími lidmi, zřejmě se taky snažili dostat se od záplavy černě, co nejdál. Každý Smrtijed začal zvedat hůlku, když se najednou ozvalo hromové prásk a před nimi se objevil celý fénixův řád. Každý člen se bezhlavě pustil do boje a překvapeným Smrtijedů nezbývalo nic jiného, než se začít bránit nebo cestovat znovu do Azkabanu.

 „Konečně, už bylo načase!“ slyšel Lupinův křik.

 „Dřív to nešlo!“ zaslechl ještě Tonksovou, ale to už k nim přistoupil Brumbál s Fawkesem nad hlavou.

 „Běžte se někam schovat, Harry!“

 „Ale-“

 „Běžte, my už si poradíme.“ Harry přikývl, co jiného mu také zbývalo. Chytl Hermionu za ruku, aby se mu někde v té mele neztratila a společnými silami se začali brodit pryč z Příčné. To byl ovšem ne zrovna lehký úkol, přestože měli Smrtijedi dost práce s členy řádu, snad každý si našel chvilku, aby po Harrym vyslal nějakou tu bolestivou kletbu. O sebe Harry strach neměl, ale jak viděl, tak ho zatím nemusel mít ani o Hermionu. Běžela vedle něj a metala kouzla hlava nehlava, měla na sobě sice pár škrábanců, ale nic vážného se jí nestalo. Konečně doběhli ke Krucánkům a kaňourům, Harry se ještě jednou ohlédl a houf kouzelníků bojujících o vlastní život. Už se chtěl rozeběhnout dál, když si všiml jednoho Smrtijeda, jenž se skláněl nad staříčkem, vedle něj ležela hůl a stařec se bezmocně snažil odplazit pryč. Až k Harrymu doléhal Smrtijedův smích, kde jen ho slyšel? Nad tím teď rozhodně neměl čas přemýšlet, neboť na starce právě namířil hůlku. Harry rychle zvedl ruku, aby vytvořil štít a rozeběhl se směrem k nim. Hermiona, která si všimla jeho pohledu, mu pevněji stiskla ruku, ale Harry se jí vytrhl. Povzdechla si a vyběhla za ním. Avery překvapeně zamrkal, když se paprsek jeho kouzla odrazil a vpil se mu do hrudi, to vše bylo poslední, co v životě udělal. Harry přiklekl k muži a záhy za ním přiběhla i Hermiona, která mu začala kontrolovat tep.

 „Haló, slyšíte mě?“ muž pomalu otevřel oči a prohlédl si dva studenty sklánějící se nad ním.

 „Tak přece.“ Zachraplal a vykašlal krev.

 „Musí mí vnitřní zranění.“ Konstatovala Hermiona.

 „Proč se o vás tak zajímal?“ zeptal se Harry.

 „Říkal, že přijdeš, ale je to tak dávno, že už jsem přestával věřit.“ Harry vytřeštil oči a nechápavě pohlédl na Hermionu.

 „Kdo to říkal?“

 „Prorok. Řekl, že přijdeš a převezmeš ho.“

 „Koho převezmu?“

 „Jednou přijde ten, koho se i největší zlo bojí, a až přijde,“ znovu se rozkašlal. „a až přijde, převezme povinnost, která ho bude doprovázet do konce jeho života, stejně jako teď doprovází tebe.“ Harry se na něj vystrašeně díval. Nebylo pochyb, že prorok mluvil o něm, sice, ne že by z něj Voldemort měl strach, ale je jediný, kdo ho může zabít. Harry se chtěl začít ptát dál, ale muž pokračoval. „Spolu s ním, ovšem přijde i žena, jež mu bude pomáhat unést, tak velké břemeno.“ Hermiona zalapala po dechu.

 „Jaká povinnost? Jaké břemeno?“ stařec chytl Harryho za ruku, dal mu do ní malý medailon a přitáhl si ho k sobě blíž.

 „Říká se mu talisman života.“ Harry se podíval do své dlaně. Stříbrný medailon se mu v dlani leskl ve světle různých kouzel. „A pamatuj, Harry Potter,“ Harry se na něj překvapeně podíval, vlastně, v kouzelnickém světě neexistoval nikdo, kdo by neznal Harry Pottera, ale přesto ho to překvapilo. „talisman se nesmí za žádnou cenu dostat do nesprávných rukou, pokud by se tak stalo, zhouba se lidstvu nevyhne.“ Harry na něj vystrašeně zíral, ale to už se zaměřil na Hermionu. „Ty mu v tom pomáhej, Hermiono Grangerová, máš v sobě mnohem víc, než jsi doposud zjistila. Osud vám připravil mnoho překážek, ale věřím, že společně je překonáte.“

 „Odkud znáte mé jméno?“

 „Na tom, už nesejde, umírám a nikdo tomu nemůže zabránit ani talisman, ano dokáže vrátit život, ale věř mi, můj opravdu nezachrání. Hlavně pamatujte, chraňte talisman do skonání duše, jen ať zůstane na straně dobra, straně, kam opravdu patří.“

 „A-“

 „Já vím, máš spoustu otázek, já je měl také, ale teď už musíte jít.“

 „My vás tady nenecháme.“ Protestovala Hermiona.

 „Musíte, můj osud se vyplnil a vy ten svůj máte ještě celý před sebou, tak jděte.“

 „Ale-“

 „Dělejte, než na vás přijdou Smrtijedi.“ Řekl naléhavě. Když se ani jeden z nich nehnul, tak vykřikl.

 „Tak dělejte, vypadněte, už!“

 „Harry, pojď.“ Tahala ho Hermiona, když si všimla, že řád tlačí Smrtijedy směrem k nim. Harry ji neochotně následoval, ještě jednou se otočil, ale muž ležel bezvládně na zemi. Rozhlédl se po bojišti, všude bylo plno krve a bezvládných těl. Ale to, už ho Hermiona tahala dál, aby si to nerozmyslel a neběžel někomu na pomoc.

 „Pane bože, proč zrovna my?“ zeptala se zoufale Hermiona a stále se dívala na tělo toho starce.

 „To nevim, jako by toho nebylo málo.“ Řekl otřeseně. Hermiona pochopila o čem mluví. Letošní rok se toho dozvěděli tolik, a teď ještě tohle.

 „Ještě, že tenhle rok za pár dní skončí.“

 „Ale, ale, kohopak to tu máme? Pottera a Grangerovou.“

 „Nechte ho nepokoji.“ Vykřikla Hermiona a namířila hůlkou proti Smrtijedce.

 „Dej to dolů, náno blbá, kdybych mohla, dávno už nejsi mezi živými, ale protože se tady Harry dohodl s Pánem zla a svou dohodu dodržuje, tak ti bohužel nemůžu nic udělat.“

 „Jak dlouho, už tu stojíte?“ ozval se Harry a nenávistně si měřil ženu zahalenou v černém hábitu s kápí přes hlavu a maskou na obličeji.

 „Dost dlouho, abych se mohla domnívat, že máš u sebe ten zatracenej talisman.“ Usmála se Bella. „Takže mi ho dej po dobrym a nic se ti nestane.“

 „To jste tak naivní, že si myslíte, že vám ho dám?“ ušklíbl se Harry.

 „Musela jsem to zkusit, když se teď bavíš s mým synovcem.“

 „Sama jste řekla důvod, proč se s ním baví.“ Vyprskla Hermiona.

 „Ty se do toho nepleť.“ Zchladil ji Harry. To se mu řekne, abych mu pomáhala, ale jak?! Pořád hraje tu hru, já jsem tady král a ostatní nejste nic! Prskala v duchu Hermiona.

 „Pán tě odhadl dobře, když říkal, že uděláš vše proto, abys ochránil své přátele. Ale teď mi dej ten talisman, Ať mohu dokončit to, co Avery začal.“ No jo, Avery, svitlo Harrymu.

 „A co když vám ho nedám?“

 „Ale dáš a rád, Crucio!“ vykřikla, ale místo, aby se Harry v bolestech složil k zemi v příšerné bolesti, se svezla se Lestrangeová.

 „Pojď!“ křikl na Hermionu a popadl ji za ruku. Probíhali mezi bojujícími kouzelníky a než si někdo stihl uvědomit, kdo kolem nich proběhl, tak buď umřeli, nebo byli omráčeni. Harry s Hermionou doběhli zpátky ke zdi Děravého kotle, ale nevstoupili dovnitř, dál zůstávali schovaní za popelnicemi a sledovali, jak se boj vyvíjí. Všiml si, jak se dívka vedle něj klepe zimou, on na tom nebyl o nic lépe, než vyběhli, aby se podívali, co se děje, neměli pomyšlení na to, aby si vzali bundy. Přivinul si ji k sobě, ale jakmile pohnul pravým ramenem, projela jím štiplavá bolest. Cítila, jak se zachvěl, v obličeji však nehnul ani brvou.

 „Kde je Potter?!“ rozlehl se celou ulicí Smrtijedčin hlas. Když se nedočkala odpovědi, vztekle se vrhla do boje, ale bylo to zbytečné. Smrtijedi ubývali a členové řádu je pomalu tlačili na konec ulice. Všichni zakuklenci se začali postupně přemisťovat, až zbyl jen řád. Harry s Hermionou se zvedli a pomalu šli k Remusovi. Hned, jak si jich všiml, se jeho oči rozzářily radostí. Jen, co k němu došli, je oba objal, přičemž Harry musel zadržet bolestné syknutí, ale pak vlkodlak zvážněl.

 „Co jste si tím chtěli sakra dokázat?! Víte vůbec, co se vám mohlo stát?! Od tebe, Hermiono, bych čekal, že ho zastavíš, ale-“ najednou ztratil řeč. Harry během vteřiny zbledl a chytl se za jizvu. Hermiona na něj vystrašeně hleděla a nevěděla, co má dělat.

 „Vzpomeň si na nitroobranu, Harry!“ to bylo poslední, co ještě vnímal, pak upadl do černočerné tmy a propadal se, čím dál tím hlouběji. Najednou se kolem něj zhmotnili Smrtijedi a uprostřed stál Voldemort a před ním dalších pět Smrtijedů.

 „Doufal jsem, že aspoň tento úkol zvládnete, ale asi jsem se ve vás mýlil, když jsem si myslel, že jste nejlepší.“ Syčel nebezpečně Voldemort. „Belatrix, Luciusi, Macnaire, Dolohove, Severusi.“ Pokaždé, když vyslovil jméno, jejich maska se rozplynula a postupně každý klesal k zemi, aby se svému pánu uklonili. Když se Harry podíval do temných Snapových očí, našel v sobě sílu. I přes bolest v jizvě se začal soustředit na vyčistění mysli. Nevnímal uši drásající řev, způsobený kletbou Cruciatus, všechno se začalo rozplývat a začínal vidět šedé zimní nebe. Najednou se nad něj sklonili Remus s Hermionou.

 „Zvládl jsi to.“ Usmál se jeho opatrovník. Hermiona jen úlevně přikývla, jako by slyšel kámen padající z jejího srdce.

 „Voldemort právě mučí Snapa.“ Zachraplal Harry.

 „Nemluv, Severus zná podmínky, které musí snášet, bohužel, toto je jedna z nich.“ Zarazil ho Lupin a podal mu skleničku s vodou. Harry sice vůbec nechápal, kde tady vzal skleničku, ale s poděkováním ji přijal a napil se.

 „Jak jsou na tom ostatní?“ zeptal se.

 „Tonksová má zlomenou nohu, Moodymu jeden Smrtijed podpálil tu jeho dřevěnou, Kingsley má roztrhaný hrudník, ale už je stabilizovaný, a ostatní mají podobná zranění. Bohužel, tři členi jsou mrtvý.“ Harrymu se zatajil dech. Doufal, že to není nikdo z Weasleyů.

 „Kdo-Kdo to je?“

 „Ty neznáš. Mandy a Kirk Bloonderovi a John Brown.“

 „Brown?!“

 „Neboj, není to Davův táta, ten je z mudlovské rodiny.“ Uklidňovala ho Hermiona.

 „Jak ti je, Harry?“ zeptal se právě přicházející Brumbál a za ním plachtil Fawkes.

 „Už líp, pane profesore.“ Usmál se Harry, když mu fénix přistál na břiše. Brumbál se usmál a pokračoval.

 „Letaxem se dostanete k tobě domů, věci tam na vás, už čekají, stejně jako vaši rodiče, slečno Grangerová.“ Oznámil Brumbál a usmál se na Hermionu. Chtěla se usmát, ale trochu jí to nevyšlo.

 „Předpokládal jsem, že nebudete mít moc velkou radost, ale každý dělá chyby.“ Hermiona se jen smutně usmála, ale nic neřekla. Harry ji chytl za ruku a povzbudivě se na ní usmál.

 „Pamatuješ, co jsem ti říkal včera? Všechno bude dobrý.“ Hermiona se usmála, jenže v tom okamžiku se znovu ozvala Harryho jizva. Chlapec ležící na zemi se rozeřval bolestí a podruhé za krátkou chvíli upadl do černé tmy. Opět ležel na zemi v sále, ve kterém před chvílí Voldemort mučil pět Smrtijedů, ve kterém mučil i jeho samotné a bezpochyby i Hermionu, vlastně, ještě neměl pořádně možnost si o tom s ní popovídat, ale pochyboval, že by to bylo příjemné téma.

 „Pamatuj, Harry Pottere, mě se jen tak nezbavíš.“ Ticho protnul syčivý, ledový hlas. „To, že jsi získal ten talisman, mi sice poměrně dost zkřížilo plány, ale to mi nezabrání tě zničit, dřív nebo později tě zabiju.“ Harryho jizva přímo žhnula a pálila neuvěřitelnou silou. „A doufám, že jsi nezapomněl na naši dohodu.“ Zasyčel a obraz před Harrym se rozplynul. Všude kolem byla tma, pořád ještě ovládal jeho mysl. Harry se přes všechnu bolest soustředil na ten pocit, na pocit vítězství nad ním. Tma se začala pomalu rozplývat a poznával rysy tří obličejů.

 „Harry, jsi v pořádku?“ Harry pořádně zaostřil na osobu, která k němu promluvila, trhl sebou a pomalu se od ní plazil pryč.

 „Harry, co se děje?“ zeptala se jeho chováním zmatená Hermiona.

 „Ne… já nemůžu.“ Vytřeštěně se díval na Hermionu a stále od ní odtahoval dál a dál. Hermiona rychle pochopila, co se stalo, odtáhla se a odešla k Tonksové, která seděla nedaleko od nich, kde ji zrovna ošetřovali lékouzelníci od Munga.

 „Harry, jsi schopný se postavit a dostat se na Grimaldovo náměstí?“ zeptal se Brumbál. Chlapec přikývl a konečně se trochu uklidnil.

 „Běž s nimi, Remusi, my už to tady zvládneme.“ Lupin se vděčně podíval na ředitele a pomohl Harrymu vstát. „Řeknu Fawkesovi, aby za vámi poslal Poppy.“ Oba přikývli. Remus ještě zavolal na Hermionu, která si stoupla vedle vlkodlaka, a společně se vydali ke krbu. Jakmile se dostali do domu, vrhli se k Hermioně rodiče, snažila se je pochopit, odpustit jim, ale marně. Harry se za pomoci Remuse dostal do postele a během chvilku se u nich objevila madame Pomfreyová.

 „Jak mu je?“ zeptal se ošetřovatelky, když skončila.

 „Je v pořádku, jen je vyčerpaný. Bohužel do toho ramenu se mu dostala špína, takže jsem mu ho musela vyčistit, ale během třech dnů se to zahojí.“ Sdělila ošetřovatelka a šla se podívat po Hermioně. Remus si sednul k Harrymu na postel, chvíli ho pozoroval a pak se potichu vytratil pryč.

 „Nic mi není, jsem úplně v pořádku.“ Přesvědčovala své rodiče Hermiona. Podívala se na madame Pomfreyovou jako by v ní hledala oporu.

 „Ano, vaše dcera má naprostou pravdu, nic jí není, má jen pár škrábanců a modřin.“ Panu Grangru se viditelně ulevilo, ale Hermionina matka na ni hleděla pořád s obavami.

 „Opravdu se cítíš dobře?“ Hermiona se v duchu usmála, znala ji opravdu dobře.

 „Ano, teď mě omluvte, půjdu si lehnout, jsem trochu unavená.“ Oba rodiče přikývli a dívka vystoupala po schodech do druhého patra, kde měli s Harrym společnou ložnici.