Katren

Chlapec s jizvou na čele nebo chlapec, který přežil, seděl vyčerpaně za zemi v kabinetu nejneoblíbenějšího profesora na škole, už poněkolikáté se mu skoro podařilo odvrátit Snapův útok na jeho mysl. Škoda, že jen skoro, pomyslel si Harry. Přestože od Snapa čekal, že se bude hrabat v myšlenkách, kde byli spolu s Hermionou sami, tak se jim zatím obloukem vyhýbal. Vlastně, teď už to nečekal, po poslední hodině, jež probíhala minulý týden, nečekal nic podlého, aspoň teď ne. Pomalu se zvednul teprve, když uslyšel profesorův hlas.

 „Můžeš jít, nechci tě před plesem moc přepínat, stejně skoro chodíš.“ Zkonstatoval Harryho chůzi Snape.

 „Já tam nejdu, stejně by mě nikdo nechtěl.“ Promluvil Harry.

 „Myslím, že Grangerová by tě brala, ale nejen ta, slyšel jsem i nějaké mé studentky.“ Harry se trpce usmál.

 „Takové dva menší problémky. Ten první je, že Hermionu pozvat nemůžu a ten druhý, myslím, že by mě ostatní začali nenávidět ještě víc než teď, kdybych pozval někoho ze Zmijozelu.“ Snape jenom zakroutil hlavou a ukázal mu na dveře.

 „Za chvilku bude večerka.“ Harry došel ke dveřím, když v tom se ještě otočil na Snapa.

 „Tak dobrou noc, profesore.“ A prošel dveřmi.

Když se probudil do ponurého, sychravého čtvrtečního rána, tak si ani nevzpomněl, kdy vlastně usnul. Poslední, na co si vzpomínal, bylo, jak si odložil brýle na noční stolek a soustředil se na vyčištění mysli. Venku to vypadalo jako by se počasí řídilo jeho náladou. Místo krásné zasněžené krajiny, bylo venku jen bláto a místo sněhových vloček neustále padaly dešťové kapky. Ale to, už Harry vzal bezmyšlenkově knížku a brašnu s učebnicemi a převlečený vyšel vstříc novému a nejspíš strašnému dni. Ve společenské místnosti se usadil do rohu místnosti, jak měl poslední dobou ve zvyku a rozevřel knížku. Nečetl, jen koukal na písmenka. V mysli se mu objevily vzpomínky na prázdniny, na všechno, co s Hermionou prožili a hlavně na jejich první polibek. Nevěděl, jak, ale myšlenky teď zabloudily k jeho rodičům, co by mu asi řekli, kdyby zjistili, co právě dělá a proč to dělá. Na tyto otázky nejspíš nikdy nedostane odpověď, ale už si na to zvykl, vlastně tu byl ještě Remus, vždy mu dokázal, tak přibližně říct, co by si mysleli. Z přemýšlení ho vytrhlo několik kroků, když zvedl hlavu, uviděl kolem sebe docela dost lidí, ani mu nepřišlo, že by tu seděl nějak dlouho, ale tím se nezabýval, protože k němu mířilo několik holek z páťáku, tedy všechny z nebelvíru kromě Ginny.

 „Ahoj, Harry.“ Ozvala se jedna. „Já jsem Amanda Griffithová.“ Usmála se a podala mu ruku.

 „Já Harry Potter, ještě něco?“ zeptal se nezaujatě, přičemž svůj pohled stočil zpět ke knížce.

 „Ráda tě poznávám osobně, Harry.“ Ta holka se fakt jen tak nevzdává. Pomyslel si. „No, vidím, že čteš a určitě je to něco důležitého, tak tě nebudu zdržovat-“ začala dívka.

 „Už se stalo.“ Řekl Harry, tak jedovatě, až některým holkám kolem Amandy, přeběhl mráz po zádech.

 „Jo, jasně, a nechtěl bys jít se mnou na ples?“ celá společenská místnost naráz zmlkla a všichni přítomní upřeli své pohledy na ně. Harry si moc dobře všiml Hermiony, která dokonce málem upustila knihu, Rona, jenž právě zíval, ale jeho pusa zůstala otevřená a mnoho dalších překvapených tváří.

 „Divím se, že jsi sebrala odvahu se mě vůbec zeptat.“ Ušklíbl se Harry. „Jsi z mudlovské rodiny, že?“ dívka přikývla, ale dál se mu pevně dívala do očí. „Tak to tě budu muset zklamat, já se s mudlama nepaktuju.“

 „Tak, proč jsi chodil s Hermionou Grangerovou?“ Harry se ušklíbl a naklonil se k ní.

 „Jestli to chceš vědět, tak se sejdeme dneska v sedm v knihovně.“ Zasyčel potichu, ale díky tichu, jenž v místnosti vládlo, jeho odpověď slyšeli všichni. Vzal si tašku a zamířil na snídani. Bohužel si nevšiml, jak se společně s ním zvedá i Ron a míří za ním. V polovině chodby ho dohonil a přimáčkl ke zdi.

 „Ale copak, Weasley, něco se stalo?“

 „Já ti povim, co stalo, ona tě miluje, chápeš to?“ Harry se na něj trochu zamračil jako by přemýšlel.

 „Tys mluvil s Amandou?“ Ron na něj chvíli koukal, teprve po chvíli mu došlo, kdo je ta Amanda a zčervenal vzteky.

 „Já nemyslim Amandu a ty to moc dobře víš.“ Zašeptal zlověstně, ale dřív, než stihl Harry cokoliv namítnout, mu na obličeji přistála Ronova pěst, pak další a ještě jedna. Nejspíš by jich dopadlo mnohem víc, kdyby se od portrétu Buclaté dámy neozval výkřik.

 „Rone, nech ho, on za to nestojí!“ u portrétu stála Hermiona a pomalu začala přicházet k nim. Harry se chabě ušklíbl, bolel ho celý obličej a třeštilo mu v hlavě, štěstí že Ronovo sevření začalo povolovat.

 „Koukám, Grangerová, že sis ho pěkně ochočila, můžu se zeptat-“ PLESK, na jeho tváři tentokrát nepřistála žádnou pěst, ale pořádná facka, bohužel se trefila do toho nejbolavějšího místa a chlapec měl, co dělat, aby bolestně nesykl. Harry se chytl za místo, kde se začínal tvořit červený obtisk Hermioniny ruky, ale to nebylo všechno, další facka přiletěla i k Ronovi a ten se na dívku ublíženě podíval.

 „Příště se nepleť do mých věcí, Ronalde, dokážu se o sebe postarat sama.“

 „Tak takhle sis ho zkrotila.“ Smál se posměšně Harry.

 „Ty radši pomlč, ubožáku.“ Harry se znovu ušklíbl a svůj pohled stočil zpět na Rona.

 „Zas ti to nevyšlo, co, Ronánku, ale neboj, jednou se jí určitě odvděčíš a to tím, že chcípneš.“ Sebral ze země svoji brašnu a odešel stejně jako Hermiona.

Kouzelné formule proběhly celkem v klidu, jen si nikdy nemohl nevšinout obtisků ruky na tvářích obou chlapců a Harryho obličeje pokrytého červenými fleky. Jediné, co chlapce s jizvou na čele trápilo byla bolest hlavy.

 „Pane Pottere, měl byste si dojít na ošetřovnu.“ Zapištěl malý profesor na konci hodiny, když všichni, už odcházeli.

 „To je v pořádku, pane profesore.“ Odpověděl Harry a vyšel jako poslední na další hodinu, tentokrát to byly Lektvary. Když došel před dveře, znovu se tu dělili studenti na dvě skupiny, na Zmijozel a ty ostatní. Harry se na ostatní obzvlášť ty nebelvírský podíval s neskrývanou nenávistí a zcela sám se připojil ke zmijozelským.

 „Teda, Harry, kdo tě tak zřídil?“ zeptala se Pansy stojící vedle Draca.

 „Ale,“ Mávl rukou. „to se Weasley snažil zavděčit Grangerový.“ Malfoy se významně podíval na Hermionu, která je s nenávistí sledovala. Rozhodla se hrát jeho hru, nejmíň tisíckrát se ho snažila přesvědčit, aby toho nechal, ale marně.

 „Já znám trochu jinou verzi.“ Ozval se Dean stojící vedle Hermiony.

 „S tebou se nikdy nebaví, Thomasi.“ Pronesl líně Malfoy.

 „Tak sem tak blbě nečum, Malfoyi.“ Zavrčel nazpátek Dean a postoupil o krok blíž k početnější skupince.

 „Co jsi to říkal?“ Malfoy též postoupil o krok dopředu, takže si s Deanem stáli tváří v tvář.

„Zopakuj to.“ Zasyčel.

 „Abys tak blbě nečuměl.“ Ale to už se na něj vrhli Crabbe s Goylem, někdo jim však zatarasil cestu.

 „Zvoní, za okamžik přijde Snape.“ Zakroutil hlavou Harry a ještě jednou se pohrdavě podíval po Deanovi a ostatních, dával si ovšem moc dobrý pozor, aby se nepodíval na Hermionu. Cítil její pohled, cítil, jak se do něj vpíjí. Přesně, jak řekl, tak se stalo, v okamžiku, kdy školní zvony přestaly odbíjet, se dveře otevřely a v nich stál profesor Snape. Naznačil žákům, aby vstoupili a všichni, tak učinili a Harry znovu musel usednout vedle Hermiony.

 „Dnes si ze začátku hodiny napíšeme test, lépe řečeno, bude trvat celou první hodinu, je to něco na způsob zkoušek OVCE. Dejte se do práce.“ Jakmile profesor vyslovil poslední slabiku, objevili se před nimi pergameny s otázkami. Harry z toho všeho věděl jen něco kolem poloviny. Být toto minulý rok, měl by ze sebe radost, ale když teď skoro pořád seděl a koukal od knih lektvarů, zjistil, že má ještě, co dohánět. Na konci hodiny Snape vybral všechny papíry, poslední k němu dolétl přesně na začátku zvonění. Všichni se spolu začali bavit nebo dělali cokoliv jiného, jen dva studenti, lépe řečeno studentka a student, seděli a četli nějakou knihu. Harry se na chvíli v mysli vrátil k hodinám nitroobrany, když v tom ho něco napadlo. Nenápadně se podíval na Hermionu, v klidu si četla. Začal se soustředit, ne ovšem na uzavření své mysli, ale na proniknutí do té její. Hermiona se trochu ošila, ale dál se věnovala knížce. Harry se jen nepatrně usmál. Tak to bychom měli. Pomyslel si.

 „Máš docela sílu, ještě teď cítím teplo v těch místech, kam jsem ji dostal“ Hermiona poplašeně zvedla hlavu, ale když se podívala na Harryho, tak neviděla, že by něco říkal, jen si četl a o ni nezavadil jediným pohledem. Začínáš bláznit, Grangerová. Pomyslela si.

 „Ale ne, nezačínáš.“ Hermiona se na Harryho nechápavě podívala, ale svoji hlavu radši sklonila zpět, už tak nebylo dobrý, že tu spolu sedí. Když v tom jí to došlo. Nitroobrana!

 „Bingo!“ zajásal v duchu Harry. Dívka vedle, ale tak šťastná nebyla. To se mi pokaždé můžeš dostat do hlavy?

 „Neboj, nebudu toho využívat a ještě ke všemu, teď je to poprvé.“ Hermiona v duchu přikývla, ale to, už Snape zavelel, aby si všichni sedli zpět do lavic.

 „Tuto hodinu budeme připravovat ingredience na další dvě hodiny, kdy dorazí další studenti, a budete připravovat lektvar ochrany. Ingredience a postup budete mít na tabule, už teď. Ovšem, pokud někdo začne tuto hodinu, tak si může být jistý školním trestem a odečtením padesáti bodů.“ Práskl rukou o tabuli a na ní se objevilo přesně to, co Snape říkal. Jedna jehlice borového jehličí, dva listy vavřínu, stonek bazalky, kus z rohu jednorožce, zub zlatého Grifina. Zbytek Lektvarů, už se Harry nepokoušel dostat do Hermioniny mysli, netušil, nad čím přemýšlí a rád by to věděl, ale na druhou stranu, jemu by určitě nebylo příjemné, kdyby se mu někdo hrabal v hlavě kdykoliv se mu zachce. Když zazvonilo, měli všechno připravené a jen čekali, až přijdou ostatní. Nemuseli čekat dlouho. Dvě hodiny utekly jako voda, všichni si už balili a pomalu vycházeli ze sklepení. Harry pomalu procházel chodbou vedoucí do Vstupní síně, když ho někdo chytl ze zadu za rameno. Okamžitě se otočil s hůlkou v ruce, ale když uviděl Malfoye, tak hůlku schoval.

 „Co potřebuješ?“

 „Nic, jenom, Crabbe s Goylem se někam ztratili, nejspíš se už nemohli dočkat jídla, tak jsem tě dohonil.“

 „Tak to jo, ale já ti gorilu dělat nebudu, Draco.“ Malfoy se na něj nechápavě podíval.

 „Gorily? Co máš pořád s těma gorilama?“

 „Ale to nic, Draco, zeptej se profesorky Blairové (pozn. autora, profesorka Studia mudlů), ta ti to jistě ráda vysvětlí.“ S tím odešel k nebelvírském stolu. Harry se ani nenadál a byl večer. Měl přesný plán, jak bude vypadat schůzka s Amandou, pokud nepřijde přesně, tak prostě odejde, vlastně se dohodl s Malfoyem, aby ji trochu zdržel. K Harrymu překvapení, měl pro něj větší pochopení, než očekával. Přesně v sedm čekal před knihovnou, ale Amanda nikde, po minutě čekání odešel. Asi půl minuty po něm se tam přiřítila dívka, ale nikde ho neviděla, rozhodla se čekat.

 „Neměl bys být na schůzce?“ ozval se za ním dívčí hlas. Harry se ohlédl a spatřil Ginny.

 „Jo měl, ale ta holka, jejíž jménu jsem, už zapomněl, není přesná, tak má smůlu.“ Ginny se usmála vševědoucím úsměvem.

 „Hermiona měla pravdu, když ti věřila, že s ní nic nebudeš mít.“ Harry se ušklíbl a Ginnin úsměv se ještě víc protáhl.

Týden uběhl jako voda a byl tu poslední školní den a s ním i Vánoční ples. Po celé škole se, už dávno prohnala zpráva o tom, že Harry Potter odmítl pozvání na ples jedné z nejhezčích holek na škole a že pak ani nepřišel na vyjednanou schůzku jen proto, že je z mudlovské rodiny. Každý, ale věděl, že partnerku na ples nemá, ale nikdo nevěděl, že na něj vůbec nepůjde. Harry si sbalil, už ráno, nechal si vybalenou jen zimní bundu, mikinu, tričko s dlouhým rukávem a džíny. Samozřejmě svojí hůlku, kterou už od rána nosil neustále v kapse džín. Většinu dne se procházel venku, byl navštívit Hagrida, strávil u něj celé dopoledne. Pomáhal mu připravit látku na druhé pololetí a občas mu poradil, aby jim raději nějaká zvířata neukazoval. Po obědě, který se skřítků povedl, šel znovu ven, ale tentokrát se potuloval po školních pozemcích, když se znovu zadíval na Hagridovu hájenku, všiml si, že už Klofan není přivázaný v ohradě. Kolem čtvrté zamířil zpátky do věže. Všude potkával studenty, jak zapáleně mluví o plesu. To nejhorší ho, ovšem teprve čekalo. Jakmile vešel do společenské místnosti, uviděl jen samé dívky, všechny měly v ruce zrcátka a zkoušely se různě nalíčit, pomocí kouzel samozřejmě. Každá radila druhé, díky čemu tu byl neuvěřitelný kravál. Rychle prokličkoval k chlapeckým ložnicím a zmizel na schodišti. Teprve před dveřmi do ložnice si uvědomil, že nezahlédl Hermionu. Zamyšleně vstoupil, každý ztuhl a podíval se na něj.

 „Klidně pokračujte, jako kdybych tady nebyl.“ Každý si rozpačitě začal hledět svého. Harrymu bylo jasné, co bylo jejich tématem, nebo spíše, kdo. Vytáhl z kufru knížku o famfrpálu a radši začal číst. Po chvilce se ozval Neville.

 „Který je lepší?“ v každé ruce držel motýlka, jeden byl bílý a druhý černý. Všichni se na sebe podívali jako by se chtěli domluvit, co řeknou, ale to jim utnul Harry.

 „Ten bílej.“ Všichni se jako na povel obrátili znovu k Nevillovi a pomalu přikývli na jeho tázavý pohled.

 „Tak díky, Harry.“ Harry jenom přikývl, ale jinak nedal znát, že by vůbec slyšel. Neville se sám pro sebe usmál. Netušil, proč se tak chová, ale věděl, že ho to zrovna moc netěší a radši by byl znovu mezi svými, mezi Nebelvírem. Celý zbytek dne si ho nikdo nevšímal a jemu to vyhovovalo. Četl, byl se podívat za Dobbym a popřát mu hezké Vánoce, zeptal se ho, jestli neví, kde je Krátura, ale dozvěděl se, že zrovna teď někam odešel. Smůla, pomyslel si Harry, nebo spíš štěstí, dodalo jeho druhé já. Když vyšel z kuchyně, naskytl se mu pohled na zaplněnou Vstupní síň, bylo zde málo dívek, většina chlapců na své partnerky ještě čekali. Harry se prodral ke schodům a ty vyběhl nahoru. Vzal si bundu a zamířil ven, rozhodně teď nehodlal nikoho potkat. Venku bylo chladno, tak jak v zimě má být, ale pořád scházel sníh. Pomalu došel k jezeru, kde se opřel o starý, mohutný strom. Nevěděl, jak dlouho tu stál, ale když mu začala být zima, rozhodl se trošku proběhnout, aby se zahřál. Běžel zpátky ke skleníkům, pak k Hagridově hájence a nakonec zpět k jezeru. V polovině cestu přestal běže a šel normální chůzí. Když byl skoro u cíle jeho cesty, všiml si, že nebyl jediný, kdo radši zvolil procházku venku, než ples. Pomalu došel k dívce stojící na břehu jezera. Stoupl si vedle ní, stáli mlčky, teprve po chvíli promluvila Hermiona.

 „Tak přece jenom tě žádná neulovila.“ Byl to spíš posměšný tón, než udivený, ale Harry pochopil, že posměch nepatří jemu.

 „Počasí jako by se řídilo náladou studentů.“ Hermiona se ušklíbla.

 „Proč tady vlastně stojíš a bavíš se s Grangeorovou, tou mudlovskou šmejdkou, která vlastně ani mudlovská šmejdka není, ale to nikdo nemůže vědět, protože její rodiče jsou bývalí Smrtijedi.“ Poslední souvětí skoro ani neslyšel.

 „Buď ráda, že máš aspoň nějaký.“ Prohodil Harry.

 „Já vím, já vím. Ale nemůžu pořád pochopit, jak mi dokázali, tak dlouho lhát do očí.“ Hermiona si hlavu opřela o Harryho rameno, tak strašně ho potřebovala. Ron s Ginny sice byli přátelé, ale Harry o ní věděl mnohem víc, věděl, jak ji povzbudit, rozveselit. Harry ji chytl jednou rukou kolem pasu a dal jí pusu na temeno hlavy.

 „Bolí to hodně?“ zeptala se a dotkla se jeho tváře.

 „Už ne, ale když si ze mě Ron udělal boxovací pytel, tak docela jo.“ Harry se na ni podíval, uviděl ustaranou tvář. „Všechno bude dobrý.“ Zašeptal.

 „Ale, kdy?“ tato otázka vysela ve vzduchu a zůstala nezodpovězena.