Katren

  Hermiona s pláčem proběhla společenskou místností a aniž by se na Harryho podívala nebo něco řekla, tak se schovala do své ložnice, kam on nemohl.

  Ginny, se kterou v tu chvíli posedával v křesle, ho zastavila, když se za ní chtěl rozeběhnout a sama vyběhl k dívčím ložnicím, aby zjistila, co se stalo.

  „Nechce teď nikoho vidět. Říkala, že si o tom promluvíte později, až to trochu stráví,“ pověděla mu, když se vrátila zpět do společenské místnosti.

  „To ti řekla?“

  „Něco v tom smyslu,“ přikývla. „Nebylo jí příliš rozumět.“

  „Možná bych měl jít do ředitelny, její rodiče tam pravděpodobně ještě budou.“

  „Bude lepší, když se to dozvíš od ní, Harry,“ nesouhlasila Ginny. „Pravděpodobně má nějaký důvod, proč ti to zatím nechce říct.“

  „Asi máš pravdu,“ uznal nakonec. „Půjdu alespoň za ní.“

  „Nemůžeš,“ zakroutila hlavou Ginny.

  „Jak to?“ nechápal. „Když se jí zdál ten sen, tak mě to schodiště pustilo nahoru.“

  „Vyjít nahoru můžeš v případě, že ti ta, za kterou jdeš, dá svolení, což Hermiona právě teď neudělá.“

  „Ale co mám dělat, Ginny?“

  „Čekat. Nic jiného ti nezbývá.“

  Harry ji poslechl a čekal, jenže když se druhý den ráno od Parvati dozvěděl, že Hermiona už v ložnici není a že musela odejít už před nějakou tou chvílí, měl tušení, že bude muset čekat ještě o něco déle a měl pravdu. V okamžiku, kdy dorazil do Velké síně, přejel důkladným pohledem celý nebelvírský stůl a Hermionu nikde nenašel. Celou volnou hodinu strávil ve společenské místnosti hledáním v Pobertově plánku, ale dívku ani tak nenašel a nechápal, kam se mohla ztratit.

  Netrpělivě proto postával před učebnou kouzelných formulí, stranou od ostatních, aby nebyla šance ji přehlédnout. Objevila se až se zvoněním, a když se jí chtěl na něco zeptat, tak jim maličký profesor Kratiknot otevřel dveře.

  Po třetím nesouhlasném pohledu od profesora, kdy se Harry snažil Hermionu nějak přimět k hovoru, toho nechal a netrpělivě čekal na konec hodiny. Měli před sebou další dvě hodiny volna a byl odhodlaný jí nedovolit se ztratit, jako se stalo ráno.

  Bohužel se zdálo, že Hermiona zná nějaký trik. Jen co zazvonilo, tak rychle shrábl všechny své věci za stolu, a když se podíval zpět na místo vedle sebe, kde čekal Hermionu, tak tam bylo jen prázdné místo. Ptal se Seamuse za sebou, jestli si nevšiml, kam zmizela, ale ten si stejně jako on ničeho nevšiml.

  Ponořený do myšlenek o jeho včerejším rozhovoru s Ginny se posadil do křesla ve společenské místnosti. Už se ani neobtěžoval hledat v plánku, Hermiona se všem v čele s ním vyhýbala, z čehož usoudil, že ještě není připravená si o ničem z toho, co se stalo, povídat. Ale copak nevěděla, že on ji do ničeho nutit nebude? Jediné co ho zajímalo, bylo, jestli je v pořádku a z jejího chování mohl usoudit jedině to, že příliš ne.

  Nijak zvlášť ho ani nepodpořil fakt, že si proti němu sedl Ron a bez ustání si ho prohlížel. No pokud má něco na srdci, tak bude muset začít sám, pomyslel si Harry a dál svému příteli vracel upřený pohled.

  „Co se včera stalo? Ginny říkala, že byla Hermiona úplně mimo.“

  „Mluvila se svými rodiči ohledně těch snů.“

  „A?“

  „Nevím, vyhýbá se mi a nic mi neřekla.“

  „Možná by to řekla někomu jinému.“

  „Tím někým myslíš sebe?“ ušklíbl se Harry. „Kdyby ti to chtěla říct, tak už to dávno víš a nesnažil se něco zjistit ode mě.“

  „Jenom mi na ní záleží.“

  „Jo já vím,“ přikývl. „Mohl bys mi něco říct?“

  „Co?“

  „Jak po všech těch hádkách a hloupých narážkách na ní můžeš tvrdit, že k ní chováš nějaké hlubší city?“

  „Přemýšlel jsem,“ pokrčil rameny. „Ze všech holek, s kterými jsem se bavil, si vedle sebe nejlíp dokážu představit právě ji.“

  Hermiona je jediná holka krom své sestry, se kterou se kdy bavil, pomyslel si Harry, ale nahlas nic neřekl.

  „Vybrala si tebe jen proto, že jsi s ní byl o prázdninách při tom útoku. Zachránils ji, to prostě muselo zapůsobit, ale jak by to dopadlo, kdybych tam místo tebe byl já?“

  Oba byste byli mrtví, odpověděl si v duchu Harry a zakazoval své mysli o Hermioně pochybovat. Ona s ním nebyla jen kvůli tomu, že jeho fotka byla každý týden v novinách.

  „Co přesně tím chceš říct?“ zeptal se, aby to celé už nějak ukončil.

  „Kdybychom byli oba na stejné úrovni, chudí nebo bohatí, mocní nebo průměrní, neměl bys šanci. Všichni vedle tebe chtějí být jen kvůli slávě a přehlížejí tak fakt, že se tak akorát dostanou do spárů smrti.“

  „Není to tak dávno, co jsi chtěl být na mém místě,“ povytáhl obočí Harry a sledoval, jak najednou Ron přišel o řeč. „Neudělal jsem nic, co by ona sama nechtěla. Nevím, co se stane, jestli se rozejdeme nebo ne, ale pokud ta chvíle nastane, tak já ji držet nebudu. Jestli se bude cítit šťastněji někde jinde, tak prosím, srovnám se s tím. Když bude šťastná ona, budu i já.

  Ale prozatím by ses měl smířit s tím, že ona a já jsme spolu. Neopustím ji jen kvůli tomu, že se to tobě nelíbí.“

  „Řekni mi proč zrovna ona?“ zastavil ho ještě Ron, když se začal Harry zvedat. „Kterákoli jiná holka by se klidně plazila po kolenou, aby sis jí všiml.“

  „A to je přesně ono, Rone, každá jiná holka by se mnou byla jen kvůli slávě, zatímco Hermiona mě vidí takového, jaký jsem. Nevidí ve mně Chlapce, který přežil ani famfrpálovou hvězdu. Vidí jen Harryho.“

  Když se zdálo, že Ron už nic dalšího neřekne, tak se Harry otočil a vyběhl schody do své ložnice. Nechtěl dál snášet vyčítavý pohled svého přítele. On měl všechno, co kdy chtěl a viděl v zrcadle z Erisedu, zatímco Harrymu se jeho přání nikdy nesplní.

  Po zbytek dne už se Hermionu nijak nesnažil odchytit a raději se připravoval na přesunutou hodinu nitroobrany. Nijak Snapea svými výkony nenadchl a ani ne po půl hodině ho poslal pryč, aby se vrátil, až to bude brát vážně, protože jinak jeho výuka neměla cenu.

  Místo toho, aby se vrátil do společenské místnosti a sám posedával v křesle, se zamračeně potuloval hradem. Zrovna procházel kolem nádvoří u učebny přeměňování, když si všiml dívky s vlnitými hnědými vlasy sedící na jedné z laviček. Zastavil se a přemýšlel, jestli si k ní přisednout nebo ne. Už byl rozhodnutý prostě pokračovat dál, jako by si ji nevšiml, ale právě v tu chvíli Hermiona zvedla hlavu a pohlédl mu do očí.

  Poté, co kývla na volné místo vedle sebe, se k ní rozešel a posadil se na lavičku vedle ní. Netušil, co dělat nebo říkat, takže mlčel a čekal, co bude dělat ona.

  „Slyšela jsem, co jsi říkal Ronovi.“

  „Opravdu?“

  „Zrovna jsem scházela dolů, když jsem vás zaslechla,“ přikývla. „Opravdu mě ani ve snu nenapadlo, že by ke mně Ron mohl chovat nějaké city tímhle způsobem.“

  Beze slov pokýval hlavou, neměl náladu se právě teď bavit o Ronovi. Z velké části za fiasko u Snapea mohl i on. „Otázkou zůstává, co ty cítíš k němu.“

  „Je to dobrý kamarád, přeci jenom se mě před Malfoyem a ostatními ze Zmijozelu vždy zastával, ale bohužel nedokážu opětovat to, co cítí on. Je to velké dítě, které zatím ani pořádně neví, co chce. Jednou si najde někoho, kdo se k němu bude hodit víc než já.“

  Pohlédl jí do očí a přikývl. Nevěděl, co na to říct, aby to nevyznělo jako by ji nevěřil.

  „Asi chceš slyšet, co se včera stalo, že ano?“ zeptala se a změnila tak téma.

  „Nechci,“ zakroutil hlavou. „Až budeš připravená mi o tom povědět, tak mi to řekneš. Nezáleží na nikom jiném, než na tobě.“

  Poprvé za těch čtyřiadvacet hodin, které uběhli od toho rozvoru v ředitelně, se usmála a opřela si hlavu o jeho rameno. Cítila úlevu, když jí položil paži kolem pasu a druhou rukou jí odhrnul vlasy z obličeje.

  „Mám strach, že tě ztratím, až ti povím, co jsem se dozvěděla.“

  „Neztratíš,“ nesouhlasil s tím, co řekla. Neuměl si představit, že by ji někdy opustil.

  „Uvidíme…“ vydechla. „Moji rodiče jsou kouzelníci,“ řekla mu první zprávu. „Oba pocházejí z čistokrevné rodiny a po matce jsem zdědila ty sny, můžu vidět budoucnost.“

  „To je ale dobré, Hermiono, budeš mi moct říct, co ti koupím k narozeninám.“

  „Nezlehčuj to, Harry,“ zarazila ho a zamračila se. „Celých sedmnáct let mi lhali a nechali všechny, aby mi říkali mudlovská šmejdka. Samozřejmě, že to pro mě neznamená to, co pro Ginny nebo Rona, ale tak jak to Malfoy umí říct… Pokaždé se kvůli němu cítím, jako bych opravdu byla něco odporného.“

  „Nejsi ani v nejmenším odporná,“ oponoval ji hned. „A jaký důvod tvoji rodiče měli, aby se vydávali za mudly?“

  „Kvůli bezpečnosti. Hrozilo jim, že pokud je najdou Smrtijedi, tak je zabijí. Brumbál jim pomohl začít od začátku.“

  „Souhlasím, že ti to měli říct dřív, ale to přeci není důvod k tomu, abych tě opustil, naopak je dobře, že to přežili.“

  „Ještě nevíš všechno,“ zakroutila hlavou a oči se jí znovu zaplnily slzami. „Chtěli je zabít, protože je zradili,“ řekla a hlas se jí zlomil.

  Harrymu úžasem spadla brada a přemýšlel o tom, jestli se náhodou nepřeslechl. Omráčeně se Hermionu snažil uklidnit a sám se trochu vzchopit.

  „Jak je zradili?“

  „Řekli jména jiných Smrtijedů,“ vymáčkla ze sebe mezi vzlyky Hermiona a přijala od Harryho kapesník. „Zavřeli je do Azkabanu a aby se odtamtud dostali, tak Brumbálovi řekli ta jména.“

  „Takže tvoji rodiče byli-“

  „Jo,“ vydechla bezmocně. „Jak jsem si toho mohla nevšimnout?“

  „Nechtěli, abys to věděla,“ pokrčil rameny.

  „Moc mě to mrzí, Harry.“

  „Co tě mrzí?“

  „Že jsou jedni z těch, kteří ti zničili rodinu,“ rozplakala se znovu.

  „Oni byli u toho, když Voldemort zabil mámu s tátou?“ zeptal a obával se toho, že to potvrdí.

  „Ne, v tu dobu už žili mezi mudly, ale patřili k nim. Jakmile se k nim jednou přidáš, tak už k nim patříš po zbytek života.“

  Trvalo dlouho, než se Hermiona uklidnila natolik, aby se mohli přemístit do nebelvírské věže a posadit se do rohu místnosti, aby si jich nikdo příliš nevšímal.

  Nejistě ji pozoroval, když později stoupala po schodech do své ložnice, a když se mu ztratila z dohledu, tak i on sám pomalu zamířil do té své.

  Tu noc se mu zdáli samé hrůzostrašné scénáře a byl rád, když noc konečně skončila. Se zavřenýma očima se ustrojil, pročísl vlasy hřebenem, aby se neřeklo a sešel schody do společenské místnosti.

  Už z posledního schodu viděl dívčí postavu spící v nepohodlné pozici na křesle. Smutně se na ni podíval a klekl si před křeslo. Nemusel se příliš snažit ji probudit, nespala zrovna tvrdým spánkem.

  „Kolik je?“ zeptala se zmateně a zamžourala na něj.

  „Asi sedm,“ odpověděl a starostlivě si ji prohlédl. Měla obrovské kruhy pod očima, které byly způsobené nedostatkem spánku a neustálým stresem dopadajícím na její osobu. „Myslel jsem, že jsi šla spát,“ řekl vyčítavě.

  „Nemohla jsem usnout,“ povzdechla si a vstala, ale téměř okamžitě se jí zamotala hlava a nebýt Harry, tak by pravděpodobně upadla na zem, když se jí podlomily kolena.

  „Když jsi nespala v noci, tak si budeš muset jít lehnout teď.“

  „Nepotřebuju si jít lehnout,“ zaprotestovala a sundala ze sebe jeho ruce, aby mohla zase sama stát.

  „Jak myslíš, Hermiono,“ podíval se na ní zostra Harry a v očích se mu zablýsklo. „Ale můžu ti upřímně říct, že vyděsíš každého, kdo se na tebe podívá.“

  Hermiona byla první, kdo uhnul pohledem a Harry si všiml osamocené slzy, která jí stékala po tváři. Jemně ji prstem setřel, ještě než stihla ukápnout na zem a zvedl si k sobě Hermionin obličej.

  „Merlin ví, že nemůžu vědět, jak se cítíš, ale říkal jsem ti to, než jsi vstoupila do ředitelny a řeknu ti to znovu. Jsem tu s tebou a vždycky budu.“

  Po tvářích se jí znovu rozkutálely slzy a bez zaváhání mu vpadla do náruče. Zdálo se, že už si byla konečně jistá tím, že jí neobviňuje z ničeho, co její rodiče udělali a ani ji za to odsuzovat nebude.

  „Můžu tě u Snapea omluvit a ty se pořádně vyspíš,“ zašeptal jí do ucha, ale Hermiona nesouhlasně zakroutila hlavou.

  „Chci jít na vyučování.“

  „Dobře,“ souhlasil nakonec. „Ale pro teď si běž ještě lehnout. Každá minuta spánku ti prospěje.“

  Zatímco Hermiona se vydala do postele, Harryho kroky vedly k obrazu s ovocem, za kterým byl vchod do kuchyně. Hned se mu u nohou objevilo několik skřítků a zajímali se o to, co potřebuje. Harry si však vyžádal pouze Dobbyho, kterého pověřil tím, aby Hermioně donesl snídani spolu s čerstvým vydáním Denního věštce.

  „Harry Potter se na Dobbyho může spolehnout.“

  „Já vím, Dobby,“ přikývl s úsměvem a vzal ho kousek stranou, aby na ně ostatní skřítci neviděli. „Tady máš něco za to, že to pro mě uděláš.“

  „To si Dobby nemůže vzít, Harry Pottere. Stále ještě Vám dluží za svou svobodu.“

  „Nic mi nedlužíš, Dobby, jsi svobodný skřítek. Navíc by se mnou Hermiona další týden nepromluvila, kdyby zjistila, že tě využívám,“ řekl neoblomně Harry a sevřel skřítkovu drobnou dlaň kolem galeonu.

  S dobrou náladou opustil kuchyň a zamířil do Velké síně, kde se posadil vedle Nevilla, kterého ho tam našel. Popravdě si ani nevšiml, že by v ložnici nebyl, když on odcházel.

  „Jak je Hermioně?“ zeptal se.

  „Řekl bych, že už trochu líp. Poslal jsem ji ještě do postele, aby trochu dospala, co v noci nestihla.“

  „Co se jí vlastně stalo, Harry?“ optal se opatrně Neville.

  „Problémy v rodině,“ odpověděl po chvilce rozmýšlení Harry.

  „Umřel jí někdo?“

  „To naštěstí ne.“

  „To je dobře,“ přikývl Neville a přestal se dál vyptávat. Pochopil, že to je něco, o čem mu Harry nemá právo cokoli říct.

  Velká síň se brzy zaplnila zbývajícími spolužáky a půl hodiny před začátek hodiny se Harry rozhodl si dojít pro své věci na vyučování. V ložnici popadl brašnu, kterou měl připravenou již z minulého dne a seběhl zpět do společenské místnosti, kde narazil na Hermionu.

  „Ahoj,“ usmál se na ni. Vypadala mnohem lépe, kruhy pod očima sice nezmizeli, ale snažila se je alespoň zamaskovat. Největší rozdíl ovšem viděl v jejích očích, které již nebyly mrtvé jako předtím, ale plné života.

  „Ta snídaně byla tvoje práce?“ zeptala se, a když přikývl, tak se široce usmála a stáhla si ho k sobě, aby ho políbila. „Děkuju.“

  „Pojďme,“ kývl ke vchodu a chytl ji za ruku, ještě než vyšli na chodbu.

  V polovině schodiště se zastavili, když potkali Ginny, která se hned začala vyptávat, jak na tom Hermiona je. Musela zrzce slíbit, že jí večer poví všechno, co se stalo, a než odběhla pryč, aby si stihla vyzvednout svou vlastní tašku, tak jí Harry připomněl odpolední famfrpálový trénink.