Katren

      Harry si vzkaz v rychlosti přečetl a radši ho stejně rychle schoval. Poslední dobou měl dojem, jako by mu Hermiona dokázala číst myšlenky a měl pocit, že zrovna tohle by vědět nemusela. Nejspíš by mu to rozmlouvala, že ani po zkouškách nemá žádné právo toulat se po večerce po školních pozemcích. Harry byl naopak tak zoufalý, že Ji ještě pořád nenašel, že byl ochoten risknout téměř vše. Možná proto se takřka bez přemýšlení rozhodl tam jít.

     Hermiona vcházela do Velké síně společně s Ronem zrovna v okamžiku, když od Harryho odlétala sova, která mu doručila onen dopis. Ohledně toho, že široko daleko kolem něj nikdo nebyl, bylo jasné, že něco donesla jemu. Chvilku se obával, že se ho na sovu začnou vyptávat, ale Ron se vrhl na misku ovesné kaše a začal si ji štědře polévat medem, jako by týden nejedl a další týden by jíst nedostal. Hermiona by se na něco bezpochyby zeptala, kdyby zrovna, když se posadila a nadechovala se k otázce, před ní nepřistála další sova se speciálním vydáním Denního věštce. Hermiona netrpělivě noviny rozbalila a při pohledu na titulní stranu ztuhla.

     Harryho z jejího výrazu až přeběhl mráz po zádech a ihned věděl, že se stalo něco zlého. Prkenně se naklonil přes stůl, aby si mohl přečíst titulek, který způsobil jejich strnulost.

     Hromadný útěk z Azkabanu

     V noci ze včerejška na dnešek došlo k hromadnému útěku z nejstřeženějšího objektu v zemi. Ministerstvo varuje: Největší nebezpečí hrozí od doživotních vězňů, kterými jsou převážně přívrženci Vy-víte-koho, takzvaní Smrtijedi. Jeden z nejmenovaných ministerských úředníků k tomu dodal: „Víte, Azkaban padl prakticky bez boje, protože Mozkomorové, strážci vězení, zradili kouzelnické společenství.Uposlechli volání Vy-víte-koho a přidali se na jeho stranu.“ Dle posledních informací ve Starostolci o tomto problému probíhaly sáhodlouhé diskuze, ale o žádných opatřeních nebylo do včerejší noci rozhodnuto. Až při mimořádném zasedaní konaném v časných ranních hodinách došlo k nečekané změně. (více informací na straně 3. Seznam uprchlých vězňů na straně 4)

     Harry jen zalapal po dechu, který se mu jaksi vytratil z plic a těžce dosedl zpět na lavici. Když se několikrát zhluboka nadechl, tak se trošku vzpamatoval. Pak pod stolem přelezl k Hermioně, aby si mohl noviny pořádně přečíst. Hermiona i při svém leknutí dokázala číst velmi rychle, protože než Harry přelezl, tak přečetla celou titulní stranu a přelistovala na stranu tři.

     Stanné Právo a mimořádné pravomoci ministra kouzel

     „Stanné právo,“ zalapal dnes už po druhé po dechu Harry a hlavu sklonil bezmocně do dlaní. Z mudlovských hodin dějepisu si toho už moc nepamatoval, ale tohle mu znělo povědomě a nahánělo mu to husí kůži.

     „Čti dál,“ špitla Hermiona. „Myslím, že to není tak hrozné, jak to zní.“

     Po nočním mimořádném zasedání Starostolec konečně reagoval na události, které během letošního roku nabírají na intenzitě, a přistoupil k drastickému opatření. Odsouhlasil zavedení Stanného práva a mimořádné pravomoci ministrovi kouzel. Pro spořádané občany to v praxi znamená pouze zvýšené bezpečnostní opatření na důležitých místech, jako budova ministerstva nebo nemocnice Sv. Munga. Pro podezřelé osoby, nebo domnělé Smrtijedy z toho vyplývá automatický výslech s použitím lektvaru pravdomluvnosti (veritasérum) a v případě nutnosti zrychlený soudní proces. Co se týče rozhodnutí ministra, už před vstupem v platnost nemusí projít hlasováním Starostolce, ten má pravomoc pouze rozhodnutí zpětně odvolat, pokud se na tom shodne nadpoloviční většina a navrhne opatření s podobným efektem. To má urychlit změny v právním řádu a strukturálně-organizačních věcech ministerstva.

     Ministr ihned po přiřknutí pravomocí povolil bystrozorským oddílům v případech nejvyšší nouze použití krajních prostředků a Mozkomory prohlásil za bytosti zla nutné vyhubit.

     Než dočetli, tak se Ron vypořádal se svojí porcí ovesné kaše a když konečně polkl poslední vydatné sousto, se zpožděním se zapojil do rozhovoru.

     „To není nic nového, taťka říkal, že už v minulé válce bylo stanné právo vyhlášené a mimořádné pravomoci pro ministra taky, tehdejšího ministra to ovšem stálo místo, protože se svých práv po válce nechtěla vzdát, tak jí Starostolec odvolal.“

     „Nebyla tehdy ministryně Millicent Bagnoldová.“ Zahrabala ve svém hlavovém archivu Hermiona.

     „Ano, pokud vím, podporovala všeobecné oslavy po tom, co poprvé zmizel Vy-víte-kdo, to ji na chvíli zachránilo, ale když se situace uklidnila, tak jí sesadili.“

     „Ale bylo to účinný, ne?“ zapojil se do hovoru konečně i Harry.

     „Účinné určitě, ale vytváří to pocit ohrožení, i když už není a veřejnost to již asi nechtěla snášet.“ Podala logické vysvětlení Hermiona.

     Harry se mezitím rozhlédl po Velké síni, kde se už pomalu začali scházet na snídani ostatní studenti. Noviny zatím neměl přečtené nikdo, tak ani netušil, že nejnebezpečnější kouzelníci v Anglii jsou na svobodě. Jen u učitelského stolu začala probíhat tichá, ale přesto vášnivá diskuze, kterou přísným pohledem zarazil až Brumbál.

     Když potom Harry chodil přes den po škole, tak začínal narážet na studenty, většinou z vyšších ročníků, kteří se bavili o novinových článcích.

     Jinak jeho den probíhal téměř normálně, většinu času balil věci a hledal všechny knihy, co měl půjčené z knihovny, takže nad ničím jiným nemohl moc dumat. Bohužel jaksi ztratil přehled, kolik si toho vlastně půjčil. Když konečně dospěl k číslu osm a měl dojem, že to je to pravé, tak zjistil, že má jednu stejnou knihu dvakrát. V době zkoušek byl sice z učení dost zpitomělý a dělal různé blbosti, jakože si předposlední den vzal každou ponožku jinou a včera málem odešel na zkoušky v pantoflích, ale že by si půjčil Obranu proti zlovolným tvorům hned dvakrát, považoval za dosti nepravděpodobné. Nakonec se ukázalo, že ta druhá byla Ronova, který měl pro změnu Nevillův Atlas cizokrajných bylin. Harryho ztracená kniha se nakonec našla u Deana, který se jí už pokusil vrátit a hrozně se divil, že ji od něj madame Pinceová odmítá převzít, s tím že on si ji rozhodně nevypůjčil.

     Ohledně toho, že nižší ročníky skládaly postupové zkoušky až od čtvrtka do příští středy, o víkendu se pochopitelně nezkoušelo, bylo ve společenské místnosti a v celém hradu ještě ticho a jakýkoliv hlasitější zvuk byl doprovázen nespokojenými pohledy.

     Večer se Harrymu přiblížil neuvěřitelně rychle. Předstíral, že jde spát brzy, ostatně nebyl sám, ti kteří skládali zkoušky, byli pořád hrozně unavení a ti, které je teprve čekali, tak chtěli být co možná nejodpočatější. Schovaný za nebesy své postele si oblékl neviditelný plášť a potichoučku se proplížil ven. Měl štěstí, ani ve společenské místnosti už nikdo nebyl, tak mohl bez nesnází projít portrétem Buclaté dámy. Cestu hradem zvládl bez problému, konec konců po těch letech večerního toulání v tom už měl praxi, jedinou starost mu dělala vstupní brána, která by mohla být zamčena, ale nebyla, buď na ní Filch zapomněl, nebo ji někdo z novu odemkl.

     Cesta k hřišti mu pod pláštěm trvala poměrně dlouho, ale všude byl klid, jen ze Zapovězeného lesa se sem tam ozval nějaký strach nahánějící zvuk. Harry si říkal, že to může za vzrůstající pocit ohrožení, který se šířil jeho útrobami a taky možná to, že se jen za malinký okamžik potká s autorkou toho dopisu, od které si tolik slibuje a zatím absolutně netuší, kdo by to mohl být. Za celý den se nedostal k tomu, aby nad tím delší dobu intenzivně přemýšlel, až dosud mu to nedělala starosti, ale teď toho začínal trošku litovat.

     S těmito myšlenkami došel až k šatnám, najednou ho ovládl pocit, že by se měl pořád chovat co nejtišeji. Pomalounku otevřel dveře, aby nevydaly sebemenší zvuk a prosmýkl se dovnitř.

     Ocitl se v notoricky známém prostředí, prostorná chodba, i když možná trošku strohá, přímo proti sobě měl dvoukřídlé prosklené dveře, které vedly přímo na hřiště. Po obou stranách byly troje dveře, ty po levé ruce vedly do šaten Nebelvíru a Mrzimoru, mezi nimi měla kancelář madame Hoochová, ty vpravo zase patřily Havraspáru a Zmijozelu, mezi nimiž byl pro změnu sklad míčů a školních košťat.

     Všude bylo ticho a tma. Šatny všech kolejí byly zamčeny, do té nebelvírské by se samozřejmě mohl bez problému dostat, ale co by tam dělal. Volným krokem šel ke dveřím, které vedou ven na hřiště, byl od nich sotva pět kroků, když jejich prosklenou částí zahlédl na hrací ploše postavu. V mdlém měsíčním světle rozeznal, že je to dívka v bradavickém školním hábitu, ale do tváře jí pořádně neviděl a nepoznal ji ani podle jiného rysu. Ještě pořád se na to mohl prostě vykašlat a odejít, ale zvědavost mu nedala. Sundal ze sebe neviditelný plášť a pomalu otevřel i tyto dveře, pokud si ho dívka všimla, tak to nedala nijak najevo. Došel do vzdálenosti nějakých padesát metrů od ní, když se konečně pohnula a podívala se mu přímo do očí. Harry ji nakonec poznal, byla to nenápadná černovláska se Zmijozelu, přestože chodila do stejného ročníku jako on a vídal ji už pět let při společných hodinách, které měli se Zmijozelem, tak s ní nikdy nemluvil a dokonce si ji ani pořádně neprohlédl.

     „Ty seš Sally, že?“ zeptal se Harry, když mu konečně všechno správně docvaklo a vzpomněl si alespoň na její jméno.

     „Přesněji Sally-Anne, i tak ale musím ocenit, že si pamatuješ alespoň část mého jména. Měla jsem dojem, že ani nevíš, že existuji.“ Ušklíbla se tajemně dívka.

     Harry byl čím dál tím víc zmatený, jeho instinkty téměř bily na poplach, ale on si nedokázal představit, jaké nebezpečí by mu tady od ní mohlo hrozit.

     „Což samozřejmě byla tvoje chyba, kterou už ale nikdy v životě nezopakuješ,“ pokračovala tónem, po kterém by zamrzlo i samotné peklo a Harrymu konečně došlo, že to je past.

     Několik okamžiků se rozmýšlel, jestli se ji pokusí zneškodnit, nebo uteče. Nakonec se rozhodl pro útěk, protože jeho mozek, který konečně začal normálně pracovat, mu říkal, že tu určitě nebude sama.

     Nemýlil se, dvě postavy v kápích mu zatarasily jediný únikový východ a další se postavila vedle Sally-Anne a něco jí naléhavě šeptala.

     Pak se ozval ledový hlas, který bezpochyby vycházel z úst postavy stojící vedle oné dívky. „Výborně slečno Perksová, svůj úkol jste splnila dokonale.“

     Harry by ten hlas poznal vždycky, patřil Luciusi Malfoyovi. V ten moment mu došlo, že je to mnohem horší, než si ještě před minutou myslel, to usuzoval, že jde pouze o akci Zmijozelů, i to by bylo bezpochyby nepříjemné, ale zvládnutelné a s největší pravděpodobností by to přežil. Tohle na druhou stranu dlouho asi nepřežije, jedinou nadějí mu bylo, že tu s nimi není Voldemort, ten kápi ani masku nenosí. Takže ho budou muset nejspíš někam přepravit a do té doby má alespoň nějakou šanci uprchnout.

     Naděje se ještě zmenšila, když k němu zezadu přistoupily ony dvě postavy, které se předtím objevily u východu, odebraly mu hůlku, kterou sice reflexivně vytáhl v okamžiku, když si uvědomil, že něco není v pořádku, ale zatím ji měl volně svěšenou podél těla, a spoutaly ho.

     Při tom mu jedna z nich zašišlala do ucha. „Nášš mališkatý Potříšek má po ptáškách.“

     Harrymu při tom přímo tuhla krev v žilách a celý se otřásl, rozpoznal ženský hlas, který, jak si uvědomil, nejspíš už někde slyšel, ale teď na hranici paniky si nedokázal vybavit kde.

     „Nech toho, Bello,“ napomenula ji poslední tajemná postava pro změnu mužským hlasem.

     Tak alespoň jmenovaná žena spoutala Harrymu ruce za zády a začala ho postrkovat směrem k východu.  Byli v půlce chodby, když se dveře, k nimž směřovali, otevřely a stála v nich hnědovlasá dívka v bradavickém hábitu.

     Hermiono utíkej, chtěl vykřiknout Harry, ale ženina ruka mu zacpala pusu, takže nemohl vydat ani zvuk.

     Hermiona si přece jenom ale něčeho všimla, protože bleskově vytáhla hůlku a dokonce stihla vyslat jedno kouzlo, než jí trefilo odzbrojující zaklínadlo Malfoye seniora. Hermiona žádného protivníka netrefila, ale neškodně vyrazila z pantů dveře do havraspárské šatny.

     Během okamžiku stála spoutaná vedle chlapce, oběma ještě přičarovali roubík, aby nemohli mluvit.

     „Co s ní budeme dělat?“ zeptala se neznámá mužská postava.

     „Co by, zabijeme ji,“ navrhla bez váhání tajemná žena a už napřahovala hůlku.

     „Ne, tady ne,“ zapojila se poprvé do hovoru Sally-Anne.

     „A to jako proč?“ zajímal se Lucius.

     „Protože jakákoliv kletba černé magie na pozemcích školy okamžitě upozorní ředitele a ten tu díky tomu svému ptákovi bude během několika sekund,“ oponovala Perksová.

     „Tak ji vezmeme sebou, Pán zla se velmi rád pobaví s takovou mudlovskou šmejdkou,“ navrhl Lucius.

     „Přece se s ní nebudeme vláčet celou cestu,“ namítla Bella.

     „Jinou možnost nemáme, zabít ji tu nemůžeme a nechat tady taky ne, protože by odhalila našeho špeha,“ uzavřel diskuzi neznámý muž.

     „Hermiono, co tady proboha děláš?“ pomyslel si zoufale Harry.

     V tentýž moment se v Harryho hlavě ozval Hermionin hlas „Miluji tě Harry!“.

     Harry se toho tak leknul, že až sebou škubnul a překvapeně se podíval dívce do očí. Ta se taky tvářila dost zaskočeně.

     „Hermiono?“ zeptal se v duchu.

     „Harry?“ odpověděl mu její hlas. „Ty jsi to slyšel? Jak to, že tě slyším?“ pokračoval hlas v jeho hlavě a i tak Harry poznal, že takhle zmatená Hermiona ještě nebyla.

     „Jo slyšel, já tebe taky a myslím, že vím čím to je, ale na to teď nemáme čas, pokud se toho dožijeme, tak slibuju, že ti to později vysvětlím, ale teď se z toho musíme dostat. Jak si vůbec zjistila, že nejsem v ložnici?“ zajímal se Harry.

     „Měla jsem divný pocit, že ti hrozí nebezpečí, tak jsem k vám zašla, všichni už spali, ale tvoje postel byla prázdná a ležel na ní kousek zmačkaného pergamenu. Byl na něm vzkaz, který si dostal nejspíš dneska ráno, tak mě došlo, že jsi šel sem,“ odpověděla dívka.

     „Takže pořád nikdo neví, že jsme tady?“ povzdechl si Harry.

     „Doufám, že teď už ano,“ podotkla.

     „Jasně ty dveře, ty jsi to udělala schválně, jsi geniální.“

     Mezitím se do ředitelny vřítil profesor Kratiknot a neobvykle rozrušeně začal drmolit. „Albusi rychle, někdo se vlámal do naší šatny, ale to vůbec nedává smysl, už je po sezoně a v šatnách nic není, tak proč by tam u Merlina kdo co hledal.“

     „Uklidni se, Filiusi, posaď se, nadechni se a hezky v klidu mi řekni, co se děje.“ Vybídl ho nevzrušeně Brumbál.

Kratiknot se neochotně posadil a pokusil se pomalu a srozumitelně vysvětlit, co se děje. „Rozezněl se poplach, který signalizuje, že se někdo vloupal do famfrpálových šaten naší koleje. Ale nechápu proč, sezóna už dávno skončila a vím jistě, že hráči si všechny věci už odnesli. Nemám z toho dobrý pocit, Albusi.“

     „Fawkesi, přemísti se pro Minervu, Pomonu a Severuse, půjdeme tam všichni,“ řekl vyrovnaně Brumbál ke svému Fénixovi.

     „Severus a Pomona jsou někde v lese, pokud vím, tak šli sbírat nějaké přísady do lektvarů,“ podotkl Kratiknot.

     „Aha, jistě, tak jenom pro Minervu a přenes jí do vstupní síně, tam se sejdeme,“ opravil se Brumbál a zvedl se od stolu. Kratiknotovi se evidentně ulevilo, že přiměl ředitele k jednání tak rychle, měl z toho opravdu hodně špatný pocit.

     „Máš nějaký nápad, jak se z toho dostat?“ zeptala se nervózně Hermiona po pár vteřinách ticha.

     „Možná, zkoušela jsi bezhůlkovou magii?“ začal opatrně plánovat Harry.

     „Jo trošku, ale moc mi to nešlo,“ odpověděla se skepsí v hlase.

     „Mě taky ne, ale společně bychom to měli dokázat, napřed zbavíme pout tebe, pak mě, když se to povede, tak ty se postaráš o toho za námi, klidně ho jenom kopni, já se postarám o ty tři zbývající, pokus se mu taky sebrat naše hůlky, bez nich nemáme dlouho šanci,“ zesumíroval plán Harry.

     „Nebylo by lepší počkat na učitele?“ odporovala mu dívka nevěříc v úspěch jeho plánu.

     „A co když nepřijdou, co když po sezoně alarmy vypínají,“ nenechal se odradit Harry.

     „A sakra, to mě nenapadlo, tak dobře,“ souhlasila nakonec hnědovláska.

     Jejich rozhovor trval jen několik okamžiků, bylo to ještě rychlejší, než kdyby spolu mluvili normálně nahlas, přesto už ale krátká hádka mezi Smrtijedy skončila a začali ji popostrkovat kupředu. Těm dvěma se skutečně podařilo zbavit se Hermioniných pout, a to těsně před tím, než došli ke dveřím ven, na otevřené bradavické pozemky. První vyšla Sally-Anne a chvilku se jakoby rozhlížela, jestli někde někdo není, pak zdánlivě kývla hlavou a další šel Lucius, když za ním procházela Bella, tak dokázali odčarovat i Harryho pouta, který šel jako další, neubránil se lehkému škubnutí rukou, ale za ním jdoucí Hermiona to před zraky neznámého muže na konci průvodu zakryla vlastním tělem.

     Když byl ve futrech poslední Smrtijed, tak se odhodlali k útoku. Hermiona se rázným pohybem vyškubla muži z rukou, otočila se a vší silou svého trénovaného těla ho kopla do rozkroku. Ty hodiny běhání na začátku školního roku a Vánoce strávené v posilovně se ukázaly být velmi užitečné, Smrtijed se totiž skácel k zemi, kde sebou jen škubal. Když mu Hermiona překotně brala svoji a Harryho hůlku z vnitřní kapsy hábitu, tak si všimla, že mu jde pěna od pusy.

     Celou dobu Harry přemýšlel, jak to vlastně udělá, ale nic nevymyslel. Tak teď jen prostě prudce poklekl a při tom udělal rukou pohyb, jako by je chtěl prostě odstrčit. Vlna magie, kterou tím vyvolal, do nich narazila jako beranidlo a všechny tři povalila. Ohlédl se, jestli se Hermiona obejde bez jeho pomoci, protože při tom soustředění s ní ztratil niterní kontakt a tak nevěděl, co s ní je. Pomoc skutečně nepotřebovala, protože když ji uviděl, tak už měla v ruce jejich hůlky a jednu mu podávala. On po ní natáhl ruku a ona mu do ní poslušně přeletěla. V té rychlosti si ani neuvědomil, že nevědomky použil další kouzlo bezhůlkové magie.

     Ta chvilka ovšem stačila těm třem, aby se postavili na nohy a začali na ně sesílat kouzla. První naštěstí netrefilo cíl a další už stačil Harry zablokovat štítem. Teď ovšem se to, že zaútočili zrovna ve futrech, začalo obracet v jejich nevýhodu. Síla kouzel donutila Harryho couvnout do dveří a tím znemožnil Hermioně, aby se do souboje jakkoliv zapojila.

     Proti přesile tři na jednoho Harry nemohl dělat nic jiného, než se snažit udržet štít a obezřetně couvat, aby o něco nezaškobrtl a neztratil koncentraci. To se mu bohužel tak úplně nepodařilo, na zemi ležící Smrtijed mu při jednom ze svých škubnutí podrazil nohy. Harry by to možná ustál, kdyby mu zrovna do štítu nenarazilo další silné kouzlo, takhle definitivně ztratil rovnováhu a sesypal se na něj. Před dalším kouzlem ho zachránila dívčina blesková reakce, ještě ani nedopadl a už se nad ním lesknul její štít.

     I ona ovšem byla pod neustálým tlakem a ani nemohla ustupovat, protože musela krýt na zemi ležícího chlapce, ten se sice snažil zvednout, ale musel to dělat obezřetně, protože se bál, že by mohl nedopatřením do Hermiony žďuchnout a bylo by všechno ztraceno.

     Smrtijedi evidentně ztráceli trpělivost, protože se mezi ostatními kouzly objevil i smaragdově zelený paprsek smrtící kletby, to pochopitelně štítem prošlo, ale dívka se mu stačila vyhnout. Harry už se alespoň vyhrabal na nohy a svými omračujícími kouzly přinutil přinejmenším Luciuse, aby přestal útočit a pokryl je svým štítem. Hermiona využila situaci a kouzlem dveře zamkla. Oba si mohli na kratičký okamžik oddechnout, ale vzápětí dveře vybuchly a než stačili jakkoliv zareagovat, tak trefily Hermionu a odmrštily ji na druhou stranu chodby.

     Harry zůstal v šoku zírat na místo, kde ještě před zlomkem vteřiny stála jeho právě nalezená láska. Ze strnulosti ho trošku probral až další oslepující záblesk vycházející ze stejné strany, kde stáli Smrtijedi, Harry už se pomalu loučil se svojí láskou, která na jeho úzkostné volání neodpovídala, i se svým vlastním životem. Nic se však dlouho nedělo, tak se ohlédl ke dveřím, ale v nenadálé temnotě, která teď nastala, nemohl nic rozeznat. Mžoural do tmy málem půl hodiny, než si jeho oči přivykly a on poznal, že už je po všem. Když mu náhle došlo, že ne tak úplně.