Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. kapitola - Nejvyšší obět

21. 4. 2012

 Při cestě do věže si Harry všiml, že s nimi nejde Seamus, tak se zeptal Ginny, kde je.

„Říkal, že je unavený a že nemá zabaleno, tak šel už skoro před hodinou.“

Harry na to jen přikývl a rychlým pohledem zkontroloval jeho jméno, a skutečně už bylo zešedlé.

Obrazem Buclaté dámy chtěl projít první Harry, ale zarazil se už na prahu a zamýšlel Hermionu a především Ginny zastavit slovy:

 „Myslím, že bys tam teď neměla chodit Ginny,“ řekl zbytečně hlasitě Harry.

Ginny ale na jeho varování nedbala a protlačila jeho i Hermionu do společenské místnosti, Harry by žasnul nad tím, jakou má její křehké tělo sílu, kdyby mu to teď nepřidělalo ještě víc starostí. Společenská místnost totiž nebyla tak úplně prázdná. V jednom křesle seděl Seamus s Levandulí na klíně, její polo svlečené šaty a vášnivé polibky, které si dávali, jasně naznačovaly, k čemu se tu schylovalo. Ti dva byli do sebe tak zabraní, že neslyšeli Harryho slova a začali vnímat až v okamžiku, kdy zbylí studenti namačkaní v průlezu začali hlasitě pískat a tleskat. Vyskočili z křesla, jako by je zasáhlo štípací kouzlo. Ale tím že se postavili, to podle Harryho moc nevylepšili, spíš naopak, protože byla dokonale vidět rtěnka rozmazaná na Seamusových rtech, tvářích, krku a odhaleném hrudníku a Levadulini polo svlečené šaty.

Harry se nejistě podíval na Ginny a byl připraven ji i odzbrojit, kdyby chtěla vytáhnout hůlku a ty dva proklít, a to přesto, že i v Harrym se vařila krev Ginny ale nijak nereagovala, v klidu a hrdě odkráčela ke schodům do dívčích ložnic a když jí už nebylo na točitých schodech vidět, tak se podle klapotu bot rozběhla a Harry by přísahal, že uslyšel i vzlyknutí, kývl na Hermionu, ať jde za ní. Hermiona dvojici přistižených milenců zpražila vražedným pohledem a vydala se za Ginny. Ti dva pořád stáli bez hnutí na místě. Jedinou změnou bylo, že si Levandule vytáhla šaty na ramena, ale musela si je tam přidržovat, protože je měla pořád rozepnuté. Harry se otočil na ostatní spolužáky, kteří se zatím všichni protlačili do společenské místnosti. Ti všichni stáli za ním a očekávali další scénu, ta se však nekonala.

„Běžte všichni do svých ložnic,“ zavelel autoritativním hlasem Harry a překvapeně sledoval, jak se bez protestů vydali spát. „Vy dva taky,“ sykl ještě na dvojici milenců. „Vaše nevhodné chování budeme řešit zítra, až se s Herminou poradíme, jestli to budeme hlásit nebo to vyřešíme samy.“

Znaveně si sedl do křesla v liduprázdné společenské místnosti a uklidňoval svoje rozbouřené myšlenky, musel na chvíli usnout, protože ho vzbudil chichot, naštěstí si sedl o hodně líp než ti dva, takže ho nebylo na první pohled vidět. Chichotající pár byl Lee s Katií, kteří se usadili v tom samém křesle jako Seamus s Levandulí. Harry zkontroloval hodinky, bylo tři čtvrtě na jednu.

„Být vámi bych se přesunul jinam a pokud možno mimo společenskou místnost, za chvíli přijde zbytek koleje,“ promluvil nahlas a s úsměvem sledoval, jak ti dva od sebe odskočili stejně jako před chvílí jiný pár.

Katií se na něj zděšeně otočila, ale když v šeru rozeznala jeho úsměv tak pobaveně řekla, „ty jsi věděl, že to takhle dopadne, že jo?“

„Ano věděl, jen tu scénu sis mohla odpustit,“ ušklíbl se Harry

„A co Hermiona, není na mě moc naštvaná?“ vložil se do rozhovoru Lee.

„Myslím, že ne, i ona věděla, jak to dopadne.“

„A kam bys nám radil se přesunout?“ zeptal se lišácky Lee vraceje se k prvnímu tématu.

„Navrhoval bych chlapeckou ložnici dřív, než přijdou dvojčata a nebesa zajistěte kouzlem proti vyrušení.“ Mrknul na ně Harry.

Leovi jen poklesla brada a Katií se zářivě usmála a doslova si Leeho odtáhla do jeho ložnice. Teda v jejich ložnici bude dneska živo, doufám, že se to nezvrhne v orgie, to už bych krýt nemohl, pomyslel si pobaveně Harry.

Nakonec se rozhodl, že Levanduli a Seamuse hlásit nebude a dá jim jen nějaký trest u Filchce, ani ne za to co spolu dělali, jako spíš za to, že se nechali takhle blbě chytit. Jen doufal, že bude Hermiona souhlasit.

Ráno u snídaně se s ní dohodl, že to skutečně hlásit nebudou, ani ona na tom nijak zvlášť netrvala, protože jak říkala, by to nikomu neprospělo a jen by ten skandál ublížil nevinným. Harry se při slově nevinným ušklíbl nad tou dvojsmyslností, ale dál se věnoval celozrnnému toustu se šunkou a sýrem.

Po snídani na ně venku už čekaly kočáry tažené pro mnoho lidí ještě stále neviditelnými Testráli, které je měli odvézt na nádraží v Prasinkách. Harry, Ron, Hermiona a Ginny se posadili do jednoho z nich a čekali, až se rozjedou. Ginny měla kruhy pod očima, určitě celou noc probrečela. Harry se podíval vedle sebe na Rona, ale ten nevypadal na to, že o něčem ví nebo že si něčeho všimnul. Harry si nějak nedokázal vzpomenout, jestli na snídani viděl Levanduli, ale bál se na to zeptat, aby zbytečně nevyvolal nechtěné otázky.

Jeli kolem Prasinek a Harry se snažil vypozorovat, jak se po útoku vzpamatovávají, jednou ulicí nahlédl až na náměstí do míst, kde jeden z domů shořel, místo něj tam teď stál dvoupatrový nově vypadající domek. Kočáry zastavily u nádraží a studenti začali vystupovat. Přesně v okamžiku, kdy chtěl vystoupit i Harry, se za jeho zády ozvala hrozná rána, jak se lekl, tak z kočáru vypadl a rozplácnul se na zemi jak dlouhý tak široký. V ten samý okamžik, vypukla mezi studenty přímo ukázková panika. Všichni se rozeběhli k vlaku, ale nikdo nechtěl nastoupit, takže vznikala příšerná tlačenice, navíc u toho všichni strašně ječeli, takže Harry, který se mezi tím zvedal ze země, by neslyšel vlastního slova, ale to nebylo ani potřeba, protože kolem něj nikdo nebyl a zdroj paniky byl taky naprosto zřetelný, šest postav v černém s kápí na hlavě a maskou přes obličej, pomalu kráčejíc od vesnice. Zatím se jim nikdo nepostavil na odpor, Harryho zatím asi neviděli, protože byl skryt za kočárem, ale to už nemohlo trvat dlouho, než stihl vymyslet, co udělá, vyšlehl vedle něj plamen, což způsobilo, že se už podruhé v krátké době ocitl na zemi. V plamenech se zjevili tři učitelé Bradavické školy a Fénix Fawkes. McGonagallová okamžitě mávnutím hůlky osvobodila Testráli a začala přeměňovat kočáry na asi metr vysoké kamenné zídky, Brumbál mávnutím hůlky vyčaroval kus pergamenu a dal ho Fawkesovi, který s druhým ohnivým zábleskem zase zmizel. Moody mezitím před nimi vytvořil mlhavý štít, od kterého se začaly odrážet kletby, které Smrtijedi vysílali. Harry byl jejich příchodem a jednáním tak překvapen, že se až teď začal zvedat a sáhl po hůlce. Brumbál ho však přitlačil zpátky k zemi.

„Zůstaň dole, věděli jsme, že se tady asi objeví, ale nevíme, proč tu jsou. Musíme počkat na zbytek řádu a Bystrozory, měli by tu být každým okamžikem.“

Taky že jo, Bystrozoři v modrých uniformách s bíle vyšitým šikmým křížem na prsou se objevili za Smrtijedy a odřízli je od vesnice, dalších pět postav zahalených do rudozlatých plášťů se zjevilo u šílících studentů. Tím že je doprovázel Fawkes, neměl Harry pochyb o tom, že to jsou členové Řádu, ještě si všiml, že jejich pláště okamžitě změnily barvu tak, že takřka splynuly s pozadím. Pak už musel svou pozornost zase věnovat Brumbálovi, který mu stiskl rameno, aby ho začal konečně vnímat, evidentně se mu pokoušel něco říct.

„Harry, už jsi duchem přítomný?“ Harry jen přikývl. „My se je teď pokusíme pochytat, ty tady počkáš a nebudeš vystrkovat hlavu, Moody drží štít, ale mohla by tě i tak trefit nějaká kletba. Rozuměl jsi mi?“

Harry zase jen přikývl, ale Brumbálovi to jako odpověď stačilo, protože se napřímil, jednou rukou pokynul McGonagallový a ostatním členům, aby se k němu přidali a začal na Smrtijedy sesílat Harrymu neznámá kouzla. Postupoval pomalu vřed, až se dostal mimo jeho zorné pole, stejně tak kolem něj prošly další tři postavy v maskovacích pláštích. Zvuky bitvy k Harrymu doléhaly jaksi tlumeně, jakoby je mlhavý štít tlumil. Harry opatrně vyhlédl zpoza zídky a uvědomil si, že štít, který Moody drží, už nekryje bojující členy řádu, ale jeho i s ostatními studenty, kteří pod dohledem zbylých dvou členů řádu nastupují do vlaku. Harry se začal pomalu podél zdi přesouvat k Moodymu, měl to k němu jen pár metrů. Sotva se k němu připlazil, tak mlhavý štít zablikal a zmizel. Harry pohlédl Moodymu do tváře, kde hledal odpověď na to, co se stalo, než ale stihl cokoliv říct, tak ho Moody vytáhl na nohy a přitiskl si ho na břicho, už se stihli jen otočit zády ke zdi. Harry začal mít dojem jako by ho začalo něco stlačovat, ale v ten samý okamžik zídka explodovala. Moody i s Harrym stále přitisknutým na břichu to odhodilo směrem k vlaku. Harry tvrdě dopadl na záda, ale zůstal při vědomí s pocitem, že by měl dopadnout tvrději, nehledě na to že by na něj měl spadnout Moody, který ho kryl svým tělem před úlomky kamenů ze zdi. Otevřel oči a uviděl profesora, jak se vznáší stopu nad ním, nejeví žádné známky života a kape z něj krev. To už k němu ale doběhly obě osoby v maskovacích pláštích.

„Stalo se ti něco Harry?“ ptala se jedna z nich zvláště zkresleným, ale povědomým hlasem.

„Nevím asi ne,“ dostal ze sebe Harry.

Pošukovo tělo mírně sklouzlo na stranu a pomalu přistálo kousíček vedle něj.

„Bude v pořádku?“ zajímal se hned Harry a pokoušel se vstát.

„Nevím, musíme ho co nejrychleji dostat k Mungovi, tady mu moc nepomůžu.“ Odpověděla mu druhá osoba stejně zkresleným, stejně povědomým, ale jinak znějícím hlasem a Harry usoudil, že to asi bude žena.

„Dobře přenes se s ním, já tu počkám na Brumbála a podám mu hlášení,“ řekla postava s mužským hlasem a odtáhla Harryho kousek dál, aby se mohla přemístit i s ležícím tělem.

Harry se podíval do míst, kde ještě před chvílí byla kamenná zídka, teď v ní byla dobré tři metry dlouhá mezera. Usedající prach odhalil čtyři postavy v černém bezvládně ležící na zemi, jednoho Bystrozora dohadujícího se z Brumbálem a ostatní jak se sklánějí nad ležícími Smrtijedy. Vypadalo to, že k žádnému jinému zranění nedošlo. Rozhovor brzy skončil a Brumbál doprovázen profesorkou McGonagallovou a členy řádu se vydal k vlaku. Většina studentů již byla uvnitř a zvědavě koukala z okna, venku ze studentů zůstal jen Harry, ke kterému se teď přidali i Ron, Hermiona a Ginny, kteří byli hned u dveří a když už nehrozilo žádné nebezpečí, tak se šli zblízka přesvědčit že mu opravdu nic není.

„Jsou všichni studenti v pořádku?“ zeptal se Brumbál když přišel až k nim.

„Ano jsou v pořádku ve vlaku,“ odpověděl muž v masce, který pořád ještě stál vedle Harryho.

„A co Harry?“ zeptala se profesorka McGonagallová.

Každý dospělí se na něj podíval tak, že Harry nervózně nakrčil ramena. Jedna ze zahalených postav, která přišla s Brumbálem, mávla hůlkou.

„Zdá se, že je celkem v pořádku, nemá nic zlomeného a vnitřní orgány jsou taky v pořádku,“ pronesla, když dokončila kouzlo a uklízela hůlku do pouzdra na levém předloktí.

„Dobře, nastupte si do vlaku, bude odjíždět, Bystrozoři pojedou pro jistotu s vámi a Minerva uklidní vaše rodiče, kteří si váz přijdou vyzvednout na nádraží.“

Vlak byl prázdnější a tišší než kdy jindy, většina mladších studentů byla ještě v šoku a starší studenti se je pokoušeli uklidnit. Naše čtveřice se posadila do prvního volného kupé. Harrymu se nesedělo moc pohodlně, jeho naražená záda ho začínala bolet čím dál tím víc.

Celá cesta do Londýna proběhla v podobném duchu, situaci mírně ulehčili Bystrozoři, v každém vagóně byli dva a dávali alespoň malý pocit bezpečí.

Jakmile ovšem vlak zastavil, tak se všichni studenti nedočkavě vyhrnuli z vlaku za svými rodiči, jen Harry se zvedl pomalu s bolestnou grimasou a vydal se za ostatními ven z vlaku. Venku na ně čekali pán a paní Weasleyovi a Remus Lupin. Paní Weasleyová starostlivě objala Ginny a po ní Rona.

„Ale no tak mami nic nám není,“ ohradil se okamžitě Ron.

Paní Weasleyová ho ovšem neposlouchala a objala Freda s George. Ty se ani nepokoušeli protestovat, nevypadali nijak otřeseni, ale pro jednou si odpustili svoje vtípky.

Remus se trochu mírnějším způsobem přivítal s Harrym, ale taky měl ustaraný výraz ve tváři.

„Měli bychom jít Molly,“ řekl pan Weasley.

„Máš pravdu, Arture, pojďme,“ zavelela paní Weasleyová.

Když se ale Harry otočil, že vyrazí k přepážce, která oddělovala nádraží 9 a ¾ od mudlovského nádraží King's Cross, tak ho Remus chytil za rameno se slovy.

„Ministerstvo po tom útoku dovolilo Brumbálovi vykouzlit neregistrovaná přenášedla pro všechny rodiče, kteří budou mít zájem,“ mezitím něco lovil ve vnitřní straně svého starého záplatovaného pláště. „Tohle si všichni pozorně přečtěte,“ a strčil Harrymu do ruky lísteček pergamenu.

Rodinný dům Blacků s právoplatným majitelem Siriusem Orinem Blackem stojí na adrese:

Grimmauldovo náměstí 12 Londýn

Harry si lístek pečlivě přečetl a trošku zmatený ho předal Ronovi. Postupně si ho přečetli všichni, jako poslední se dostal k  Hermioně, v jejíchž rukách po přečtení vzplál, Hermiona vyděšeně vyjekla, ale když si uvědomila, že to je magický oheň, tak se uklidnila a s trošku provinilým výrazem se otočila na Remuse.

„Promiňte,“ zašeptala omluvně.

Lupin se jenom usmál, z vnitřku svého pláště vytáhl kapesní hodinky.

„Každý se chytněte, vyrazíme.“

Měli trošku problém, aby se všichni srovnali, tak aby se dotýkali Lupinových hodinek.

„Připraveni?“ zeptal se nakonec, když odevšad uslyšel souhlas, tak hůlkou klepl do řetízku a tím aktivoval přenášedlo.

Přistání po krátkém letu ustáli všichni až na Harryho, který se dneska už po čtvrté ocitl nedobrovolně na zemi. Dopadl opět na záda a bolestně sykl.

„Ach Harry já úplně zapomněla na tvoje záda, Minerva říkala, že je, musíš mít přinejmenším samou modřinu, pojď dovnitř a podíváme se na ně.“

„To nic není paní Weasleyová,“ odporoval Harry a pokoušel se vstát.

Bolestná grimasa a další syknutí ovšem hovořily jasně proti, takže ho paní Weasleyová něžně, ale rázně začala postrkovat ze zahrady, na které přistáli, k masivním dřevěným dveřím. Ty se před ním otevřely a na prahu stál jeho kmotr, od té doby co ho Harry viděl naposledy, se hodně změnil, měl zastřižené čisté a učesané vlasy i vousy, nebyl tak strašně pohublý a měl na sobě draze vypadající elegantní hábit.

„Harry jsi v pořádku, Dora říkala, že ses pěkně proletěl a nestihla pořádně zbrzdit tvůj dopad.“

„Takže to byla Tonksová, kdo přemisťoval Moodyho, jak mu je? A kdo tam byl ještě?“ zajímal se okamžitě Harry.

„Na to bude čas později,“ utnula jeho otázky paní Weasleyová, „teď jsou na řadě tvoje záda a pak se musíš pořádně vyspat.“

„Řekněte mi alespoň co je s Moodym, zachránil mi život,“ naléhal dál Harry, když procházeli něčím, co vypadalo jako příjímací salonek.

„Je u Sv. Munga, je u něj Dora, zatím žije, ale nevypadá to s ním moc dobře,“ řekl Sirius a vysloužil si tím káravý pohled od paní Weasleyové.

Ta ho zatím provedla příjímacím salónkem ke dveřím, za kterými bylo něco, co Harrymu nepříjemně připomínalo školní ošetřovnu.

„Svlíkni se Harry a lehni si na břicho tady na postel, podíváme se na to.“

Harry pocítil lehký nával studu, že by se tu měl obnažovat před paní Weasleyovou, ale radši neodporoval, sundal si zimní bundu, svetr, tričko, boty i kalhoty a opatrně si lehl na břicho.

„Máš záda jednu velkou podlitinu a pár oděrek, ale není to nic vážného, namažu ti to hojivou mastí a do rána by to mělo být v pořádku, ale dnešní noc strávíš tady,“ řekla paní Weasleyová stejně nekompromisním hlasme jako madam Pomfreyová, takže si Harry jen povzdechl.

Paní Weasleyová na chvilku odešla a vrátila se s hojivou mastí a lahvičkou uspávacího lektvaru, Harry ho viděl už tolikrát, že ho bezpečně poznal. Namazala mu záda a překryla mu je kusem plátna.

„Počkej takhle, donesu ti sem něco k večeři a něco na převlečení na noc.“

Harry zůstal ležet na břiše a poprvé dnes měl možnost přemýšlet nad tím, co se stalo v Prasinkách. Moody mu bezpochyby zachránil život, ale co se vůbec stalo a co způsobilo, že jeho štít selhal. Co to vůbec bylo za štít, nemohl být jen tak obyčejný, když odrazil nebo pohltil naprostou většinu kouzel, co na ně Smrtijedi sesílali, na druhou stranu v přímém boji nebyl moc praktický, protože tlumil zvuk a bylo přes něj špatně vidět. Taky měl dojem, že se ho Pošuk pokusil asistovaně přemístit, co jiného mohl být ten nepříjemný pocit, který měl těsně před tou explozí, ale proč se mu to nepodařilo. Bylo tolik otázek, na které neznal odpověď.  Z těchto myšlenek ho vytrhla až paní Weasleyová, která mu přinesla podnos s miskou kouřící polévky a několika obloženými chleby. Harry se pomalu otočil do sedu, aby se mohl co nejpohodlněji najíst.

„Chtěla jsem ti půjčit Ronovo staré pyžamo, ale on říkal, že spíš jenom v tričku a v trenýrkách, tak jsem nevěděla, co ti mám přinést.“

„Stačí tričko, jedno z těch, které nosím na noc, mám ho v kufru hned na vrchu,“ odpověděl Harry mezi sousty polévky.

„Dobře drahoušku, někoho sem s ním, pošlu,“ usmála se na něj paní Weasleyová.

Harry zrovna žvýkal jeden z obložených chlebů, když se dveře otevřely a objevila se Ginny nesoucí mu tričko na spaní. Až když si všiml lehce nepřítomného výrazu v jejich očích, tak si uvědomil, že sedí na posteli a kromě trenýrek, ponožek a tácu s jídlem na sobě nemá nic. Opět ho přepadl pocit studu a chtěl se reflexivně něčím zakrýt, ale uvědomil si, že nemá čím. Tak se pokusil svůj stud potlačit s myšlenkou na ten den, kdy se procházel po škole bez trička, tehdy toho na sobě o moc víc neměl a viděla ho celá škola. Při táhle vzpomínce se lehce usmál a podíval se Ginny do tváře, ta se pod jeho pohledem jakoby vzpamatovala a celá zčervenala.

„Mamka mě posílá s tím tričkem na spaní, jo a máš si vypít ten lektvar, co ti přinesla, hned jak se nejíš,“ vychrlila ze sebe Ginny.

Oba chvíli mlčeli a dívali se na sebe, Harry u toho pomalu dojídal odložený chléb, necítil se zrovna nejlíp, pokoušel se nezírat na Ginny, ale nemohl, si nevšimnout, že se ona marně pokouší o to samé.

„Můžu odnést ten tác?“ zeptala se Ginny, když Harry dojedl a napil se dýňové šťávy.

Harry přikývl a podal jí tác. Natáhl se k nohám postele pro tričko, z toho pohybu ho znovu zabolelo v zádech, až sykl bolestí. Plátno, kterým měl záda přikrytá a které se mu na ně předtím přilepilo, teď spadlo dolů a Ginny tak mohla vidět jeho záda, která pokrývala velká tmavě fialová podlitina, většina oděrek už zmizela.

„Tvoje záda vypadají fakt hrozně,“ řekla soucitně.

„Dík,“ ušklíbl se Harry.

„Ne, tak jsem to nemyslela, vypadáš fakt skvěle, líp než většina kluků, se kterými jsem chodila,“ najednou se zarazila.

„Jo jen moje záda vypadají hrozně, já vím,“ doplnil jí Harry a doufal, že tím trošku odlehčí situaci, protože mu bylo jasné, na co si Ginny vzpomněla.

„Nechceš pomoct se obléct?“ změnila rychle téma Ginny, když viděla, jak se Harry kroutí při pokusech si ho bezbolestně obléct.

Harry chtěl odpovědět, že ne, že to zvládne sám, ale to už mu tričko sebrala, navlíkla mu do něj obě ruce a převlíkla mu ho přes hlavu.

„Tak a je to, teď by ses měl pořádně vyspat, Sirius ti vzkazuje, že tě zítra čeká prohlídka domu, teda mě to spíš připadá jako zámek, z toho co jsem viděla, a to jsem byla jen o jedno patro výš ve svém pokoji, mám ho s Herminou dohromady.“

Harry se jen usmál, protože nevěděl, co má říct, ale to nevadilo, protože Ginny pokračovala.

„Vedle nás je jeden pokoj volný, pak jsou dvojčata a z druhé strany má pokoj Ron, mamka schválně dvojčata takhle izolovala, protože dělají hrozný hluk,“ s úsměvem pokračovala. „Ron má pokoj o něco menší, než jsou ostatní, ale zase tam bude sám a má to nejblíž do koupelny,“ teď už jí Harry ale přerušil.

„Jak to myslíš, že tam bude Ron sám, kde teda budu bydlet já?“ zeptal se trošku zaraženě ostřejším hlasem Harry.

„To je Siriusovo překvapení, ale myslím, že budeš bydlet o patro výš, ale nikdo z nás tam zatím nesmí, schodiště je zapečetěný.“

„Jo Brumbál říkal něco v tom smyslu, že pro mě Sirius s Lupinem připravovali pokoj jako dárek k Vánocům,“ zamumlal Harry, jakoby omluvným hlasem.

„Tak se na to překvapení pořádně vyspi, dobrou noc,“ řekla Ginny a podala mu lahvičku s lektvarem na spaní.

Harry ho vypil a usnul dřív, než Ginny zavřela dveře. Měl ještě dojem, že se ve dveřích otočila a poslala mu vzduchem polibek, ale to už se mu klidně mohlo zdát.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

TAK ?

levAlex,8. 6. 2012 17:34

NO tak čo akosi to stagnuje kapitolka nebude ?

Re: TAK ?

Solzo,8. 6. 2012 17:39

Stagnuje já o tom vím, ale poslední dobou nemám na psaní čas ani náladu. Jediné co můžu slíbit je že určitě nekončím a pokusím se co nejdříve dokončit další kapitolu, už je téměř hotová, jen pár drobností. Velmi mě těší že mi zanechávátě přízen a prosím vás ještě o chvíli času.

Re: Re: TAK ?

levAlex,8. 6. 2012 21:11

Len preto som sa pýtal či je to ešte aktuálne dík počkám na kapču

:-)

deli,13. 5. 2012 16:23

Me se kapitola libila. Cela povika je zajimava.
Jak to vypada s dalsi kapitolou?

Re: :-)

Solzo,13. 5. 2012 16:27

Ted jsem nějakou dobu neměl náladu psát, ale už se chystám pokračovat, je dost pravděpodobný, že do konce týdne by tu mohla být.

...

coconut,23. 4. 2012 13:09

No, upřímně nevím co si o této kapitole myslet. Začátek kapitoly nijaký, souboj se smrtijedy jí oživil, bohužel konec jí opět trochu uzemnil. Přesto chápu, že ne každá kapitola mě svým příběhem shodí ze židle. Nicméně jsem zvědavý na to slibované překvapení a také na to, jak se to vyvine s Moodym. Těším se, čím nás překvapíš v příští kapitole. Rozhodně si ji přečtu.

ps: Myslím, že Bystrozoři mají na hábitu vyšité dvě zkřížené hůlky, ne kříž.

Re: ...

Solzo,27. 4. 2012 17:18

Nevím jako překvapení myslíš, ale to může být tím že pro mě to překvapení není. Začítek kapitoly měl být původně ještě u tý minulý, ale z jistých důvodů to počkalo až sem. Tahle kapitola byla taková spojovací a tak trošku vařená z vody.
Bystrozoři podle Kánonu chodí v civilu, zkřížené hůlky jsem ale už taky někdo viděl, ale v kánonu to nebylo. Jinak ten kříž má návaznost na starý skodský řád.
Rovnou vás upozorním že příští kapitola bube pro někoho až moc popisná, ale tak dlouho jsem nad tím ve velných chvílích přemýšlel, že jsi jí nemůžu odpustit.=D

Re: Re: ...

coconut,27. 4. 2012 18:10

Myslel jsem ten slibovaný pokoj od Siriuse. Chill. Každopádně, já za sebe bych si radši počkal o týden déle na lepší kapitolu, než na o týden dříve vydanou kapitolu, která je dle tvých slov 'trošku vařená z vody'. Jen můj názor. V pohodě, chápu, že do těch povídek tyhle popisné kapitoly prostě patří. No, doufám, že ti mé komentáře ještě nelezou krkem.

Re: Re: Re: ...

Solzo,27. 4. 2012 18:40

Jo ten pokoj od Siriuse, no ono možná bude překvapení celej ten malej zámek rodiny Blacků;-). Ono ani nejde o to jak dlouho mi to trvalo, jako spíš o tom, že jsem se rozhodl zasáhnou do hotový osnovy, abych Pošuka malinko odsunout na druhou kolej a nevěděl jsem jak to pořádně udělat, takže jsem napsal takovou vsuvkovou kapitolu.
Tvoje komentáře naopak vítám, je vidět že to čteš důkladně a chytíš na tyhle stránky dost často.
A Alespon mi tu necháš nějakej ten názor.

Re: Re: Re: Re: ...

coconut,28. 4. 2012 13:02

Jsem rád, že to bereš takhle. Budu se snažit ti tu pod každou kapitolou nějaký ten koment zanechat. Heh, pokud nezapomenu.

:)

Annie,22. 4. 2012 20:10

MOc pěkná kapitola, už se těším na další :).